Když přednáší nebo vypráví o objevech svých nebo slavných kolegů, připomíná zápalem kazatele nějaké evangelické sekty. Michael Londesborough, působící už téměř 15 let v Ústavu anorganické chemie Akademie věd ČR v Řeži u Prahy, však věří pouze ve vědu. Jeho specialitou jsou záhadné látky zvané borany, které byly před rokem 1989 předmětem přísně tajných výzkumů − na Západě i ve východním bloku.

Veřejnosti je česko­-britský chemik známý ale spíše tím, že navázal na své slavné krajany z předviktoriánských časů a rozhodl se takřka excentrickými přednáškami a atraktivními experimenty přiblížit vědu běžným lidem. Třeba líčením toho, jak stav zvaný "zamilovanost" je vlastně jen rafinovaně nastražený mechanismus chemických procesů v našem těle.

Jak jste jako školák prožíval pokusy v hodinách chemie?

Měl jsem štěstí, protože jsem ve škole ještě stihl několik posledních let, kdy se pokusy dělat mohly. Brzy poté ale byla kvůli nařízení o ochraně zdraví většina experimentů v hodinách chemie zakázána. Měl jsem štěstí i na vynikajícího učitele chemie. Byl to nadšenec, měl charisma a často opakoval, že věda je založena hlavně na experimentech.

Michael Londesborough (39)

◼ Chemii vystudoval s vyznamenáním na univerzitě v Leedsu, kde v roce 2002 získal i doktorát. V témže roce začal pracovat v Ústavu anorganické chemie Akademie věd ČR v Řeži u Prahy. Třikrát (2002–2004) vyhrál v soutěži Česko­-Slovenských mladých chemiků.

◼ Dostal cenu za "nejlepší vzdělávací program" na festivalu Techfilm 2008 a v roce 2014 medaili předsedy Akademie věd ČR za popularizaci vědy. V České televizi moderoval pořady o vědě PORT a Lovci záhad. Předloni s kolegy zveřejnil v prestižním časopise Nature Communications významný objev boranového laseru.

◼ Se svou českou manželkou a třemi dětmi žije v Roztokách u Prahy.

Kdy došlo k tomu zákazu pokusů?

Když jsem byl na střední škole, začaly už problémy a po učitelích se vyžadovalo velké papírování, pokud chtěli dělat byť jen velmi jednoduché pokusy.

Proč? Byla při experimentech nějaká zranění?

Ne, šlo o trend vedoucí k všeobecné opatrnosti, který se vláda snažila podpořit novými zdravotnickými a bezpečnostními pravidly. Řešilo se to i ve sportu, tehdy se třeba hodně diskutovalo o možnosti zakázat mládeži hrát ragby, které jsem tehdy hrál i já.

Takže ragby přežilo, ale chemické pokusy to odnesly?

Nevím přesně, jaká je aktuální situace v mládežnickém ragby a vlastně ani ve výuce chemie v britských školách. Ale dříve bylo jednoznačně víc možností. Otec mi například vyprávěl, jak ve škole dělali pokusy se rtutí, což už za mě bylo samozřejmě zcela zakázáno.

Co jste říkal nedávné snaze české vlády pokusy v hodinách chemie rovněž zakázat? Ministerstvo školství pak naštěstí pro chemiky tento návrh odmítlo.

Pro mě bylo obtížné najít na tom něco racionálního. Samozřejmě když pracujete s chemikáliemi, je tu vždycky riziko, ale když dodržujete potřebné postupy, je jen velice nízké. Názorné demonstrace a pokusy jsou základem vědy, ta se posunuje dál hlavně díky experimentům. Jejich schopnost vyvolat "wow efekt" může přitáhnout mládež, zapálit v ní zájem, což by mělo být smyslem vzdělání především v raném věku. Je třeba projít inicia­cí. Tu vám fakta a grafy nezajistí.

Dělal jste jako dítě pokusy i doma?

