Fenomén sdílené ekonomiky je z daňového hlediska jeden velký průšvih. Za prvé není přesně jasné, co je a co není sdílená ekonomika. A za druhé, i když úředníci nakonec dokážou skutečně odlišit, zda se jedná o činnost příležitostnou, nebo že už jde o podnikání, musí dotyčného, který ji provozuje, dohnat a dokázat, že by měl platit daně.

Těžko se divit, že sdílená ekonomika je pro finanční úřady fenoménem, který by úplně ze všeho nejraději zakázaly. A nejsou v tom samy. O to samé se snaží města, kterým prý domácí ubytování ubírá v kase na příjmu z městských poplatků a jejich obyvatelům zvyšuje průměrnou cenu podnájmu. Proti jsou i taxikáři, kterým sdílená ekonomika sráží zisky. Banky, kterým půjčovací digitální platformy přebíraly klienty, to zase leckdy vyřešily tím, že si celý digitální vehikl koupily i s klienty. Jednotné řešení neexistuje, názor daňových úřadů i konkurence je ovšem jasný: zregulovat, zdanit, anebo rovnou zakázat.

Fenomén sdílené ekonomiky přitom nabírá na síle. Celosvětové tempo růstu obratů se odhaduje na 25−35 procent ročně. Celkové příjmy dosáhnou v roce 2025 335 miliard dolarů. Sdílení se daří i v Evropě, kde za osm let mají příjmy dosáhnout zhruba 80 miliard eur.

Jak ukazuje studie kanadského centra pro politickou alternativu (Canadian Centre for Policy Alternatives), sdílení je především záležitostí mladých a vzdělaných lidí. To samé platí i pro jejich klienty. Podle stejné studie služeb sdílené ekonomiky je už využilo na 39 procent Kanaďanů. Obdobné trendy lze pozorovat i v Evropě, kde podle průzkumu Eurobarometr třetina lidí ve věku 25−39 let využívá služeb sdílené ekonomiky třikrát častěji než lidé ve věku nad 55 let. Představa, že sdílení tak nějak časem zanikne samo, je proto dost nepravděpodobná.

Evropa se zatím neshodla, co se sdílenou ekonomikou. Sice jde o progresivní způsob podnikání, které by se nemělo zakazovat, ale…

V podstatě pozorujeme tři trendy.

Jsou země, které se tváří, že sdílení neexistuje, a pokud reagují, tak jen proto, že si stěžuje konkurence. Do této kategorie patří i Česko. Další skupina zemí se snaží sdílenou ekonomiku přísně zregulovat, případně ještě lépe zakázat. Například Itálie, Dánsko a Maďarsko zakázaly Uber. Města Paříž, Berlín či Barcelona uvalila na pronájem bytů prostřednictvím platformy AirBnB přísnou regulaci.

Najdou se ale také země, které se snaží sdílenou ekonomiku uchopit jako nový fenomén a zapojit do té současné. Sem patří především Norsko, které sdíleným platformám otevřelo náruč. Ovšem pouze za podmínky, že budou platit daně, řídit se tamní regulací, odvádět sociální a zdravotní pojištění a dodržovat podmínky norského pracovního práva.

Tedy že se ze sdílené ekonomiky stane úplně normální podnikání, kterým ve skutečnosti doopravdy je.

Nízké ceny, které sdílená ekonomika nabízí, jsou totiž převážně výhodné jen v případě, že ten, kdo je poskytuje, funguje mimo oficiální ekonomiku. Pokud by měl podléhat stejnému zdanění, regulaci a pojištění, svoji výhodu ztrácí.

Na obranu sdílené ekonomiky ovšem nutno říci, že podnikat v moderní ekonomice znamená strávit mnoho času získáváním razítek a překonáváním byrokratických překážek vůbec.

Jestliže pro oficiální pronajímání stačí platit daně a sehnat pojišťovnu, která bude ochotná pojistit byt, kde se nájemníci neustále střídají, na taxikaření už dotyčný potřebuje zvláštní licenci, zkoušky, speciálně označené auto apod.

Sdílenou ekonomiku přes její moderní název a propojení klientů a poskytovatelů prostřednictvím digitální platformy můžeme docela dobře chápat jako návrat ke "kořenům" podnikání. K podnikání, které pro výrobu marmelád nepotřebuje patnáct razítek, certifikátů a doklad o vysoké škole "marmeládové". Ale také k podnikání, které nese své náklady a rizika, na což velký byznys a často i klienti velkých korporací dávno zapomněli.

To, že se nějaké podnikání slovem "sdílení" tváří skoro jako sociální služba, neznamená, že by se mělo vyhýbat daňovým povinnostem. Politici, kteří hledají, jak na to, by se ale současně mohli zamyslet nad důvody, proč vznikla a proč její popularita roste. Ve světě permanentní kontroly a regulace není prostor pro inovace.

Sdílená ekonomika nám prostě tento fakt jenom připomněla.