Zeleň je i ve vnitrobloku, kterým profukuje vítr a odkud se lidé mohou kdykoliv podívat na ulici, proč houká sanitka nebo cinká tramvaj. Zelený koberec se z předzahrádek přízemních bytů šplhá i do nejvyšších pater všech čtyř domů. Nevynechá žádnou terasu, balkon ani střechu mezonetového bytu.

A ještě celá stavba vypadá, jako by někdo foukl do klasického domu a on se rozhýbal. Ani zde však inspirace přírodou autora projektu, náchodského rodáka architekta Davida Chmelaře, nekončí: "Celý blok je jakýsi korálový útes, v němž si všichni našli svou ulitu. Každý máme své slabosti, které potřebujeme někde ukrýt a také se dobít. Zároveň jsme každý jiný - a tomu by měla odpovídat i naše ulita."

To je podle Chmelaře i smysl architektury: nebát se být jiný, nový, vybočovat z řady unifikovaných staveb a tím i způsobu uvažování. "Každá doba má nárok na své vyjádření, svůj otisk." V tomto případě příjemnou, možná na první pohled netradiční formou bydlení. "Záleží na tom, jak má kdo zdeformovaný vkus tím, co považuje za běžné postupy a obecnou normu: když to nemá doma vymalované či bez obrázků - nebude se tam cítit dobře. Podle mě ale stačí, když má přípojku k internetu, pohodlný gauč, hodně světla a teplo. Zbytek už jen dotváří atmosféru místa."

Stále jsme v zajetí vlastních dogmat: "Rád cestuji, baví mě porovnávat postuláty, které nabudeme tady ve svém životě a přes které nejede vlak, s těmi, které mají jinde, a přes něž taky nejede vlak." Lidé by však neměli být vystaveni konfrontaci s obecnými postuláty: domek na předměstí, dvě auta, kůrou vysypaný záhonek - chraň bůh, aby mi tam padalo listí, to bych musel uklízet - a trávník posekaný každý týden, protože soused to má taky tak.

"Takové porovnávání je velmi destrukční, lidé jsou pořád ve stresu, aby náhodou něco "nepřešvihli". Já ale chci, aby lidé byli vystaveni dotazům, které si zodpovědí sami. A protože v domech odpovídajících jejich individualitě mají i jinou výchozí pozici než ti druzí, musí i jejich odpověď být jiná. V tom vidím velkou roli architektury."

Výzva 4Bloku je nepřehlédnutelná: "Vršovické domy mají svůj rytmus, paneláky se střídají s funkcionalistickými domy, je zde nádherný kostel svatého Václava od Gočára, ale všechno má přísnou racionalitu. Proto jsme vnesli zelenou oázu do strohého města, ve kterém je všechno stejné: domy mají v řadách nad sebou trojdílná okna, za nimi světla na stejných místech. Postrádá to jakoukoliv individualitu. Ve 4Bloku je však každý byt jiný, nenajdete tam dva stejné."

Další výzvou je materiál: převládá přiznaný pohledový beton. Ryzost, až surovost stavby se ukazuje zcela bez skrupulí. Je to první rezidenční stavba s největším použitím pohledového betonu. "Velkorysost pojetí podporuje i fakt, že šéf skupiny Crestyl Group Omar Koleilat vystudoval mimo jiného i design a architekturu v rodném Libanonu. Díky němu jsem dostal křídla."

DAVID CHMELAŘ (39)

Studoval Fakultu architektury a Fakultu stavební ČVUT. V roce 2001 byl oceněn Olověným Dušanem za nejlepší projekt FA ČVUT. Do povědomí nejen odborné veřejnosti se poprvé výrazně zapsal realizací zimního stadionu v Hronově (2004), následovanou i v zahraničí publikovanou realizací dvojice bytových domů se startovními byty v Polici nad Metují (2005). Mezi jeho nejzajímavější rodinné domy patří dům v Dřevíči (2003) či v Týně nad Vltavou (2015) a mnoho dalších, včetně vily v Karibiku - vítězný projekt soutěže pro soukromého investora. Architekt se výrazně angažuje i při kultivaci městského prostředí v historickém kontextu, a to zejména v oblasti svého rodiště. Vedle rekonstrukce Kostelního náměstí v Broumově (2007) má na svém kontě i rekonstrukci historického centra Hronova (2009-dodnes), na změně tváře města se podílí i jako předseda tamní stavební komise (od 2005). V letech 2006-2012 spolupracoval jako Project manager developerské skupiny Spirit Invest a.s. na jejím portfoliu činžovních domů v širším centru Prahy. Od roku 2009 úzce spolupracuje s přední developerskou společností Crestyl Group ve funkci design supervisor pro rezidenční projekty zejména na území hlavního města. Typickým příkladem jsou obytné soubory DOCK a 4Blok. Práce Chmelař architektů jsou od začátku hojně publikované v renomovaných odborných periodikách (Ročenka české architektury, časopisy Architekt, Stavba, Era 21) a knihách o architektuře (Skici - Sketches 2016, Czech space 2015, 1000x European architecture 2009, Ecola 2008, České bydlení 1989-2006). Účastní se přednášek a výstav (Fragnerova galerie 2001-2015, Dox 2010).