Když mi bylo asi sedm, dostal jsem k narozeninám jednoduchou chemickou sadu, kde byly například i alkoholové hořáky. S tím jsem se dost vyřádil. Jako dítě jsem vyrůstal s knihou Roalda Dahla Jirkova zázračná medicína, kterou dnes čtu svým dětem. Můj táta pracoval jako státní úředník, nebyl vědec, ale o vědu se hodně zajímal, odebíral časopisy o vědě, spolu jsme se dívali na pořady Horizon na BBC.

Vystupujete veřejně s úspěšnou populárně­-vědeckou přednáškou nazvanou Chemie lásky. Proč jste si zvolil tohle téma?

Začalo to setkáním s profesorem Martinem Hilským, překladatelem a hlavním českým expertem na Shakespeara, který mě blíže seznámil s jeho sonety o lásce.

Britský chemik žijící v Česku Michael Londesborough. Foto: Tomáš Nosil

Četl jste si dříve v Shakespearovi sám od sebe?

Nemohu říct, že bych jím byl posedlý, ale otec byl jeho obdivovatelem a s bratrem nás brával do divadla na jeho hry.

Které na vás udělaly největší dojem?

Abych řekl pravdu, byl jsem Shakespearovi vystaven příliš brzy a nejsilnějším dojmem pro mě vlastně tehdy byl jistý zmatek, protože herci v jeho hrách mluví velice rychle a angličtina té doby se od současného jazyka dost liší. Takže jako dítě jsem mnohému nerozuměl. Ale nadchl mě třeba Jindřich V. a ztvárnění bitvy u Azincourtu, to byl vzrušující zážitek. Když zavřu oči, jisté pasáže vidím před sebou. Martin Hilský mi představil Shakespearovy Sonety, které jsou, jak známo, o lásce. Znalost jejich určitých veršů patří v Británii ke všeobecnému vzdělání, ale podrobně jsem je neznal. Navštívil jsem recitace a přednášky Martina Hilského, který má neuvěřitelný přehled o anglických dějinách, dovede jednotlivé sonety zařadit do historického kontextu a velice poutavě o tom vyprávět. Mluvili jsme spolu i o chemii alžbětinské doby, která měla přesah až do českých zemí. Angličtí alchymisté přicházeli do Čech, protože byli financováni císařem Rudolfem II.

Kteří?

John Dee a Edward Kelley. Začínali v Třeboni a pak se přestěhovali do Prahy. Kelley byl později vězněn na hradech Křivoklát a Hněvín, kde také zemřel. Přesvědčovali císaře Rudolfa, že pomocí rtuti dovedou přeměnit kovy na zlato, ale po čase přestali být na císařském dvoře oblíbeni.

Nebyli to tedy víc šarlatáni než chemici?

Jistě, ale v té době vlastně neexistovala opravdová chemie. Ta přišla až několik století poté s Lavoisierem a dalšími, kteří začali dělat skutečnou vědeckou práci.

Ti alžbětinští alchymisté podle vás skutečně věřili, že dokážou přeměnit obyčejný kov ve zlato, anebo jen lhali, aby přišli k penězům?

Císař byl jejich mecenášem několik let, ten tomu věřit musel. Já sám jsem předváděl pár pokusů, při nichž jsem vytvořil do zlata zbarvené sraženiny ze dvou bezbarvých roztoků. A pak přišlo to setkání se Shakespearovými sonety a já jsem se rozhodl najít něco zajímavého o chemii lásky.

Při vaší přednášce o "chemii lásky" říkáte, že když umělci mluví o milostném citu, je to krásné a inspirující, ale člověk se nakonec nedozví víc, než už věděl předtím. Tomu prý napomůže jen věda.

