Co má svobodomyslný člověk dělat v situaci, kdy společnost není schopna shodnout se ani na základních věcech? V situaci, kdy je zpochybňována liberální demokracie a její instituce, evropská integrace a její pilíře a vlastně celé západní zakotvení země?

Zajímavá polemika na toto téma se rozvinula mezi dvěma liberály, šéfredaktory: stanice Vltava Petrem Fischerem a týdeníku Respekt Erikem Taberym. Dovolím si připojit svůj náhled.

Stručně: Fischer tvrdí, že ve světě ztracených jistot není dobré zakopávat se na vlastních pozicích. A jako příklad takového obranného zakopávání uvádí časopis Respekt.

"Redakce trvá na možnosti přehledného světa a soustřeďuje kolem sebe jedince, kteří sdílí stejný liberální sen. Tahle obrana je ale sebedestruktivní, protože svět už nezařadí zpátečku a vše, co mu bude stát v cestě, převálcuje," varuje Fischer.

Šéfredaktor Respektu Tabery v reakci vyčítá Fischerovi defétismus. Cituje historičku Christiane Brennerovou, podle níž ke komunistickému puči v roce 1948 vedlo mimo jiné i to, jak se zásadně změnil jazyk, který se v tehdejším Československu používal ve veřejném prostoru.

"Jak středové, dokonce i pravicové strany, intelektuálové a média převzali slovník komunistů."

To je podle Taberyho důkazem, že je nutné hájit liberální hodnoty přesně tak nekompromisně, jak to dělá Respekt, protože "pokud někdo tyto hodnoty převálcuje, pak proto, že jsme to dovolili".

Je jasné, že liberálně naladěnému uchu lahodí víc přímočará argumentace Erika Taberyho. Jenže při bližším pohledu se ukazuje jako problematická. Paralela s dobou mezi lety 1945 a 1948, kdy všichni přijali diskurz komunistů a následkem toho přišla totalita, je možná až přepjatá. Lidé, kteří dnes oponují liberálnímu modelu (podle nich je zkorumpovaný, není schopen ochránit nás před hrozbami atd.), nemusí být přece rovnou totalitáři či jejich přikyvovači.

Jsou to lidé, kteří vlastně nevědí, co chtějí, spíš jen mají nejasný pocit, že "takhle to dál nejde". Je jedno, odkud se jejich pocit bere, zda si připadají marginalizovaní, ohrožení globalizací, či jednoduše nevědí co se sebou v hodnotově vyprázdněném materiálním světě.

Zkrátka reálně tady jsou. A − jak výstižně píše Michel Houellebecq v románu Podvolení − nechápou, proč by měli bojovat za liberální status quo, když jim dle jejich soudu nic nepřináší, naopak ho spíš považují za příčinu své prohry.

Nevadila by jim (nějaká) změna, což ale ještě opravdu nutně neznamená, že poptávají totalitu.

Pokud budeme těmto lidem dokola předhazovat paralely s komunismem či fašismem, nikam to nepovede. Liberalismus tak budeme de facto bránit pouze uvnitř naší vlastní bubliny. Vzájemně si přikývneme a druhé skupině jen potvrdíme, že jí nerozumíme. A vlastně nechceme rozumět, protože na ni nahlížíme jako na nepřítele.

Média jsou dnes obecně ve složité pozici. Lidé se houfují na sociálních sítích, které podporují vytváření uzavřených názorových bublin, a jsou tudíž stále navyklejší nepřemýšlet, jen se utvrzovat ve vlastním názoru.

Aby média v takovém světě přežila, jsou nucena se přizpůsobit, a tak často cílí na přesně vymezenou názorovou skupinu, což je nakonec spíš skupina fanoušků než čtenářů. Na jednu stranu je to možná jediná cesta k ekonomické sebezáchově, na druhou stranu to ale přináší tichou rezignaci na funkci médií jako platformy debaty. Místo toho, aby média podporovala soudržnost, jsou často spíš spolupachateli společenské atomizace. Aby bylo jasno: nepíšu tady konkrétně o Respektu nebo o liberálních médiích, ale o médiích obecně, u takzvaných "alternativních médií" je trend vidět ještě mnohem lépe.

Dostali jsme se na všech stranách hodně daleko. Až tak daleko, že všechny názorově znesvářené skupiny mají pocit jakéhosi disidentství. Jedni se považují za disidenty vůči nositelům "protofašistických tendencí", které spatřují všude kolem, druzí naopak za disidenty vůči "establishmentu", "mainstreamu", doplňme cokoliv. Obě skupiny pak z pocitu disidentství čerpají morální nárok na zaťatost. To, co sledujeme, má už spíše charakter studené svaté války než debaty. Dá se z toho dostat? Možná ano, ale nepůjde to zřejmě silou. Jen úsilím o klid a věcnost.

Erik Tabery má nesporně pravdu v tom, že za uchování základních hodnot svobodné společnosti je nutno bojovat. Ale v zájmu efektivity boje je nutné dát za pravdu Petru Fischerovi. To, co liberálům (mezi které se řadím) často chybí, totiž nejsou zbraně větší ráže. Ale mnohdy to, co hlasitě postrádají u svých oponentů: schopnost naslouchání a schopnost reflexe. A to i reflexe vlastního postoje.