Společně s Jakubem Štefečkem, svým dlouholetým kamarádem, právě koupil úspěšnou jazykovou školu v Polsku. Po Praze, Brně a Bratislavě je Varšava dalším městem, odkud budou organizovat výuku cizích jazyků pod značkou James Cook Languages. Spolumajitel největší české jazykové školy zaměřené na firemní vzdělávání tvrdí, že tento způsob podnikání ho i po osmnácti letech baví jako na začátku. "Jsem týmový živočich. Mám rád společnou práci s Jakubem a rád taky hraju s kluky v kapele. Nikdy jsem netoužil být sólistou. Je skvělé, když nám to společně šlape."

Když zrovna neřeší firemní otázky a nekoncertuje s partou kamarádů ze známé kapely Hitfakers, zkouší nové písničky se svou ženou Martinou a také třeba pořádá nejrůznější kulturní akce. Před několika měsíci stál i u zrodu nové hudební agentury WiseMusic.

Právě jste odkoupili polskou jazykovou školu. Znamená to, že James Cook Languages zahájila expanzi do zahraničí?

Jasně! Chceme, aby byla lídrem jazykového vzdělávání ve střední Evropě, abychom fungovali ve čtyřech, pěti i šesti zemích. Varšava je první krok, doufám, že záhy budeme učit po celém Polsku, tak jako jsme zvyklí pokrývat celé Česko i Slovensko.

Ondřej Kuchař (38)

◼ Po maturitě si chvíli myslel, že bude právníkem, ale pak ze studií zběhl a radši se s Jakubem Štefečkem, spolužákem z gymnázia, dali na podnikání. A protože si oba už při studiích přivydělávali jako lektoři angličtiny a němčiny, vznikla v Praze nová jazyková škola.

◼ Název pro ni vymysleli, jak jinak, v hospodě – složili ho vtipně ze svých jmen: James (Jakub) Cook (Kuchař) Languages.

◼ Dnes je JCL největší jazykovkou zaměřující se na firemní vzdělávání v Česku, má 9000 studentů a ročně dosahuje obratu okolo 150 milionů korun. Působí také v Bratislavě a od 1. 3. 2017 má novou pobočku ve Varšavě.

◼ Ondřej Kuchař a Jakub Štefeček ji stále spolu vlastní, řídí a jsou ještě přáteli.

V Polsku se také zaměříte především na firmy?

Ve Varšavě to výhledově budou i kurzy pro veřejnost. Poláci jsou jiní než my, víc si uvědomují potřebu znalosti cizích jazyků. Zvláště mě překvapil jeden výzkum, podle něhož až 60 procent polských dětí navštěvuje po škole jazykovku. U nás je to třeba deset procent. Tam je to prostě mnohem větší byznys. Navíc Poláků je čtyřikrát víc než Čechů.

Poláci vždycky byli také jazykově vybavenější než my.

Jazyky jsou pro ně priorita. Chtějí být v angličtině nejlepší, protože díky tomu budou moci studovat v zahraničí, v Anglii a Americe. Jsou mnohem mobilnější než Češi.

Myslela jsem si, že se i u nás leccos mění. Vždyť děti mají angličtinu už od třetí třídy, ty starší studují běžně v zahraničí.

Změnilo se to samozřejmě − ale hlavně v Praze. To je taková koncentrovaná bublina. Když se ale podíváte na venkov, není to žádná sláva. Většina lidí nějak mluví, ale procento lidí, kteří umí skutečně dobře mluvit anglicky, je poměrně malé. A ač je to skoro k nevíře, také velké procento lidí nemluví žádným cizím jazykem.

Státní školy jsou na vině?

Kdyby bylo více peněz, byli by na základkách lepší učitelé. Na tom něco bude. Mohu potvrdit, že řada učitelů radši učí u nás, protože si víc vydělají a ještě mají bonus, že nemusí žáky nijak umravňovat. Ve státních školách mají také málo času na jednotlivé studenty, vždyť někdy učí i 28 dětí najednou. I když se ale třídy rozdělí na polovinu, je to stejně moc.

