Na stole postaveném jen pár kroků od brány do Buckinghamského paláce podepsali 10. března 1977 členové Sex Pistols a jejich manažer Malcolm McLaren nahrávací smlouvu s hudebním vydavatelstvím A&M. Spolupráce mezi významnou hudební firmou a novým objevem hudební scény, který děsil, rozčiloval a fascinoval britskou veřejnost, měla začít vydáním jejich čerstvě natočeného singlu God Save the Queen, kde zpěvák Johnny Rotten skřehotal svým typickým, jako rašple obhroublým hlasem "Bůh ochraňuj královnu / ten fašistickej režim" a o pár taktů dál "Bůh ochraňuj královnu / to není lidská bytost". K takové slavnostní příležitosti se prostranství pod okny britské královské rodiny výborně hodilo. Ocenili to i přizvaní novináři.

Ještě týž den, jen o něco později, byli už od rána opilí Sex Pistols pozváni na menší raut na počest nové spolupráce do sídla hudebního vydavatelství. Baskytarista Sid Vicious tam zničil záchodovou mísu, přičemž se během její demolice pořezal na noze. Pak se motal po kancelářích a táhl za sebou krvavou stopu, zatímco zpěvák John Lydon alias Johnny Rotten urážel přítomné zaměstnance a kytarista Steve Jones souložil na záchodě s jakousi fanynkou. O den či dva později vyhrožoval Rotten při koncertě Sex Pistols přítomnému manažerovi A&M zabitím.

Za necelý týden, 16. března 1977, vydavatelství A&M smlouvu se Sex Pistols vypovědělo. Dvacet pět tisíc kusů čerstvě vylisovaných desek se singlem God Save the Queen šlo do stoupy. Byl to už jejich druhý vyhazov od velkého vydavatelství během dvou měsíců: 6. ledna 1977 s nimi zrušila smlouvu firma EMI, důvodů se našlo více, ale tím hlavním byla nálož sprostých slov, jimiž kapela zasypala jistého televizního moderátora v přímém přenosu za bílého dne.

O tři dny později, 19. března 1977, se na výročním sjezdu britských konzervativců postavila k mikrofonu tehdy jednapadesátiletá šéfka této opoziční strany Margaret Thatcherová. Odsoudila vládnoucí labouristy a prohlásila, že příští volby budou nejvýznamnější v britské historii, protože se v nich bude rozhodovat o budoucím směřování Velké Británie. Když domluvila, všech 1500 přítomných delegátů povstalo a tleskalo jí vestoje celých pět minut.

Krátce po fiasku s A&M se kapele Sex Pistols ozval šestadvacetiletý podnikatel jménem Richard Branson, který vedl nezávislé hudební vydavatelství Virgin Records a nebál se riskovat. Singl God Save the Queen vyšel 27. května. Kvůli těm dvěma vyhazovům z nahrávacích společností to bylo později, než se původně plánovalo, a tak se trefil přímo do vrcholících oslav 25. výročí korunovace Alžběty II. britskou královnou. Vzbudilo to celonárodní pobouření. A Sex Pistols byli zase o něco populárnější.

Singlu God Save the Queen kapely Sex Pistols se prodalo 150 tisíc kusů během jediného dne.

Ačkoliv singl bojkotovala stanice BBC a několik obchodních řetězců, prodalo se ho 150 tisíc kusů během jediného dne. V říjnu téhož roku kapela vydala své první (a poslední) album Never Mind the Bollocks Here's the Sex Pistols, o němž časopis Rolling Stone napsal, že je to album, jež změnilo úplně všechno: nic takového tu nebylo předtím ani potom. V Británii vypukla punková revoluce.

V květnu 1979 se na britských ostrovech konaly předčasné volby, Margaret Thatcherová v nich přesvědčivě vyhrála a došlo na její slova z onoho dva roky starého projevu. Budoucnost Británie se měla radikálně změnit. Železná lady zůstala v čele země více než jedenáct let. Spojené království se během nich přeměnilo ze státu sociálního smíru v klenotnici deregulovaného kapitalismu. Thatcherová opět nastartovala britskou ekonomiku, ale za cenu milionů nezaměstnaných − zvlášť na severu Anglie a ve Skotsku. A neváhala zavést zemi do krátké a vítězné, ale poměrně krvavé války s Argentinou o Falklandy.

