Před dvěma lety bývalý guvernér ČNB Zdeněk Tůma zmínil přijetí eura jako jednu z možných cest ukončení intervencí. Podle něj by šlo o variantu, která by byla technicky hladší (navázáním kurzu), ale vyžadovala by společenskou a politickou shodu. Připomeňme ještě, že Tůma za doby svého šéfování ČNB, v roce 2008, navrhl jako jeden z možných termínů přijetí eura rok 2019. Tedy datum, kdy se česká koruna dožije sta let a kdy se s ní navázáním na euro můžeme důstojně rozloučit. Rok 2019 se tehdy zdál příliš vzdálený, za horizontem běžného uvažování.

Dneska, kdy intervence skončily úplně jednoduše "poklidným" odchodem centrálních bankéřů z trhu, je jasné, že varianta euro padá. Nejen nyní, ale ani v roce 2019 a pravděpodobně ani o dalších pět deset let později.

Eurozóna jako projekt, který měl Evropu dál sjednotit, Čechy nikdy nenadchl. Sice si přijetí eura odhlasovali v referendu v roce 2004, ovšem tehdy se jednotná měna zdála být vzdálenou budoucností. A tou zůstává dodnes. Počet odpůrců eura v populaci se už řadu let pohybuje kolem 80−90 procent. Pokud nějaký politik mluví o zavedení eura, potom většinou odmítavě. V opačné variantě pak dlouze pohovoří o tom, že si umí představit Česko jako velice budoucího člena eurozóny. Pod podmínkou, že se eurozóna změní k obrazu Česka, samozřejmě.

Poslední bankovní rada pod vedením Miroslava Singera se svým odporem k euru nikdy netajila. Neustále zdůrazňovanou možnost ovládat vlastní měnovou politiku pak využila k zahájení intervencí. Nástup Jiřího Rusnoka, který se dlouho prezentoval jako příznivec jednotné měny, na tom nic nemění. Jeho slova o eurozóně jako o vyhořelém domě, který čeká na rekonstrukci, vypovídají o zklamání z gigantického projektu, který se − přiznejme − vyvíjí jinak, než by si jeho tvůrci a zakladatelé přáli.

Česká republika se ráda prezentuje jako ostrůvek stability uprostřed evropského chaosu. A chtěla by být Švýcarskem východu. Na rozdíl od ukončení intervencí, které ČNB zvládla lépe než její podalpský protějšek, česká ekonomika postavená na levné pracovní síle té švýcarské konkurovat nemůže ani vzdáleně. Můžeme být samozřejmě členem Evropské unie jako sebevědomý stát s vlastní měnou, na kterou jsme hrdí. Zatím se ovšem zdá, že budeme raději udržovat naši uzavřenou kotlinku nízkých platů a levného piva, jejíž obyvatelé berou Evropu jako někoho, kdo má dávat peníze, a čekají na to, kterému z velkých sousedů se opět zalíbí. Jako už mnohokrát v minulosti.