Jen máloco v lidech budí takovou nenávist jako oblečení, je přesvědčen Bernhard Roetzel (50), jehož kniha Opravdový gentleman patří s více než jedním milionem prodaných exemplářů mezi standardní díla o pánské módě. Se známým publicistou jsme se sešli v centru Berlína v butiku německé pánské značky Herr von Eden. Tam nám Roetzel mimo jiné prozradil, že problém současného gentlemana tkví v tom, že společnost jistý konsenzus ohledně toho, co si kdy obléknout, který kdysi platil v celém západním světě, obětovala na oltář individuality.

Po našem rozhovoru budete mít v rádiu ještě jeden, o fenoménu dandyů. Existují dnes vůbec ještě opravdoví dandyové?

Určitě ano. Ale pozor, nejsou to lidé, kteří v rámci svého šatníku citují minulost. Dandy vždy byl a vždy bude současný. Je to člověk, který sám sebe definuje převážně přes svůj vzhled a tráví téměř celý svůj život před zrcadlem. Oproti tomu gentleman rovněž dbá na svůj zevnějšek, ale ne ve stylu "l'art pour l'art". Gentleman se vždy obléká v rámci určitých společenských konvencí. A v podstatě nechce vzbuzovat pozornost, protože to je známka špatného vychování.

Napadne vás nějaký typický dandy 21. století?

Například Lapo Elkann, vnuk bývalého hlavního akcionáře automobilky Fiat Giovanniho Agnelliho. Ale opravdový dandy je bezejmenný člověk, jenž nehledá slávu a vystačí si sám se sebou a svým šatníkem. A musí být také otrlý. Jen máloco v lidech budí takovou nenávist jako oblečení.

Opravdu?

To si pište. Nedávno jsem dával velký rozhovor novinám Frankfurter Allgemeine Zeitung a následně udělal tu chybu, že jsem si četl komentáře pod textem.

To nikdy nesmíte.

Já vím, ale přesto jsem to udělal. Překvapilo mě, jak móda dokáže lidi rozčílit. To je pro mě vždy důkazem toho, jak důležité naše ošacení ve skutečnosti je. Nic na světě neřešíme tolik jako jídlo a oblečení. A nejvíc si samozřejmě vždy stěžují ti lidé, kteří tvrdí, že je móda pouhou povrchní banalitou. Nechcete-li v Německu budit emoce, doporučuji vám černou outdoorovou bundu.

Jak je to možné? Německo je přece ve světě považováno za módní velmoc…

Ano, módní průmysl patří mezi velmi významné hospodářské faktory Německa a móda jako taková je jedním z našich hlavních exportních artiklů. Hugo Boss, Adidas − umíme vyrábět oblečení, které se dobře prodává. Asi proto, že se v podstatě vyhýbáme výstřednostem. To, co nám ale pomáhá v byznysu, nám zřejmě škodí v každodenním životě.

Nejvíc obchodů s outdoorovou módou na hlavu má prý Česká republika.

Opravdu? To je zajímavé. Tenhle fenomén je mi záhadou. Zejména v dnešní době, kdy se lidé dokážou rozčílit už nad tím, když je v ponožce deset procent elastických vláken. Na druhou stranu jim pak ale nevadí obléknut si outdoorovou bundu, která má blíž k plastové tašce ze supermarketu než k opravdovému kusu oblečení.

Kde se podle vás tenhle fenomén vzal?

U nás Němců to zajisté má co do činění s naším silně vyvinutým smyslem pro pořádek a praktičnost. Nosíme outdoorové oblečení ze stejného důvodu, z jakého jíme potraviny připravované v mikrovlnné troubě, namísto toho, abychom se chvíli zastavili a něco pořádného si uvařili. A určitě to má i psychologické důvody. Někdo může mít pocit, že se v outdoorovém oblečení ve světě, který je dnes plný nejistot, lépe zorientuje. Taková bunda vám může dodat iluzi, že jste v bezpečí, že vás ochrání alespoň před negativními vlivy životního prostředí, když už nic jiného.

