Na sjezdu ČSSD opět zaznívala varování před autoritářskými tendencemi Andreje Babiše. Obavy z koncentrace moci v rukou jednoho člověka jsou jistě legitimní, ale proč se bavit pořád dokola o tom, jestli má Babiš rád, nebo nerad demokracii? Není to náhodou špatně položená otázka? Správnější by možná bylo ptát se, jaký má k demokracii vztah celá česká společnost. Co když pro většinu z nás ve skutečnosti není demokracie hodnotou, jak se rádo tvrdí, ale pouhým prostředkem k dosažení toho, co máme skutečně upřímně rádi, tedy blahobytu a bezpečí? A tudíž pokud máme pocit, že se nám obého nedostává, s klidem vyměníme současnou demokracii za něco poněkud jiného?

Traduje se, že v roce 1989 střední Evropa bojovala za svobodu a demokracii. Jenže bylo by dobré si konečně přiznat, že komunistické režimy se primárně zhroutily kvůli tomu, že nebyly schopné zabezpečit hmotné potřeby obyvatel. Brutálně řečeno: víc než nesvoboda mnohým lidem vadilo, že měli poškrábané zadky od nekvalitního toaletního papíru. Vznešená hesla na transparentech − svoboda a demokracie − pro ně nebyla skutečným cílem revoluce, ale spíš prostředkem k dosažení hmotného dostatku. Přes hranice jsme viděli nablýskané německé supermarkety a chtěli jsme je také.

Nyní supermarkety máme, ale jaksi to pořád není ono. Žijeme si sice nejlépe v historii, ale to hraje v našem hodnocení situace pramalou roli. Nic divného: člověk zpravidla nepoměřuje kvalitu přítomného bytí minulostí. To, že je nám stále lépe, bereme jako samozřejmost. Měřítkem spokojenosti jsou především naše vlastní ambice a to, jak si vede naše okolí. Když si v tomto poměřování stojíme nedobře, přichází frustrace. To samé platí pro celou společnost. Ambice společnosti byly vysoké a jsou stále nenaplněné. Západním sousedům se pořád daří lépe. Kolektivní frustrace je tu a začíná se ventilovat.

Tady někde je zřejmě potřeba hledat důvod, proč se tendence k autoritářskému způsobu vlády projevují ve střední Evropě mnohem více než v Evropě západní. A pochází odtud asi i aktuální středoevropská nechuť, až odpor vůči Evropské unii. Zatímco jsme nahlas mluvili o tom, že unie je prostorem sdílených hodnot, podprahově jsme předpokládali, že unie bude hlavně prostorem sdíleného blahobytu. To se zcela nepotvrdilo, rozdíly mezi Západem a Východem přetrvávají. A tak se v Česku, na Slovensku, v Polsku a Maďarsku na unii nevraží, aktuálně třeba proto, že prý nedokáže zajistit, abychom měli pod stejnou značkou stejně kvalitní potraviny jako v Německu. To, co mělo podle sdílených představ tak nějak samo od sebe přijít, tak úplně nepřišlo, nadšení se vyčerpalo a část společnosti má tendenci zkusit to jinak.

Je tu ale ještě jeden moment: dost lidí v Česku má pocit (mnohdy oprávněný), že současný demokratický stát nefunguje tak, jak by měl. Týká se to jak těch, kdo potřebují, aby se o ně stát postaral, tak těch, kdo jen chtějí, aby jim stát nekladl překážky, když se o sebe snaží starat sami. Jedněm vadí málo sociálna, druhým moc byrokracie. Na první pohled spolu tyhle skupiny nemají nic společného, ale ve skutečnosti je jejich požadavek shodný − chtějí, aby stát fungoval. Když nejsou vyslyšeny, začnou to po čase hodnotit nejen jako selhání těch, kdo jsou momentálně u moci, ale i jako selhání demokracie. A obrací se jinam.

Ukazuje se, že marxisté měli svým způsobem pravdu: navzdory všem proklamacím o svobodě a liberálních hodnotách nakonec vždycky rozhoduje hlavně materiálno. Když se cítíme dobře, přísaháme na "nezpochybnitelné demokratické hodnoty". Když jsme frustrovaní, leckdo začne hledat alternativy. Vyčítat Andreji Babišovi, že nemá rád demokracii, je liché. Možná to tak je, ale Babiš není příčinou, jen symptomem. Demokratičtí politici, kteří před ním varují, by se proto měli hlavně snažit, aby stát fungoval. Churchillovské "demokracie je nejlepší způsob vlády ze všech špatných" je sice ověřené a pravdivé, ale to ještě neznamená, že na to lidé budou vždy automaticky slyšet.