Více na www.e-chmelar.com.

Koresponduje surovost tohoto materiálu i s atmosférou ve společnosti?

Ano, odpovídá to současné době, ve které převládá rychlost, takže není potřeba "ztrácet čas" nějakým zakrýváním.

Pro nás je to už samozřejmé, ale pro některé klienty je surový beton nehotový. Standard je v garáži, tam ho přijmou všichni, ale my ho na 4Bloku protáhli celým bytem. Stejně tak barvy, které se šplhají od garáží až do pater. Aby nebyl cítit rozdíl, kdy jste v garáži a kdy na chodbě před svým bytem.

Beton jste vpustili až do interiérů?

Ano. Do vzorového bytu jsme dali i betonová světla, ale betonová zeď mi už neprošla. Rád hledám míru, co nechat odhalené a co už skrýt.

Čím vyrovnáváte surovost betonu v interiérech? A je to vůbec nezbytné?

Spíš mě baví stavět tento surový materiál do kontrastu s hladkou, lesklou, nejčastěji skleněnou plochou.

A gabionové koše či dřevěné rošty v exteriérech tam ještě vnesou kus přírody.

Jako kompenzaci betonu.

Pro mě je to přírodní materiál. Používali ho už ve starém Římě a od té doby se neustále vyvíjí. Dnes už máme betony, z nichž jsme schopni vytvořit i tenoučké šlupičky, ale pořád je v nich to stejné - písek, štěrky, přírodní materiály, které dokážou přirozeně stárnout. A proto ho považuji za přírodní materiál.

To je pro vás typické, klasika v novém pojetí. I to je 4Blok.

Na projektu jsme pracovali pět let. Developer nechtěl klasický městský blok se stinným centrálním dvorem, ve kterém se všechno rozléhá. Navrhli jsme "proděravělý" blok, který má kontakt s okolím: ze dvora lze kdykoli vyjít - směrem na jih do Vršovické a na západ do Altajské. Je to vlastně separovaný soukromý dvůr jedno patro nad ulicí.

Celý parter do ulice je obchodní - Vršovická se má proměnit v obchodní bulvár. Náš projekt je v tomto smyslu pilotní: snaží se vytvořit důvod, aby tam šli lidé pěšky a měli dostatek podnětů k tomu se tam i zastavit.

Každý byt je zde skutečně jedinečný?

Ano, je tu celkem 215 různých bytů, vstupy do domů jsou ze čtyř stran, a aby celý objem nepůsobil příliš hmotně, je na nárožích zespodu "vykotlaný". Vykotlání jsou barevná, což označuje rozdílnost vchodů. Barva pokračuje ke vstupům ze dvora a vede až do garáží.

V těchto barvách jsou natřené i špalety a části fasád. Dům je jako korálový útes šedý v kontrastu s bílou. Čtyři různě zelené barvy na balkonech evokují čerstvé listí stromů, které rostou ve dvoře. Celý blok tak jako by prorůstal zelení.

Ještě se vysadí vícekmenné břízy, krásné, nenáročné stromy. Vzniknou trvalkové záhony - namixované, každá ulice bude mít jinou skladbu rostlin - aby se tam celý rok něco dělo.

Umožní to, což považuji za hodně důležité, sledování ročních období. I proto mám rád listnaté stromy.

Garáže jsou pod vnitroblokem?

Ano, ve třech suterénech, uspořádaných do jakéhosi prstence. Patra nad tím jsou řazena podle velikostí bytů: větší jsou v přízemí, mají předzahrádku, ty největší jsou pak v nejvyšších patrech, těm jsme taky dopřáli trávník na velkých terasách. Jsou to vlastně rodinné domy v patrech. Bez balkonu nejsou ani ty nejmenší byty. A i když budou pro lidi, kteří tam nebudou trávit tolik času, i ty musí mít vtip.

Škála bytů je opravdu různorodá, takže se zde promísí lidé s různými životním stylem. Tím se navzájem obohatí.

Na jaký vtip v bytech narazíme?

Snažíme se, aby jejich dispozice nebyly poplatné české tradici: vejdete do bytu, pokračujete dlouhou chodbou, míjíte ložnice, až se dostanete do obýváku.

Členíme byty na noční a denní část, prostory hierarchizujeme - aby místo, kam si vodíme návštěvy, bylo zkraje a byt postupně pokračoval až do té nejintimnější části.

V 1plus kk je to víceméně dané, tak jsme aspoň udělali walking sprchy, bez vaniček, s velkorysým prosklením. V koupelnách máme Lacobely v kontrastu s hrubým šedobéžovým obkladem - zde se opakuje přírodnost betonu. Když se svléknete, jste vlastně bezbranní a tyto obklady vám navodí pocit bezpečí. To úplně hladké obklady ve studených barvách to dokážou jen stěží.

Lidé si mohli vybrat ze čtyř druhů setů koupelen a k tomu měli i výrazně barevné varianty Lacobelů. Sami si to tak individualizovali podle předem vymyšlené struktury.