Básníci z definice nepíšou proto, aby věci byly jasnější, ale aby vytvořili krásný opar, systém zrcadel a dýmu. Zatímco věda je racionálnější, má přesnější řez. Snažil jsem se ukázat biochemický mechanismus lásky, který zajišťuje pokračování naší existence a nutí nás mačkat z generace na generaci ten genetický knoflík. Chtěl jsem předvést, co motivuje dva jedince kombinovat a sdílet svůj genetický materiál a zůstat pak spolu tak dlouho, aby umožnili novému nositeli genů dospět a předat geny dál. Že molekuly DNA jsou vlastně loutkoherci, kteří nás dovedou na rande s potenciálním partnerem.

Takže nás ovládají chemikálie a není cesty, jak z toho uniknout?

Těmto biochemickým silám jsme se naučili vzdorovat. Dokážeme se přemoct. Při své přednášce jsem použil například sonety, kde Shakespeare mluví o čistém chtíči, kde je touha zobrazena téměř jako monstrum, které vás nutí dělat věci, jichž pak okamžitě litujete. "Vteřinu štěstí dlouze odpykáme, z příslibu blaha bláhová je lež." Někdy se vám zdá, že jistá žena či určitý muž jsou tak přitažliví, že jim nejde odolat. A když je po všem, hned vidíte, že to byla velká chyba. Shakespeare vlastně popisuje působení jistých chemických látek, které nás skrze náš mozek nutí ty věci dělat. Někdo se dokáže ovládat více, někdo méně.

jarvis_58dbd2bb498e76914df65aea.jpeg

Co vám na "chemii lásky" připadalo nejvíc fascinující?

Mluvím tam o druhém zákonu termodynamiky, který se nás týká a projevuje se při stárnutí. Všechny ty komplikované molekuly a systémy, z nichž jsme sestaveni, se pomalu, ale jistě rozpadají. Naším osudem je, že se nakonec proměníme v primitivní molekuly vody a oxidu uhličitého. Celou dobu druhý zákon termodynamiky hraje proti nám. Ale zároveň se systém DNA také může obnovovat a tato replikace jde právě proti druhému zákonu termodynamiky. A přesně o tom Shakespeare píše v některých svých sonetech, v nichž říká: "Vše, co je krásné, má se rozmnožovat, aby jas růže nikdy nepohas." Ve své přednášce mluvím o tom, jak se různé živočišné druhy různě rozmnožují. I bakterie se replikují, tedy klonují, ale složitější organismy, rostliny a hlavně živočichové, mají mechanismus, který v jedné generaci zajistí velkou rozmanitost. Tím mechanismem je sex. Základní otázka tedy zní: Co nás motivuje sdílet naše geny? Proč je milování, nehezky řečeno šíření genetického materiálu, tak skvělé lákadlo a každý to chce dělat? Ta motivace je chemická. Vznikají chemikálie, které nás přesvědčují o tom, abychom někoho pozvali na kafe.

A to jsou které?

Monoaminy, což jsou velmi jednoduché sloučeniny, mezi něž patří dopamin, serotonin a další, které nás motivují k tomu, abychom dívku vyzvali k tanci nebo se zeptali mladíka, co dělá po práci. Nápadné je, že tyto sloučeniny jsou skutečně primitivní, což naznačuje, že tyto chemikálie v nás byly velmi dlouho, po celou evoluci. Pro tělo je velmi snadné je vytvořit. Způsobují ale také mnoho problémů. Někdy stačí, když na vás dívka zamrká, což vede k aktivaci těchto chemikálií, které dávají motivační vzkazy vašemu mozku: běž za ní! Vy to možná ani nechcete, ale nemůžete si pomoct, chemikálie se uvolňují téměř proti vaší vůli. Shakespeare napsal několik skvělých sonetů, které to popisují. "Šílíme před tím, při tom, po tom též (…) Chvíli štěstí dlouze odpykáme." Samozřejmě Shakespeare, stejně jako biochemie velmi rozlišují mezi touhou a láskou. A jsou to úplně jiné chemikálie, které způsobují city lásky. Jeden sonet je například o tom, jak se Shakespeare ráno probouzí a vedle něj leží jeho milá. Ještě spí a chrápe. On se na ni dívá a vidí, že její vlasy jsou "jako dráty", její pleť není úplně O. K., dech není zrovna příjemný, pokračuje, že "chodí jako slon", ale přesto ji miluje, protože je "jeho". Navzdory její nedokonalosti jsou mezi nimi pouta, která jeho partnerku v jeho očích dělají lepší, než jaká ve skutečnosti je.

