Byl to tehdy šok, když na podzim roku 2013 centrální banka razantně vstoupila na měnový trh a oslabila kurz koruny. Exportéři jí tehdy nemohli přijít na jméno. Evidentně neměli rádi překvapení a vyčítali jí, že měla přijít dřív, jinak, a vůbec že je měla v předstihu upozornit. Argumenty tehdejšího guvernéra ČNB Miroslava Singera, že o intervencích banka jednala celý rok, že vše bylo v pravidelných zápisech z bankovní rady, nepomáhaly. Zastánců i z řad průmyslu se kupodivu našlo minimum.

Doba přitom intervencím přála. Připomeňme, co se tehdy dělo: průmysl čelil klesající poptávce, hodnota nových zakázek ze zahraničí i z tuzemska se meziročně propadala o deset a více procent. Počet nezaměstnaných se blížil k hranici šesti set tisíc lidí, což bylo nejvíce v historii. Celkové příjmy domácností klesaly, jistota zaměstnání se zdála být důležitější než plat. Centrální banka samozřejmě vstoupila na trh kvůli obavám z deflace, neboť to jediné má ze zákona sledovat. Bylo by však bláhové předpokládat, že si neudělala celkový makroekonomický obraz situace.