Hlavním objektem zájmu francouzského biologa a filmaře Luka Jacqueta jsou tvorové, kteří se chovají trochu jako ptáci a trochu jako ryby, přitom vypadají prapodivně lidsky: tučňáci císařští. "Symbolizují umění přežít," zdůrazňuje Jacquet u pokračování svého oscarového filmu Putování tučňáků z roku 2005, které se s podtitulem Volání oceánu dnes dostává do kin.

"Je to závislost," přiznává devětačtyřicetiletý Jacquet a myslí Antarktidu, kterou poprvé navštívil ve 23 letech a po tehdejším čtrnáctiměsíčním pobytu se mu stala takřka druhým domovem. "Tady člověk získá opravdový pocit dobrodružství, skoro jako by ani nebyl na Zemi," poznamenal po natočení prvního dílu.

Film celosvětově utržil přes 127 milionů dolarů a s americkými tržbami 77 milionů je stále na druhé příčce žebříčku nejvýdělečnějších dokumentů promítaných ve Spojených státech − za sebou nechal filmy o zpěvácích Justinu Bieberovi i Michaelu Jacksonovi.

Jacquet se tehdy pokusil vykročit z žánru tradičního přírodopisného dokumentu a osudy tučňáků vyprávěl "jejich očima", či přesněji "jejich hlasy".

Krásné záběry nehostinné přírody v kombinaci s krušným osudem tvorů, kteří musí putovat stovky kilometrů mezi oceánem, kde čeká kořist, a vnitrozemským ledovým útočištěm, kde na potravu čekají jejich mláďata, právem patřily do kin po bok hollywoodských velkofilmů.

A stejné je to u druhého dílu. Vypravěč už sice nemluví přímo "za tučňáky", zato dramaticky vyzdvihuje osud jednoho "tučňáčího" otce a jeho syna, pro nějž je tatínek ochoten udělat takřka nemožné. Třeba stát měsíce s vejcem mezi nohama, aby ho během chvilky nezničil chlad ledové země, a v ústech po celou tu dobu držet poslední sousto potravy, kterým ho po vylíhnutí nakrmí.

Nové Putování tučňáků je natočené ještě lépe než první díl, využívá nejen vysokého rozlišení, ale také dronů a podvodních kamer. Diváci tak mohou ledovou pustinu vidět z výšky, ale nahlédnou i pod kry, kde se z legračních tvorů, kteří každým svým pohybem trumfují komiky z dob němé grotesky, náhle stávají mrštní dravci.

Jacquet se ve svém příběhu "hollywoodsky" vrací v čase, aby dávkoval napětí, a mnohé z jeho záběrů fascinují směsí krásy, situační komiky i vážnějších emocí. Podobně jako u prvního dílu se však nabízí otázka: Stačí to?

Snaha polidštit faunu patří dlouhodobě k nešvarům přírodopisných dokumentů. Jako by samotné úchvatné záběry nestačily. Jako by nemohl diváka upoutat pouhý komentář plný pozoruhodných faktů. A Jacquet má přitom k dispozici záběry, které by mohly nechat vzniknout směsi situační grotesky a meditativního filmu o přežití i bez komentáře.

Režisér chce pochopitelně cílit na celou rodinu. Proto se vědeckých faktů takřka vzdává a soustřeďuje se na "osobní" příběh svých hrdinů. Možná toho o tučňácích věda dosud mnoho neví, ale je opravdu nejlepší cesta vyprávění v tom, že ze zvířat uděláme lidi?

Film

Putování tučňáků: Volání oceánu
Režie: Luc Jacquet
Aerofilms, česká distribuční premiéra 6. dubna

Přírodověda podobně jako umění nejvíce získá, když hledá jinakost, nikoliv podobnost. Existuje tým vědců, který se též s použitím nejmodernější filmařské techniky snaží zbořit hranice mezi dokumentem, vědou a uměním. A přitom jde o úplný protipól filmů o tučňácích.

Etnografové z harvardské laboratoře Sensory Ethnography Lab ve snímku Leviathan z roku 2012 připevnili malé kamery GoPro na nezvyklá místa a přetvořili tak činnost rybářů v drama viděné nikoliv pohledem člověka, ale ryb.

Jde o filmy bez komentáře, dominuje v nich podmanivý obrazový detail a syrový zvuk lidské činnosti. Přesto vzniká fascinující audiovizuální koláž, z níž se divák dozví mnoho. Právě díky této "nelidské" perspektivě, tedy tomu, že kamera se nepřibližuje pohledu lidského oka.

Možná jde o nesouměřitelné projekty. Ale nemohl i Jacquet ze svých krásných, obtížně získávaných záběrů tučňáků a Antarktidy vytěžit víc? Antarktida je podle něj skoro jako jiná planeta, ale přitom vypráví její příběh až příliš lidsky.