Pozn.: Komentář vznikl před uzávěrkou pátečních Hospodářských novin, útok USA na Sýrii začal až několik hodin po ní.

Donald Trump si zaslouží pochvalu. Za to, jak rázně odmítl odbýt plynový útok syrského Asadova režimu jen jako nějakou další smutnou kapitolu války, která trvá už šest let. Povraždění dětí označil za "urážku lidstva" a dal najevo, že chce začít dělat něco, aby takové děsy skončily. Jenže člověka zároveň zarazí, že ani nenaznačil, co přesně chce kvůli tomu uvést do chodu. Po tolika letech krveprolévání, fragmentace a radikalizace rozdmýchávané do velké míry zeměmi zvenčí, hlavně Íránem a Ruskem, totiž není po ruce žádná chytrá varianta, co dělat.

Jistotu, že nebudeme brzy zase jen beze slov otupěle hledět na další záběry, které patří do kategorie nejděsivějších válečných zločinů, přece můžeme mít jen za podmínek, které jsou dobře známé. Bašár Asad buď skončí před mezinárodním tribunálem. Nebo − pokud v Sýrii zůstane − bude jeho mocenský vliv natolik omezen, že nebude do budoucna sloužit jako předmostí třeba pro protiizraelské spády Íránu a radikálního libanonského šíitského hnutí Hizballáh.