Kdopak to jedl z mojí misky? A kdo použil moji lžičku? A kdo spí v mojí postýlce, ptá se medvídek svojí mámy medvědice v jedné známé pohádce. Děti vychované v ústavu by podobná otázka ani nenapadla. "Svoji" postýlku, lžičku, misku a vlastně ani maminku nemají. Mají jen "zabezpečený" život. Mají materiálně víc než mnohé děti v rodinách. Pojem vlastnictví, pocit, že je na světě něco − cokoliv, nebo ještě lépe kdokoliv, jenom pro ně, ale neznají.

V roce 2017 je Česká republika jen jednou ze dvou zemí Evropské unie, která naprosto bez jakýchkoliv morálních dilemat umisťuje děti hned po narození do kojeneckých ústavů. A myslí to samozřejmě dobře, jak se říká, je to v nejlepším zájmu dítěte. Dětem nic nechybí − v ústavu je teplo, světlo, mají zaručený příjem nutných živin, tekutin, lékařskou péči… Jenom nemají domov, milující osobu, pohlazení, pocit toho, že jsou výjimečné. Jsou v podstatě jedním z čísel, o které se "systém" stará.