Podnikáte v tomto oboru řadu let, změnil se nějak poměr mezi cizími jazyky, jimž se Češi chtějí naučit?

V zásadě je to stejné. Z našich 9000 studentů dnes 74 procent požaduje angličtinu. Je pravda, že v roce 2012 to bylo 76 procent, přičemž ta dvě procenta získala během čtyř let němčina, ale jinak zůstává vše při starém. Vzestup ruštiny nebo čínštiny se zatím nekoná.

A jak je to ve firmách? Mění se jejich přístup k jazykovému vzdělávání?

Před dvaceti lety jsme s Jakubem začínali jako řadoví lektoři − já angličtiny, on němčiny, pracovali jsme pod agenturou a chodili do různých firem, takže můžeme srovnávat. Tehdy byly jazykové kurzy benefit. Firma je věnovala a nic za to nechtěla. Dnes si hlídá, jak lidé kurzy využívají, sleduje docházku nebo kontroluje studijní výsledky. Nezřídka se zaměstnanec musí na kurzech také finančně podílet.

Učit dospělé, navíc třeba manažery, je asi disciplína sama o sobě. Těžko lze předpokládat, že si žáci budou dělat pravidelně úkoly…

Máme vypracovanou speciální metodiku, kterou si musí osvojit každý lektor a je v ní také školen. Když učíte lidi, kteří mají náročnou práci, rodinu a jiné povinnosti, musíte s nimi co nejvíc udělat v hodině. Pracujeme na dovednostech, ne na znalostech. V uvozovkách: je mi jedno, kolik náš student zná časů, ale důležité je, co a jak umí říct a čemu rozumí. Soustřeďujeme se také na speciální témata, jako je prezentování, vyjednávání, argumentace…

Znám vás jako skvělého muzikanta, poměrně svobodomyslnou osobnost. Jak to jde dohromady se všemi těmi podnikatelskými tabulkami, cash flow, výukovými plány?

Řídit firmu je vždycky kreativní. Kdyby se pořád nedělo něco nového, možná by mě to už nebavilo. Když máte 50 nebo i 300 zaměstnanců v jedné tovární hale či kancelářském komplexu, je to trochu jiná situace, než když máte 700 lektorů různých národností a roztroušených po řadě firem. Pracují pro vás přechodně, pak hledáte jiné. A k tomu padesátka zaměstnanců, filiálka v Brně, teď Varšava… Já se tedy nenudím.

To by mi přišlo nejnáročnější: pracovat s týmem lidí, který se neustále mění, sotva je naučíte, jak mají vystupovat a učit, odcházejí. To musíte mít neustále aktivovány zálohy, abyste to ustáli, ne?

V tom spočívá náročnost tohoto byznysu. Přitom máme štěstí, že Praha je atraktivní město. Američané a Angličané sem rádi přijíždějí, ale nemůžeme si myslet, že vydrží deset let. Velká část z nich je tady jenom na rok. Proto nečekáme na lektory, až k nám sami dorazí, ale aktivně je vyhledáváme už v zemi, kde žijí. A také si je vybíráme. Lidi se střídali vždycky, ale nároky kladené na jazykovky jsou rok od roku vyšší.

A konkurence stále silnější?

Konkurence je plus minus stejná, ale firmy jsou v nákupu služeb náročnější. Lidi obecně požadují lepší služby, nechtějí jíst hnusné jídlo v hospodě, pít špatné kafe v kavárně… Zaplať pánbůh! A když se učí anglicky, chtějí mít učitele, jak se patří, a ne se potýkat s nějakým amatérem s batohem na zádech. To by nás hnali.

Kdy při takové firmě a takovém vytížení stíháte cvičit na piano?

Necvičím.

Co prosím?