A které chemikálie to způsobují?

Poslední výzkumy ukazují, že nejdůležitějšími chemikáliemi jsou hormony jako oxytocin, který je důležitější pro ženy, a vazopresin, jenž hraje větší roli u mužů. Právě tyto hormony pomáhají vytvářet velmi silná pouta lásky. Existuje výborná studie o hraboších. Zatímco polní hraboš je velmi promiskuitní, prériový žije dlouhodobě v páru. Ten rozdíl mezi nimi vězí v části mozku zvané amygdala, která rozhoduje o chování v nebezpečí, ale také o věrnosti. Určuje, zda je mým zájmem jít, nebo zůstat, ať už jde o zaměstnání, či vztah. Studie zjistila, že v amygdale hrabošů prérijních je víc receptorů pro vazopresin, hormon lásky, jenž je vede k větší věrnosti. Jde o důkaz, že lásce je možné porozumět díky těmto chemickým sloučeninám a receptorům a jejich souhře.

Jste vědec, ale zažil jste někdy něco, co nebylo vědecky vysvětlitelné?

Vlastně ne. Já velice věřím v rozum a kritické myšlení, i když si uvědomuji, že tajemství tady jsou. Ale právě v "chemii lásky" jsem se snažil vysvětlit, že to nemusí být zas takové tajemství, jak by to mohlo na první pohled vypadat.

Je podle vás rozdíl v tom, jak se dělá popularizace vědy v Česku a jak v Británii? Já se při čtení knih či statí českých vědců či popularizátorů často nudím, to se u mnohých jejich amerických či britských kolegů říct nedá.

To je velmi individuální věc. Je pravda, že Britové se vydali cestou popularizace vlastně už před staletími a měli vědce, kteří se snažili svůj obor zatraktivnit. Například Michael Faraday, jeden z nejvýznamnějších vědců historie, zabývající se elektromagnetismem, který dělal řadu vánočních přednášek v Královské společnosti. Jeho mentorem byl skvělý chemik Humphry Davy. Kdyby tehdy existovaly Nobelovy ceny, dostal by jich určitě několik. Napoleon mu platil za to, aby cestoval po Evropě a přednášel. V Londýně na něj lidi chodili raději než na operu. Právě Faraday se jako kluk nadchl pro vědu, když navštívil jednu z Davyho přednášek. Ale nejsem si jist, zda je právě Britům vlastní, že se snaží k vědě přilákat co nejvíc lidí, zatímco třeba v Česku by měl převládat konzervativní přístup.

Často se říká, že opravdová velká věda se dělá v USA, případně v Británii. Proč jste se přestěhoval z centra na vědeckou periferii?

Kdysi jsem sem přijel jen na 12 týdnů kvůli doktorátu. Můj obor jsou sloučeniny boranu: molekuly boru a vodíku. V přírodě se nevyskytují, musíte je vytvořit. Jejich výzkum byl velmi důležitý během studené války. Když borany spalujete, oxidují, přičemž vznikají obří zelené plameny a stávají se zdrojem mocné energie. Na obou stranách železné opony probíhaly přísně tajné výzkumné projekty, které se snažily využít tyto sloučeniny jako raketové palivo. Americký projekt se jmenoval Hermes a další výzkum se rozjel tady v Řeži u Prahy. Skupina, která se jím zabývala, měla ve světovém kontextu významné postavení, protože poté, co byl výzkum odtajněn, vydala několik důležitých publikací.

Po roce '89?

