Na začátku 90. let, v době euforie z nového budování státu a objevování občanských a jiných svobod, vládlo politické debatě slovo konsenzus. Pro něj se také dělaly kompromisy, protože bez nich se mnohohlasý demokratický lid nikdy na ničem nedohodne a snadno se změní v obyčejný dav, v němž se tisíce skupin překřikují navzájem, neboť jsou přesvědčeny, že právě ten jejich hlas je jediný správný, jediný relevantní a pravdivý.
Konec 90. let − jak rychle to šlo − byl už ve znamení disentu. Kritický odstup k establishmentu, veřejný nesouhlas, záměrné rozporování podivně dosaženého konsenzu byly chápány jako jediná cesta k záchraně demokracie jakožto určitého druhu mnohovrstevnatého perspektivismu. Konsenzus doby opoziční smlouvy byl jednostranně mocensky zaměřený a z rozpravy moci vylučoval naprostou většinu společnosti. Disentní názory byly výrazem zklamání z tak snadného konce starého konsenzu, jejž navíc přivodili ti, kteří minulý konsenzus vyjednali a kteří přísahali na demokratický étos.
- První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Nově všechny články v audioverzi
