Z přízraku strašidlo

Těžko říct, jestli je to náhoda nebo ne, ale jakmile se na pražské Nové scéně objeví původní česká opera či hudebně-dramatické dílo, je v tom nějaká politika, přesněji vzpomínky na dobu minulou. Není to tak dávno, co se tu hrála Rudá Marie, krátká poťouchlá zpěvohra Jana Kučery na motivy seriálu Jiřího Lábuse a Oldřicha Kaisera Tlučhořovi, v němž se bývalí komunisté (indiáni, Komančové) předváděli v podobě jakéhosi podzemního panelákového hnutí. Dokonalé převrácení undergroundu v Národním divadle. Nejnověji se na Nové scéně převrací Stalinův pomník na Letné, smutný osud sochaře Otakara Švece, ale hlavně pozdější vztah společnosti k žulovým mementům a symbolům ideologie. A opět jsou na jevišti jacísi indiáni, kteří naznačují nejen "komančskou" minulost celé této republiky (proslulý Komanč v nás), ale i věčnou touhu lidstva po lepším, komunitně prožívaném světě.

Taky-opera Jiřího Kadeřábka, nazvaná Žádný člověk, v libretu intenzivně pracuje se Stalinovými citáty. Ostatně jeden z nich − velmi slavný − dal i "opeře" název: "Největší problém je člověk. Žádný člověk, žádný problém." Vylikvidovat! Jenže lidé zůstávají, sledujeme skrze Kadeřábkovu hudbu jeho polemiku se Stalinem, takže zůstává i problém: čím tuhle kategorii naplnit a kdo to ten "člověk" je, když ho kromě stalinských čistek a ideologie odstřelilo i moderní poststrukturalistické myšlení, které v kategorii Člověka vidí jen přechodnou fázi na cestě jinam (Nietzsche by mluvil o "nadčlověku", ale to se dnes vzhledem k historickému zneužití nacisty pochopitelně zakazuje). A hlavně: když ho "přirozený primitiv" v nás neustále znovu a znovu žene zpátky (nebo dopředu) k utopii lepšího světa. "Bratři a sestry…" − zní po odstřelení Stalinovy hlavy prostorem Nové scény a bude znít znovu a zas.