Vydáváme se tedy zpátky ke kořenům? Dříve oblečení mělo především chránit − před přírodou a zlými duchy…

Ano, jen je dnes na můj vkus ve hře až příliš mnoho pohodlnosti. Lidé například úplně odmítají nosit vlnu. Nevědí, jak ji oblékat, ani to, jak se o ni starat. Anebo kůži. Všichni dnes raději nosí tenisky, protože kožené boty musíte občas vykartáčovat, naolejovat a vyleštit − zato vám z nich pak nesmrdí nohy. Naštěstí − třeba když se právě dívám na vaše boty Red Wing − existují lidé, kteří tyhle věci nově objevují a mají z nich radost. Lidé, pro které je autentičnost důležitější než jejich vlastní pohodlí. Masa se však orientuje pouze podle ceny. Neřeší, jak je možné, že tričko může stát tři eura a kdo ho za takové peníze asi vyrobil.

Je tohle chování specifické pro určitou společenskou vrstvu, nebo se táhne napříč celou společností?

Ne, dnes už podle oblečení v podstatě nepoznáte, zda před vámi právě stojí soudce, primář nebo pošťák. Co se oblečení týče, je německá společnost − až na několik málo výjimek − naprosto beztřídní. Lidé se dnes mnohem častěji definují skrze své automobily nebo vybavení svých kuchyní.

Znamená to, že pomalu naplňujeme představu dystopických autorů sci-fi a dříve či později se spokojíme s určitým druhem uniformity?

Masa byla vždy uniformní. O minulosti básníme jen proto, že se do ní díváme s velkou dávkou nostalgie. Jinak byste ve 20., 30. nebo 40. letech pravděpodobně žít nechtěl. Tehdy opravdu vypadali všichni úplně stejně, včetně účesů, neexistovaly chemické čistírny ani deodoranty. Všude to muselo neskutečně páchnout. V Německu dokonce ještě v 60. letech. Nedávno jsem četl memoáry jednoho amerického specialisty na marketing. Tehdy ho poslali do Düsseldorfu, aby tam pomohl vybudovat reklamní agenturu. Dodnes vzpomíná, že se to na eskalátorech v nákupních domech dalo sotva vydržet. O Německu píše pomalu jako o rozvojové zemi. Ale Američané to měli vždy jinak. Už tehdy používali klimatizaci, auta s rádii a oblečení, jež se nemačkalo. A to nás, zaprášené smrduté Evropany, logicky fascinovalo.

A jsou Američané z módního hlediska stále ještě fascinující?

Divil byste se. Amerika má pořád ještě finanční šlechtu, která dodržuje tradice svého velmi osobitého módního stylu, a průměrný americký podnikatel je mnohem konzervativnější než ten evropský. V New Yorku dodnes existují sportovní kluby a restaurace, kam vás bez kravaty a blejzru nepustí. Takové podniky už v Německu vymřely. Problém s Američany je tedy hlavně v jejich volnočasovém oblečení. Milují své pohodlné sportovní úbory. No a my je známe především jako turisty na dovolené, a proto je náš obraz o nich poněkud pokřivený. Pořád však existuje velké množství Američanů, kteří se umí velmi vkusně obléknout. Na druhou stranu jsou také zodpovědní například za tu dnešní kulturu tenisek, a to jim nemohu odpustit. Možná jsem jenom příliš konzervativní, ale některé věci prostě už ve svém věku nedokážu pochopit. Třeba hudbu. Úplně jsem přestal poslouchat novou muziku.

A co tedy posloucháte?

Převážně klasickou hudbu − mám ji rád i v novém pojetí. A jazz.

Co říkáte na módní a hudební ikonu Kanyeho Westa?

Koho? Myslím, že jsem to jméno někde slyšel, ale nevím přesně, co ten člověk dělá.

To je opravdu zajímavé, že vlastně ani pořádně nevíte, kdo to je.

