Vítejte v normálu. Svět, kde kurz měny přímo určovalo rozhodnutí centrální banky, se během včerejší obědové pauzy stal minulostí. Ve "výjimečném měnovém stavu" Češi žili 41 měsíců, téměř pětinu doby od opuštění pevného kurzu na konci 90. let.

Od chvíle, kdy Česká národní banka oslabení měny spustila, se obraz ekonomiky hodně změnil. Nyní jede na velmi vysoké obrátky, což je znát snad ve všem, od ochoty utrácet po dopad na státní rozpočet. Co všechno jsme se za roky umělého oslabení koruny dozvěděli a s čím budeme nadále žít?

1. Centrální banka ve vyjetých kolejích

Nikdo, dokonce ani ČNB, nepřipisuje celý současný růst intervencím. Už jen proto, že revidované statistiky ukázaly, že ekonomika nebyla až v takové depresi, jak oficiální čísla udávala. Podle současného guvernéra Jiřího Rusnoka by bez umělého oslabení měny byl výkon hospodářství zhruba o tři procenta nižší. To odpovídá předpovědím, s nimiž ČNB přišla ještě v dobách guvernéra Miroslava Singera.

I v dalších oblastech a postojích Rusnok působí jako reinkarnace svého předchůdce. Změna garnitury v národní bance proběhla hladce i v dalších ohledech, členové bankovní rady jmenovaní prezidentem Milošem Zemanem jedou v kolejích vyjetých Singerovým týmem. Jak by také ne, když hned tři ze čtyř nových radních jsou bývalí Rusnokovi spolupracovníci. "Disidenti" v bankovní radě, Eva Zamrazilová, Pavel Řežábek a do jisté míry i Kamil Janáček, odešli. Přestože Zeman je s nimi, co se názorů na intervence týče, na jedné lodi, neprodloužil mandát ani dvěma z nich, u nichž to bylo možné. Bankovní rada je tak homogennější než kdy jindy.

2. Inflační cíl nade vše. Modely ale berme s rezervou

Intervence ČNB vysvětlovala deflační hrozbou. Slabá koruna měla růst cen dostat ke dvěma procentům. To se ale povedlo mnohem, mnohem později, než modely centrální banky předpovídaly. Zčásti to bylo nečekaným pádem cen ropy, zčásti vývojem eurozóny, jejíž kondice a s ní související měnová politika Česko ovlivňují stále víc. Ani radikální nástroj jako intervence není všemocný. Když došlo ke zvratu a ceny konečně začaly růst, ČNB jako by to ignorovala. To zčásti souvisí se snahou inflační cíl řádně přestřelit, aby očekávané posílení koruny nestáhlo cenovou hladinu zpět a nepřišly, v situaci nulových sazeb, opět na přetřes intervence, část "viny" lze ale připsat i spoléhání se na modely měnové sekce. Radní tak prodlužovali termín, do nějž slabou korunu garantovali, prakticky automaticky, a zmenšovali si tak manévrovací prostor. Když už situace nazrála ke změně, nemohli ji udělat, protože závazek je svatý.

3. Palba bolí i centrální bankéře

Nikdy v českých dějinách nebyla centrální banka tak nepopulární jako po spuštění intervencí. Miroslav Singer se stal terčem bulvárního tisku a i to, jak často a v jakém rozsahu se téma na stránkách objevovalo, svědčilo o náladách čtenářů.

Tlak ale banka ustála. Její nezávislosti nehrozilo nebezpečí ani ze strany politiků. Když už od nich nějaká kritika zazněla, byla (s výjimkou té od prezidenta) velmi nesmělá.

4. Na banky se nesahá

Intervence nejsou v situaci, kdy už není kam snižovat úroky, jediným řešením. Ostatně kromě ČNB k nim v nikdo další v rámci "boje s deflací" nepřistoupil. Běžnější je využití záporné sazby. Tu Singer odmítal jako pro Česko nevhodnou a nezavedla ji ani Rusnokova skvadra. Vítězem intervencí jsou tak vedle exportérů a spekulantů, jimž se už včera sázka vyplácela, i české banky. Nejprve zahraničním spekulantům výhodně prodaly státní dluhopisy. Ti by bez toho měli mnohem méně příležitostí, jak se ke korunovým aktivům dostat.

Nyní, kdy už ceny dluhopisů padají, je finanční ústavy mohou v klidu skupovat. Peníze, a to v objemu, který je pětkrát větší než před intervencemi (nyní 2,2 bilionu), si mezitím držely u ČNB, která jim život zápornými sazbami nekomplikovala. I proto intervenční nákupy dosáhly objemu, který vyráží dech, a rezervy dosáhly astronomické výše přes 120 miliard eur.