Když mi Michal Richtr do telefonu oznámil, že mě vezme do své oblíbené japonské restaurace Hanabi u petrského kostela v Praze, řekl jsem si, že tuhle kuchyni vlastně moc neznám. A že to bude vedle zajímavého povídání i příležitost ochutnat zase něco jiného.

Volba spolumajitele společnosti Dynamo design, zabývající se tvorbou vizuálního stylu firem − od navrhování log až po veškerý následný grafický design −, ovšem nebyla náhodná. Michal Richtr si tuhle restauraci, kam chodí na pracovní i soukromé obědy, oblíbil ze dvou důvodů: kousek odtud má obchod s designovým nábytkem jeho manželka Šárka, jež ho ostatně po jejich seznámení před více než 15 lety k japonské kuchyni přivedla, a pak to bylo samotné Japonsko.

V Českém centru v Tokiu totiž Michal Richtr v roce 2008 zahajoval jako spoluautor (s Alanem Zárubou) výstavu nazvanou CI.CZ, která představovala v zemi vycházejícího slunce český firemní vizuální styl z let 1990−2007. Projekt to byl putovní, s předchozí zastávkou ve Vídni a následnou v New Yorku. Organizován byl ve spolupráci s Ministerstvem zahraničních věcí ČR a současně vznikla i stejnojmenná publikace.

Pracovní oběd s Michalem Richtrem
Hanabi Sushi House

◼ Možná vás překvapí, že japonskou kuchyni zde připravuje korejský sushi master, ale majitel Hanabi je též Korejec. Není třeba za tím hledat záhadu či "vlasti­zradu", vždyť na jídelním lístku jejich domovinu zastupují tři jídla, mezi nimi i proslulé kimči.

◼ Restaurace v Petrské ulici v Praze velmi dobře funguje již šest let a je oblíbená u náročnější klientely, jež vyžaduje ty nejkvalitnější čerstvé suroviny.

◼ Majitel koncem loňského roku otevřel v Praze na Vinohradech další restauraci – Yuniku, zaměřenou na korejské BBQ, kde každý stůl je vybaven grilem na dřevěné uhlí a odsáváním.

"V Japonsku jsem byl 11 dní a dokázal jsem tam pět dní v kuse obědvat či večeřet pouze sushi nigiri a sashimi, nic jiného, tak jsem byl z toho jídla unesen!" Když o tom můj spolustolovník s ostře řezanými rysy a plamínky v očích v Hanabi vypráví, musím už nezdvořile sjíždět pohledem na úžasný velký talíř s mořskými dobrotami, které nám mezitím naservírovali.

Vzápětí se dozvídám, že nigiri sushi je váleček rýže pokrytý plátkem syrové ryby, sashimi je samotný rybí řez. K tomu ještě patří křen wasabi a sójová omáčka, jak to známe při konzumaci u nás rozšířenějšího maki sushi, kdy ryba se skrývá uvnitř rýžového válečku ovinutého mořskou řasou nori.

Po první degustaci už ani ti, kteří mají nedůvěru k syrovému rybímu masu, nebudou chtít jíst pět… tedy ne pět dní jako Michal Richtr, ale aspoň pět hodin nic jiného!

Logo je víc než ojetá Fabie

Japonskou výstavou jsme se ocitli v polovině profesní dráhy Michala Richtra, takže zpět na začátek. Poprvé jsem se s tímto mužem, tehdy mladíkem, setkal krátce před revolucí, kdy studoval češtinu a dějepis na brněnské filozofické fakultě a v Praze se hlásil na FAMU, na filmový a televizní střih.

"Byla to cesta hledání a zkoušení, co by mě v životě mohlo naplňovat. Můj otec byl známý průmyslový designér a já jsem se chtěl vůči němu vymezit. Zajímala mě historie a archeologie, ale rozhodl jsem se pro střih." Právě střihač musí mít podle něj přehled o všem, musí poskládat jednotlivé záběry tak, aby odvyprávěl příběh a zachoval význam.

Po revoluci ovšem nastal boom s reklamou a Michal Richtr ještě při studiích založil s kamarády agenturu Time. Vymýšleli a natáčeli televizní spoty, neboť, jak připomíná, "v první polovině 90. let měli v televizi reklamu snad všichni".

Ta se postupně profesionalizovala a zmezinárodňovala. A také se začal brát stále vážněji firemní styl neboli korporátní design, jímž se společnosti zapisovaly do povědomí lidí. To už působil v agentuře BBK/Time, kterou se společníky prodali společnosti Ogilvy v roce 2000. Následně působil sedm let v Ogilvy CID, již řídil. "Byli jsme první česká firma specializovaná na branding a korporátní identitu. Zpracovávali jsme projekty nového vizuálního stylu klientů metodologií komunikačních agentur, kdy naším výstupem nebyla reklama, ale design," vysvětluje.

V Tokiu jsem otevíral naši výstavu a pět dní jsem tam nejedl nic jiného než sushi.

V roce 2010 Michal Richtr vstoupil do Dynama design, které založil Libor Jelínek, a dnes ho s tímto partnerem spoluvlastní. Mohou se pochlubit řadou významných realizací (Škoda Transportation, Banka Creditas, drogerie Teta…).

V portfoliu najdeme konzervativní klienty jako Akademii věd ČR, jež se nakonec rozhodla zmodernizovat své logo, ale i nekonvenční bankovní ústav Air Bank, spojený s odvážným zeleným konceptem. Anebo vydavatelství Economia, jehož vizuální styl podle Michala Richtra podtrhuje firmu jako nejvýznamnější české vydavatelství s digitálním obsahem. Nelze opomenout ani letošní Pražské jaro s téměř surrealistickou poetikou − ptáčky coby hudebními nástroji.

"Zdá se, že když se tenhle byznys dělá s vysokou profesionalitou, nemůže mít o klienty nouzi," podotýkám. Můj spolustolovník namítá, že bývá často frustrovaný. "Středně velké české firmy se třeba rozpakují zaplatit za své logo 200 tisíc korun, přitom je to cena ojeté Škody Fabia v základním vybavení. Vůbec si neuvědomují cenu kvalitního loga a firemního designu, a co jim ve výsledku přinesou."

Nám už ale v Hanabi přinesli účet a chystáme se k odchodu. Tady se investice vyplatila, shodujeme se. "S tím Japonskem to vlastně ani taková náhoda není," říká mi na závěr Michal. "Ryby a rýži jsem měl vždycky rád, takže to byl jen přirozený vývoj," usmívá se muž, který rád propojuje souvislosti.