Jenže možná dnes není jen legitimní, ale dokonce životně důležité, sledovat svět s jistým filtrem. Zejména když se zabýváte estetickými fenomény jako já.

Existuje něco, co je pro vás z módního hlediska naprosto nepřípustné?

Být špatně oblečen pro danou příležitost. Problém je v tom, že jsme jistý konsenzus ohledně toho, co si kdy obléknout, který kdysi platil v celém západním světě, obětovali na oltář individuality. Jinak dnes v podstatě neexistuje oblečení, které by člověk mohl jen tak šmahem zavrhnout. Já osobně například nenávidím sandály. To je ale můj problém. Domnívám se, že v nich není možné vypadat dobře. Podobně se to má s takovou tou klasickou teplákovou soupravou. Na druhou stranu chápu, že když někdo celý den fyzicky tvrdě pracuje, tak pro něj večer neexistuje nic příjemnějšího než se vysprchovat a lehnout si v teplácích na gauč. Tohle se strašně špatně posuzuje. Jde vždy o kontext a nikdo nemá právo hodit první kámen. Co mě ale vždy zamrzí, je, když lidé, kteří se pohybují na vysoké duševní a estetické úrovni, v případě oblečení kapitulují. Mají auta a byty za miliony a pak přijdou do obchodu a řeknou, že za oblek nechtějí dát víc než šest set eur. To mi hlava nebere. V tom je například italská kultura zcela odlišná. Lidé jsou tam zvyklí žít v malých bytech, podobně jako například v New Yorku, a oblečení pak logicky v rámci sebeprezentace hraje mnohem větší roli.

Jak důležitá je móda a styl oblečení například v politice?

Jsou velmi důležité, protože představují jeden z nástrojů nonverbální komunikace. Lidé v Německu například nenávidí Donalda Trumpa. Němci si totiž myslí, že by měli volit vládu ve všech zemích světa. A samozřejmě pomlouvají i jeho vzhled. Pravda je ale taková, že z mého pohledu to Trump, co se oblečení týče, dělá dobře. Někomu by se mohlo zdát, že jsou jeho obleky od Brioniho příliš velké. Ale to je typický styl newyorských realitních žraloků 80. let. Jen si představte, že by najednou začal nosit "slim fit" obleky − to by přece bylo k popukání. Je to sedmdesátiletý muž. A díky oblekům, které nosí, vlastně ani pořádně nevíme, jakou má figuru. Vypadá to však, že je poměrně silný a svalnatý. Z účesu pak udělal svou obchodní značku, je stejně rozeznatelný jako například kačer Donald… Zajímavý z tohoto hlediska vždy byl třeba Winston Churchill coby módní protihráč k Adolfu Hitlerovi. Churchill byl neskutečně statečný muž, což se odráželo i v jeho garderobě. Nosil excentrické klobouky, kombinézy z látky s křídovým proužkem a novináře vítal doma v hedvábném županu. Takže ano, móda hraje v politice nesmírně důležitou roli. Proč myslíte, že pletený svetřík, v němž se Helmut Kohl setkal v roce 1990 s Michailem Gorbačovem, dnes visí v berlínském muzeu německých dějin? Ten svetr tehdy symbolizoval novou uvolněnou politiku mezi námi a Ruskem. Stejně jako v divadle se i v politice musíte oblékat pro určitou roli.

Jak vznikla kniha Opravdový gentleman, která zapříčinila naše setkání? Poprvé vyšla v roce 1999, nepletu-li se…