Hlavní místnosti jsme se snažili diferencovat na čtyři zóny, které člověk potřebuje - spaní, odpočinek u televize, jídelna, kuchyň. Všechny byty mají buď předzahrádku, nebo balkon či terasu - velikost je úměrná jejich rozloze.

Ve vašich domech není středem rodinného života obývací pokoj, ale kuchyň, jak tomu bývalo kdysi.

Ano, a dokonce si myslím, že kuchyň s jídelnou by měly mít možnost být oddělitelné od obýváku. Je fajn se sejít s rodinou alespoň na jedno jídlo denně. Jídelna je vlastně taková rodinná zasedačka. A pak "uklidíte" zatažením dveří a přesunete se do obýváku.

Dům je zkolaudovaný, máte už nějaké zpětné vazby?

Možná jsem masochista, ale pro mě jsou nejdůležitější oba krajní protipóly reakcí - nekritické nadšení i opovržlivé zhnusení z našeho nového domu a trochu jinak upraveným prostorem.

To je pro mě důkaz, že je to výjimečné. Dílo, kolem něhož projdete bez povšimnutí, je ztracený čas a promrhaná investice - není zajímavé. Nějaká hmota vyplnila nějaký prostor, ale nikoho neoslovuje.

Je skvělé, když k nápadům provokuje už stavba. Spolupracovníci tam dokonce nacházeli zápletky, které jsem tam nedal: domy vyrostly v místě, kde původně stála továrna Tesla, a jeden z fragmentů fasády vytvořil velké T přes několik pater. Nebyl to záměr, přesto ho tam jeden stavbyvedoucí našel. To mě baví. Jsem rád, když si lidé, kteří na domě pracují, k němu najdou vztah. Ještě lepší je, když si ho najdou ti, kteří tam budou bydlet.

Je to vlastně i součást podprahového vzdělávání lidí, proto by většina architektury měla být výjimečná. Jakmile budu stavět low cost s obrovskou stejnou plochou, tak taky tou obrovskou plochou budu lidi devastovat.

Architekti se mají snažit být ve stavebních komisích měst a zajímat se, byť třeba jen o barvu kandelábru. Jsou jich po městech stovky, a když někdo vybere dobrou barvu, i to je obohacující. Není to žádná marginální věc, kterou může vyřešit nějaký úředník.

Sledujete dál život svých staveb?

Ano, rád pozoruji, jak ty domy stárnou. To je můj fetiš. Chci, aby všechno stárlo přirozeně. K tomu pomáhá i ta blahosklonná, bohorovná zeleň: jak stavba zarůstá, zapojuje se do okolí a stává se samozřejmou.

Dům v Hronově

"Sám na sobě se snažím aplikovat, co s člověkem dělá, když žije mezi betonem: železobetonová konstrukce dvou pater je přiznaná v interiéru i exteriéru, na podlahách v prvním podlaží a prvním patře je doplněná břidlicí, ve druhém jsou dubová prkna. Břidlicí je obloženo jedno schodiště, druhé je ocelové.

V prvním podlaží je vstup se šatnou, garáží a dílnou. V prvním patře je hlavní obytná hala s krytou terasou a ložnice rodičů s vlastním hygienickým zázemím, ve druhém jsou ložnice dětí.

Vzrostlé stromy, náš starý dub a obrovský javor, navazují na lipovou alej, která vede od hřbitova. Dům jsme si postavili na důchod, ale jezdíme tam se ženou a dětmi každou volnou chvíli."

Nesu si v sobě - asi i díky tomu, odkud pocházím -, že člověk má mít přístřeší, kde se schová, kam na něj nepadne strom, a když se o ně stará, vydrží. Potřebuji se o ten materiál opřít, a to i pocitově. Používám materiály, které obstojí i za mnoho let. Nemám rád výstřelky.

Architektura jako tvůrčí činnost je odrazem své doby. Co nám říká o současnosti?

Nedávno jsem byl na přednášce Rostislava Šváchy, který řekl, že česká architektura ve světě nikoho nezajímá. Což je zdrcující, ale tak nějak to je. Je zde sice pár významných jmen, která něco vytvářejí, ale.

Můžeme se jen dohadovat, čím to je. Zda splácíme daň těm čtyřiceti letům, nebo naopak tomu, že se k nim chceme vracet - já velebím Kotvu (autoři manželé Machoninovi) jako architekturu světového formátu a popírám, že se jedná o pomník komunismu a negativní dílo ve struktuře historického centra. Stejně tak hotel Intercontinental v Pařížské.

Možná to je ten začarovaný kruh, který v nás pořád je. Stále jsme ještě nepřijali, že jsme byli distancovaní a pořád si myslíme, že tam bylo něco, na co jde navazovat. Možná proto ještě nemáme tah na bránu, i když jsme součástí Evropy. Ptám-li se svých zahraničních přátel, říkají, že to tu ještě není tak jednoduché: na kolech nejezdíme ze strachu, aby nás někdo nezabil, nemůžeme jít na trhy na náplavku, protože je někdo z nepochopitelných důvodů nedovolí, do toho EET pokladny, ani ty malým prodejcům nepřidají. Pořád to někde drhne.