Ne, ještě předtím. Navzdory komunismu tu byli ještě v 80. letech schopni uspořádat významnou mezinárodní konferenci, která proběhla v Liblicích. Vedoucí mé práce na univerzitě v Leedsu s českým týmem úzce spolupracoval. To byl důvod, proč jsem přišel sem. Měl jsem radost, že se tu mohu naučit spoustu nových věcí. No a samozřejmě jsem tu potkal svou ženu.

Chemie lásky zapracovala.

To ano. Nějaký čas jsem cestoval mezi Spojenými státy a Českem, protože jsem pracoval pro americkou firmu, která tyto sloučeniny využívala při výrobě polovodičů. Pak jsem se oženil, narodily se nám děti. Dostal jsem tady pár vědeckých grantů, začal jsem se zabývat popularizací vědy, vystupoval jsem v televizi a velice rychle jsem měl řadu závazků a velmi dobrých důvodů tu zůstat, takže můj krátký pobyt se významně prodloužil.

Před dvěma lety jste s kolegy v Řeži ohlásili objev nového druhu laseru, což znělo fantasticky, ale od té doby jsem o něm neslyšel.

Práce na něm samozřejmě pokračuje. Zajímal jsem se o makropolyhedrální borany, což jsou větší molekuly s mnoha atomy boru a vodíku. V laboratoři jsem si všiml, že jeden z nich má fluorescentní vlastnosti, což je u boranových vodíků extrémně vzácné. Zjistil jsem, že toto vyzařování modrého světla je výjimečně výkonné, a při dalším výzkumu jsem se spojil s fyzikem Luisem Cerdánem z Madridu. K našemu nadšení se ukázalo, že tyto molekuly jsou schopné způsobovat laserové záření. Má to velký potenciál využití − od komunikačních technologií až po medicínu, například při odstraňování tetování. Publikovali jsme tento objev v časopise Nature Communications a ukázalo se, že efektivita tohoto prvního boranového laseru je jedna z největších na trhu.

Takže jste potenciální miliardář.

Ani ne, protože jsme se rozhodli objev nepatentovat, ale hned ho zveřejnit, což může, ale nemusí být chyba. Dává to však možnost, aby další vědci zajímající se o borany coby potenciální surovinu pro vývoj laserů mohli ve výzkumu pokračovat.

Může tedy váš objev patentovat někdo jiný?

Už ne, protože byl zveřejněn. Ještě je na tom laseru potřeba dost udělat, ale my na tom pracujeme.

Kdyby profesor Antonín Holý z Ústavu organické chemie šel touto cestou a svůj objev antivirotik proti AIDS nepatentoval, jeho ústav by byl dnes o stamiliony chudší. Jste si jist, že jste neudělali chybu?

Možná, ale ta laserová sloučenina v daném momentu nejlepšímu laseru na trhu konkurovat nemohla. Dalo se to patentovat a udržet v tajnosti, ale tím pádem by na tom nemohlo pracovat víc lidí.

Žijete téměř 15 let mimo Británii. Jak se podle vás za tu dobu změnila?

Londýn neuvěřitelně zbohatl, ale hodně částí Británie je na tom víceméně stejně. Země je národnostně pestřejší než v době, kdy jsem ji opouštěl, což je myslím pozitivní.

Jak jste přijal výsledek hlasování o brexitu?

Stále jsem hrdým Britem, protože Británie je považována za jednu z nejprogresivnějších zemí světa. Jsem ale zklamán z výsledku hlasování. Rozumím ovšem tomu, proč jsou lidé nespokojeni. Doba globalizace je velmi zajímavá, ale přináší problémy jako klimatické změny, masovou migraci, globální bankovní systémy. Máme však těmto výzvám čelit izolováni v národních státech, řešit to sami za sebe? Podle mě to nemůže fungovat v dlouhodobém pohledu. Pro globální problémy je třeba najít globální řešení.

Bude mít brexit konkrétní dopad na vás?

Není jisté, jaké se podaří vyjednat podmínky pro britské občany žijící v Evropské unii, a proto uvažuji o českém občanství.