Osudy zesnulého kardinála Vlka obsahují několik vrstev a cesta k vrcholovým církevním postům nebyla rozhodně přímá. Jako nemanželské dítě na malé vesnici trpěl nedostatkem lásky od matky i předsudky okolí. Kněžské svěcení sice proběhlo v atmosféře pražského jara, záhy však pocítil utahování šroubů po nástupu Husákova vedení.

V duchu II. vatikánského koncilu usiloval Vlk o moderní formy pastorace, věnoval čas práci s mládeží i duchovnímu doprovázení rodin. Jeho aktivity nenašly příliš pochopení u státního dozoru nad církvemi, jenž byl spokojen jen s méně aktivním klérem, který by odsloužil bohoslužby, ale o jiné pastorační činnosti se moc nestaral. Významnou zkušenost si odnesl zejména z momentu, kdy ztratil v roce 1978 na 10 let "státní souhlas" k veřejné pastoraci a živil se hlavně jako umývač výloh. Určitě mu pomohla i možnost, že našel azyl v jedné z forem podzemní církve, ve společenství mezi laiky, kde bezpochyby našel civilnější podobu kněžství.