Fenomén sdílené ekonomiky je z daňového hlediska jeden velký průšvih. Za prvé není přesně jasné, co je a co není sdílená ekonomika. A za druhé, i když úředníci nakonec dokážou skutečně odlišit, zda se jedná o činnost příležitostnou, nebo že už jde o podnikání, musí dotyčného, který ji provozuje, dohnat a dokázat, že by měl platit daně.

Těžko se divit, že sdílená ekonomika je pro finanční úřady fenoménem, který by úplně ze všeho nejraději zakázaly. A nejsou v tom samy. O to samé se snaží města, kterým prý domácí ubytování ubírá v kase na příjmu z městských poplatků a jejich obyvatelům zvyšuje průměrnou cenu podnájmu. Proti jsou i taxikáři, kterým sdílená ekonomika sráží zisky. Banky, kterým půjčovací digitální platformy přebíraly klienty, to zase leckdy vyřešily tím, že si celý digitální vehikl koupily i s klienty. Jednotné řešení neexistuje, názor daňových úřadů i konkurence je ovšem jasný: zregulovat, zdanit, anebo rovnou zakázat.