Vítěz nizozemských voleb a dosavadní premiér Mark Rutte uhodil hřebíček do prostředku hlavičky, když v první reakci na relativně překvapivou prohru euroskeptika a islamobijce Geerta Wilderse pravil, že se podařilo zastavit "špatný druh populismu". Evropská unie se zdá od loňského referenda o odchodu Velké Británie potácet na vlnách populismu, který může v extrémním případě způsobit rozpad EU. Nizozemské volby byly důležitým signálem, zda jde o všeobecný trend, nebo zda se tradiční strany dokážou nějak bránit.

Rutte ukázal, že obrana existuje − a jmenuje se populismus. Hodně tlustá akademická studie by se dala napsat na téma "dobrý" a "špatný" populismus, protože ten je v různé formě v politice nutně přítomen a žádný politik jakéhokoliv ideologického zabarvení se bez něj neobejde. Rutte v kampani převzal tvrdší rétoriku svého hlavního soupeře, ale když se ve dnech před volbami vyhrotil spor s Tureckem o to, zda turečtí politici mohou agitovat v Nizozemsku před referendem o postavení tureckého prezidenta, byli on i jeho vláda neústupní, ale nikoliv hysteričtí a emocionálně vypjatí.

Někde tady se nachází jedna z hranic, které odlišují různé druhy populismu − pokud bychom chtěli u tohoto příměru zůstat −, ale třeba i vyspělejší demokracie od těch méně zralých. Na pomoc si můžeme vzít třeba analýzu populistických stran, kterou dává dohromady bruselský think-tank FEPS spojený s Evropskou socialistickou stranou. Socialisté a sociální demokraté po celé Evropě mají pádný důvod populisty bedlivě sledovat, jak ostatně ukázaly i výsledky z Nizozemska. Jejich voliči totiž velmi často pod křídla populistů utíkají.

FEPS vypracoval nástroj na sledování vývoje popularity populistických stran, kam z těch českých řadí i Babišovo ANO či komunisty. Populisty jsou podle institutu všichni, kteří hovoří jménem lidu proti elitám, kteří často volají po referendech, kteří více či méně otevřeně vyjadřují nespokojenost s liberální demokracií, kteří dávají přednost blíže nespecifikovaným národním zájmům před mezinárodní spoluprací a evropskou integrací, kteří neustále hledají nové nepřátele a vytváří ve společnosti nové, převážně na emocích postavené hranice. Takových stran je v celé EU osmdesát.

Samozřejmě házet je do jednoho pytle je poněkud nepřesné. Pro někoho je důležitější postoj k islámu, pro jiného k evropské regulaci, pro třetího zase příliš vysoké platby do unijního rozpočtu. Už jen to, že na nedávné schůzce těchto stran v německém Koblenzi se na společném pohledu na Evropu a její problémy neshodl Wilders s favoritkou francouzských prezidentských voleb Marine Le Penovou, je dostatečně ilustrující.

Podle závěrů FEPS byl v loňském roce největší nárůst podpory populistů vidět ve východní části Evropské unie, zatímco v západní stagnoval. Na západě populisté s výjimkou Finska nejsou součástí vládních koalic, zatímco ve východní části EU vládnou často.

Těm, kteří nad nizozemskými výsledky v očekávání příznivého dopadu na blížící se prezidentské volby ve Francii jásají příliš, je třeba připomenout, že jedinou západní zemí, která se v nárůstu podpory populistů dostala loni do horní desítky, je právě země galského kohouta a její Národní fronta. Zemí s největším podílem nárůstu populistů bylo loni podle studie Slovensko.

Ve stínu brexitu a Donalda Trumpa ale zůstává fakt, že pokud jde o celkový podíl populistických stran v Evropě na deklarované podpoře voličů, tak ten stagnoval. Pocítil to teď nejen Geert Wilders, ale třeba i Finská strana (dříve Praví Finové), kterou účast ve vládní koalici stáhla až na nízkou podporu devíti procent. A kdysi ikona euroskeptiků a populistů Timo Soini ohlásil odchod z čela strany. Nejspíš ho nahradí poněkud ostřejší europoslanec Jussi Halla-aho, vyšetřovaný v minulosti například za šíření etnické nenávisti.

Dopad výsledků nizozemských voleb na Francii, kde se odehraje další důležité evropské klání, bude omezený. Důležitější může být právě vztah k populismu a práci s ním v čase rychlých sociálních sítí, vyhrocených soubojů o hodnoty a krize stran postavených na starých ideologických modelech.

Populismus jako nástroj se ukazuje být účinný a užitečný. Populismus jako ideologie vyprázdněné skořápky spojená s neustálým hledáním vnějšího nepřítele je naopak neuvěřitelně zrádný a nebezpečný.