Správně. Módu jsem odjakživa vnímal jako své velké hobby. Můj otec je sice vědec, termodynamik, ale pochází z éry, kdy i badatelům ještě záleželo na zevnějšku. Měl jsem tedy doma svůj vzor a velmi rychle v sobě objevil lásku ke klasické pánské módě. Už do školy jsem chodil v saku, košili a s dozadu nagelovanými vlasy. Vzhledem k tomu, že moji spolužáci tehdy nosili především vojenské parky, lze mě považovat i tak trochu za hrdinu. A o prázdninách a později během dovolených jsem cestoval po Evropě a navštěvoval ty nejvěhlasnější obchody a krejčovství v Paříži, Londýně, Miláně a Vídni. Chvíli jsem si prohrával s myšlenkou, že bych se mohl stát módním novinářem, nakonec jsem namířil do reklamní branže. Někdy počátkem roku 1997 jsem pak objevil knihu Culinaria, v níž autor představoval nejrůznější odlišnosti evropské gastronomie. Tehdy jsem si pomyslel, že by bylo hezké něco podobného udělat i s pánským oblečením. A pak už to šlo ráz na ráz. Vytvořil jsem koncept, představil ho nakladatelství, získal zakázku a během dalších dvou let vytvořil knihu.

A z ní se stalo to, čemu se v knižním byznyse říká longseller. Jde zřejmě o jednu z nejprodávanějších knih o pánské módě…

Ano, navzdory všem mým předpokladům. Později jsem se o něco podobného pokusil i ve vztahu k dámské módě. To ale vůbec nefungovalo. Ženy mají k dispozici tolik různých magazínů, že žádné knihy o módě nepotřebují. A nejsou zdaleka takové hračičky jako my muži. Ženy oblečení sice neustále nakupují, nikdy by je však ani nenapadlo dělat z toho vědu. Zatímco na mé autorské čtení chodí muži a dnes už i jejich synové s knihou plnou záložek a poznámek a ptají se mě, zda bych jim ještě jednou mohl vysvětlit tamhle to a ukázat tohle to. Jsou to právníci, doktoři, známí byznysmeni, kteří v košilích a kravatách objevili příjemný způsob, jak uniknout všednosti svých dnů.

Máte vůbec přehled o tom, kolik exemplářů vaší knihy se za posledních osmnáct let prodalo?

Počkejte, podívám se na výpis z účtu. Ne, žertuji. Dnes už je to celosvětově výrazně přes milion. Největší úspěch jsem zaznamenal v Německu, Anglii, Španělsku a Švédsku. Kniha vyšla ale i v čínštině, japonštině a více než dvaceti dalších jazycích. Co mě ale opravdu překvapuje, je, že nacházíme stále nové zákazníky. I když je pravda, že knihu také pravidelně osvěžujeme.

Co nového přibylo ve vydání z minulého roku?

Kapitola o Vídni. Co se tradiční pánské módy týče, je Vídeň podle mého názoru už daleko před Londýnem a Paříží. Nedávno jsem tam byl pozván v rámci nějakého eventu a nesmírně mě překvapilo, že 90 procent pánů mělo na sobě obleky, košile i boty na míru. Tamní krejčí a obuvníci jsou výteční. Ve Vídni stále fungují minimálně dva tucty ševců. Něco takového v Evropě nenajdete v žádném jiném městě. Do Vídně pravidelně dojíždí dokonce i pražský zakázkový krejčí Hartl. Londýn je oproti tomu už jen pouhou fasádou toho, co býval. Tradiční domy najímají mladé designéry, aby pro ně navrhovali bláznivé věci, a nalákali tak novou klientelu. Podle mě to takhle nefunguje. Za mnou dnes pravidelně přicházejí čtenáři ve věku dvacet třicet let a zájem mají právě o ty tradice. Když těmhle klukům ukážete něco současně extravagantního, tak vám utečou.

Snažíte se z módního hlediska ovlivnit i vaše děti?

Mám jich šest a všechny jsou ještě relativně malé. Takže teď spíš bojuji s tím, aby nechodily k McDonaldovi, než abych řešil jejich vztah k oblekům šitým na míru. Záleží mi však na tom, aby nosily jen věci z přírodních vláken, a nikdy bych jim nekoupil kupříkladu trička s všelijakými těmi ohavně roztomilými motivy. To by u nás doma neprošlo. Nutno říct, že se takový ten základní vkus u dětí vyvíjí ve velmi raném věku. Ale v této souvislosti stačí, když jim jednoduše půjdete dobrým příkladem.