Nikdy mě cvičení nebavilo. Ani na lidové škole Czerného etudy. To je pro jiný typ lidí, než jsem já. Moc rád ale zkouším s kapelami, trochu skládám, aranžuju.

V kolika kapelách teď hrajete?

Ve dvou. S Hitfakers stihnu třikrát čtyřikrát do měsíce koncert, s The Cooks, jak jsme nazvali druhé seskupení, zatím pár vystoupení do roka. Ale − to mě také moc baví. Původně jsme byli jen s mou ženou Martinou, ale už je z toho regulérní kapela s kontrabasem a krásnou bubenicí! Nejvíc mě na muzice baví, když to funguje dohromady. Sám u piana bych si zoufal.

Proč jste se nedal na profesionální dráhu hudebníka, evidentně byste měl šanci se uživit?

Soustředit se celoživotně jen na jednu věc, jeden nástroj, jeden typ muziky? To není nic pro mě, přitom to ale neznamená, že jsem přelétavý. Jazyková škola mě roky baví, tam jsem odborník a specialista, ale život má víc možností.

Také jste si postavil vlastní nahrávací studio.

Ono to zní honosně, ale je to vlastně jedna místnost a v ní potřebné vybavení. Nic extrémního, ale přesně to vyhovuje mým, respektive našim potřebám. Přišlo mi v jistém okamžiku příhodné tohle řešení. Proč platit tisíce korun za pronájem, když právě stavím dům?

A proč vznikla hudební agentura WiseMusic?

Jak vzniká firma? Bavíte se o tom v hospodě, dlouho se bavíte, až dojdete k závěru, že by z toho mohl být byznys. Agenturu jsme vymysleli s Tomášem Lacinou, kamarádem z kapely. Dělal už music management a má blízko k umělcům, je vlastně profík, já jsem zase člověk, který umí vybudovat firmu, oba přitom roky koncertujeme, víme, co je potřeba, aby se muzikant prosadil… Dnes máme ve stáji šest mladých umělců a snažíme se jim pomoci rozjet kariéru. Samý popík, ale zajímavý. Bezva práce.

Jak přitom všem stihnete ještě řídit školu v Polsku?

Jste jako moje žena Martina! Moc otázek. Ale budiž. V agentuře jsme se dohodli, že 80 procent práce bude na Tomášovi, až si to sedne, doufám, že to tak bude. Co se týká jazykovky, pražskou James Cook Languages máme s Jakubem dobře postavenou, máme profesionální tým, kterému už dávno nechodíme dávat úkoly. Do Polska budeme asi teď často létat, ale to není nic nového pod sluncem. Vždycky jsem poměrně dost pracoval a k tomu sportoval, hrál s kapelou a nezanedbával kamarády.

Málokteré přátelství vydrží společné podnikání. Jste s Jakubem Štefečkem výjimka.

Ano? Tak to asi už zůstane.

No, ještě vás čeká krize středního věku. Chlapi si obvykle kupují v tom čase silná auta, mění partnerky, někdy i kamarády.

No, nové auto by mě mohlo bavit, manželku bych si radši ponechal. A o Jakuba se nebojím. Zatím to vypadá, že si oba vážíme toho, co nám to spojení přináší.

Máte představu, co budete vy dva dělat, až vám bude o deset víc?

Já o tom takhle vůbec neuvažuju. Nestavím žádné vzdušné zámky. Jasně, chci, aby James Cook Languages byla nejlepší na trhu, aby agentura WiseMusic prorazila, aby nám šlapaly obě kapely, abychom dobře vychovali děti, ale víc si nelámu hlavu. Dělám prostě to, co chci dělat a když to chci dělat.

Záviděníhodná jistota.

Nesmíte váhat a moc přemýšlet. Martina stále mluvila o tom, že by jednou chtěla mít vlastního koně. Já na to: "Myslíš to vážně? Když vážně, tak proč o tom jen mluvit!" Postavili jsme barák, vedle stáj a koupili koně.