Slovensko se vrátilo do minulosti. I díky veleúspěšnému filmu Únos politici začali řešit, zda a jak mohou zrušit amnestie, které v roce 1998 tehdejší předseda vlády Vladimír Mečiar, zastupující prezidenta, udělil těm, kteří provedli únos syna prezidenta Michala Kováče a spáchali s ním související trestné činy.

Slovensko tehdy směřovalo na východ, k autoritářskému režimu, a prezident Michal Kováč, Mečiarův spolupracovník z doby vzniku samostatného Slovenska, byl už v roce 1995 jednou z překážek neomezené moci, kterou se Mečiar snažil získat. Únos jeho syna do Rakouska měl být podle všeho varováním. Verzí je několik, nejpravděpodobnější je, že to udělala na premiérovu objednávku slovenská tajná služba. Svědci či spolupachatelé měli být zastrašeni pozdější vraždou Roberta Remiáše, jednoho ze svědků. Tu si zřejmě tajná služba objednala u podsvětí.

Mečiarovy amnestie (stejný čin amnestoval dvakrát) jsou jedním ze strašáků slovenské společnosti a politiky. Letošní pokus je zrušit je devátý v pořadí a vypadá nejnadějněji. Jenže i otrlí slovenští komentátoři čekají, s čím vládní koalice vedená někdejším Mečiarovým spojencem Robertem Ficem ve středu přijde a jak vše ještě více zamotá.

Politici jsou pod tlakem veřejnosti. Petici za zrušení amnestií na webu podepsalo přes 70 tisíc lidí. Jenže jde o komplikovaný právní problém, který by se nejsnáze vyřešil ústavním zákonem. K němu však vláda potřebuje ústavní většinu čili podporu opozice.

Opoziční strany vyjma neonacistů Mariana Kotleby (ti mlčí) zatím podporu vylučují nebo různě kličkují a hovoří o vlastních řešeních. Vše by mělo podle opozice záležet na tom, jak bude konkrétně vypadat znění zákona a postup, který vládní koalice předloží.

Navíc ústavní zákon by se mohl zadrhnout na Ústavním soudu, kde prim hrají soudci mečiarovci a kam prezident Andrej Kiska odmítá jmenovat Ficem nominované soudce na doplnění tří chybějících. Ústavní soud už při jednom z dřívějších pokusů uvedl, že amnestie jsou nezrušitelné.

Amnestie neznamená, že bude automaticky obnovené vyšetřování či soud kolem únosu. Spis leží v trezoru bratislavského soudu už s obžalobami třinácti lidí včetně tehdejšího šéfa tajné služby Ivana Lexy. Ale právníci se neshodnou v názoru, zda lze začít tam, kde musel soud před lety skončit.

Slovenští politici se tedy mohou tvářit, že dělají všechno pro zrušení, ale zároveň mohou naformulovat celý problém tak, aby byl k nerozlousknutí. I když politické řešení se zdá být jednoduché, procesních kroků, jež mohou vše zkomplikovat, je nespočet.

Politici vycházejí vstříc oživené společenské objednávce, ale upřímnou snahu toto trauma ze slovenské společnosti sejmout příliš vidět není.