Za první republiky se údaje o stávkách publikovaly i ve statistické ročence. Dnes statistický úřad nic podobného neeviduje, velké téma nejsou stávky ani pro ministerstvo práce. I to ukazuje, že organizované zastavení práce kvůli vyjednání lepších podmínek je u nás výjimečná událost. Vlastně pro celou popřevratovou éru je typické, že se stávkami se nakládá velmi opatrně v soukromém sektoru, o dost častější je ale zaměstnanecký nátlak v oborech, ve kterých podmínky přímo ovlivňuje stát. Logicky. Že jsou politici náchylnější tlaku odborů podlehnout, je známá věc minimálně od pamětihodné kapitulace Václava Klause před železničními odbory v 90. letech. Lekci si jistě pamatují i vyjednavači usilující o vyšší platy pro řidiče autobusů.

Že by stávka paralyzovala důležitý výrobní podnik či celé odvětví, to se v Česku nestává. Odboráři sice čas od času vedou radikální řeči, ale při vlastním vyjednávání se většinou chovají konstruktivně, takže k dohodě dojde nejpozději ve fázi stávkové pohotovosti. Což je pro industriální národ dobrá vizitka a do jisté míry i konkurenční výhoda. Těžko se ale divit odborům, že po letech pomalého růstu platů zdůvodňovaného tu slabou poptávkou, jindy třeba jednáním o prodeji podniku, nechtějí ustupovat. Třeba v mladoboleslavské Škodovce dobře vědí, že pracují v automobilce ziskovější než mateřský VW, a dokonce i než Audi. Výrobní pásy s Octaviemi se ale ani letos na dlouho nezastaví, dočkáme se spíš titulků typu Stávka nebude, automobilka přidá XY procent.

Jako argument k tlumení mzdových nároků v době rekordně nízké nezaměstnanosti se paradoxně hodí končící intervence České národní banky, které přitom měly platy popohnat. Jak máme přidávat, když doba je nejistá, když nevíme, co kurz udělá, zkouší blufovat exportéři, věřící, že přehřátému trhu práce odolají. Argument je to ale chabý. ČNB garantuje, že výrazné posílení měny nepřipustí, a posun o několik desetníků zase bilanci podniků drasticky nezmění. Navíc spekulanti skoupili už tak ohromný balík korun, že ho i tak výkonný exportní sektor, jako má Česko, bude "umořovat" roky a roky.

To vše je současně zřejmý důvod pro to, aby ČNB s intervencemi skončila. Dnes exportérům při plánování neposkytují dlouhodobou garanci, naopak, prodlužují dobu nejistoty a dávají jim alibi. Vhodnou šanci skoncovat v zasypávání trhu dalšími desítkami a stovkami miliard korun má ČNB zítra, kdy bankovní rada pravidelně schůzuje. Pokud mezi radními nepřeváží pocit, že k nezávislosti banky patří i demonstrativní odolávání tržním tlakům, je docela možné, že čtvrteční příležitost využijí.