Na sjezdu ČSSD opět zaznívala varování před autoritářskými tendencemi Andreje Babiše. Obavy z koncentrace moci v rukou jednoho člověka jsou jistě legitimní, ale proč se bavit pořád dokola o tom, jestli má Babiš rád, nebo nerad demokracii? Není to náhodou špatně položená otázka? Správnější by možná bylo ptát se, jaký má k demokracii vztah celá česká společnost. Co když pro většinu z nás ve skutečnosti není demokracie hodnotou, jak se rádo tvrdí, ale pouhým prostředkem k dosažení toho, co máme skutečně upřímně rádi, tedy blahobytu a bezpečí? A tudíž pokud máme pocit, že se nám obého nedostává, s klidem vyměníme současnou demokracii za něco poněkud jiného?

Traduje se, že v roce 1989 střední Evropa bojovala za svobodu a demokracii. Jenže bylo by dobré si konečně přiznat, že komunistické režimy se primárně zhroutily kvůli tomu, že nebyly schopné zabezpečit hmotné potřeby obyvatel. Brutálně řečeno: víc než nesvoboda mnohým lidem vadilo, že měli poškrábané zadky od nekvalitního toaletního papíru. Vznešená hesla na transparentech − svoboda a demokracie − pro ně nebyla skutečným cílem revoluce, ale spíš prostředkem k dosažení hmotného dostatku. Přes hranice jsme viděli nablýskané německé supermarkety a chtěli jsme je také.