Sex Pistols potažmo punk versus Margaret Thatcherová potažmo thatcherismus působí na první pohled jako nesmiřitelné protiklady. Ale například historik Niall Ferguson, sloupkař a spisovatel A. N. Wilson nebo Gavin McInnes, zakladatel hipsterského časopisu Vice, se domnívají, že thatcherismus a punk mají nečekaně mnoho společného. I v Česku na toto téma nedávno vyšla diplomová práce Bůh ochraňuj královnu: Historie punku v éře Železné lady (1975−1990), jejímž autorem je student Ústavu světových dějin Filozofické fakulty UK Ondřej Šmigol.

Nic nefungovalo

Punk má kořeny v Americe, kde se začal poprvé objevovat na přelomu 60. a 70. let. Tehdy rockové hudební scéně dominovaly superskupiny složené z rockových hvězd a instrumentálních virtuosů, které vystupovaly téměř jen na bombastických koncertních show pro tisíce lidí. Divákovi takového koncertu, kde stojí davy až do nedohledna, bylo jasné, že jeho šance stanout jednou na takovém pódiu jsou víceméně nulové. Rock ztratil živelnost, zábavnost a otevřenost.

Průkopníci punku jako The Stooges nebo MC5 se snažili tuhle zábavnost a živelnost obnovit. Jejich agresivní, hlučně přímočará hudba a zběsilé koncerty, kde pódiová show připomínala apokalyptický vaudeville, ve své době šokovaly. A přitahovaly pozornost. Vystupovali v menších klubech, kde se stírala hranice mezi muzikantem a divákem − ten měl získat dojem, že něco takhle jednoduchého zahraje také. A cestou domů založit kapelu.

Počátkem 70. let se rozvinula punková scéna v New Yorku, která do sebe vtáhla i osobnosti z tamní umělecké sféry a s nimi vlivy pop-artu, undergroundu, prokletých básníků nebo dada. Tuhle scénu tu pak objevili při své návštěvě "Big Apple" v půli desetiletí britští módní návrháři Malcolm McLaren a jeho přítelkyně Vivienne Westwoodová. McLaren tu nějaký čas dělal manažera punkovým pionýrům New York Dolls.

Když se s Vivienne vrátili do Londýna, začali ve svém výstředním oděvním obchůdku, nazvaném SEX, prodávat nové oděvní kreace ovlivněné právě tím, co viděli v New Yorku. A šikovný McLaren poskládal z party mladíků, kteří se k nim do obchodu chodili poflakovat, punkovou skupinu. Něco ve stylu New York Dolls. Že neuměli zkraje hrát na žádný hudební nástroj, nikomu nevadilo. Začali si říkat Sex Pistols.

Punkerem se prý stal z frustrace, konzervativcem, protože mu to dávalo pocit naděje.

Zbytek už je známý. Stihli vydat jen jedno jediné studiové album a rozpadli se. Ale za tu krátkou dobu vyvolali mánii mezi britskou mládeží, uvedli do pohybu celé punkové hnutí, které se z Británie rozlilo do světa, a zásadně ovlivnili moderní umění i popkulturu.

Jak je možné, že se McLarenovi nepodařilo totéž s New York Dolls? Na rozdíl od Ameriky přišel punk do Británie v ideální čas. Země už léta hospodářsky upadala a v celé britské společnosti vládl stále větší chaos. Tehdejší labouristická vláda tomu víceméně jen bezmocně přihlížela.

"Nic nefungovalo. Vlaky jezdily vždycky pozdě. Telefonní budky byly vždycky rozbité (tam, kde jsem bydlel, se používaly hlavně jako pisoár)… A nejhorší ze všeho byly ty neustále se opakující stávky. Stávky horníků v uhelných dolech. Stávky dělníků v docích. Stávky tiskařů. Stávky popelářů. Dokonce i stávky hrobníků," vzpomínal na tu dobu konzervativní britský historik Niall Ferguson ve svém článku v deníku New York Times. Už tahle jeho vzpomínka trochu připomíná text punkové písničky. Punk zněl Britům realisticky. Vyjadřoval přesně životní pocity velké části populace převážně mladých lidí.

Ze stejných důvodů rostla popularita Margaret Thatcherové. Lidé byli nespokojení a chtěli radikální změnu. Nová šéfka Konzervativní strany jim ji nabízela. Punk a thatcherismus byly dvě rozdílné reakce na Británii v úpadku.

Ten Fergusonův článek v Timesech, ze kterého jsme citovali, měl titulek Margaret Thatcherová: punková spasitelka. Historik v něm popsal, jak jako teenager se svými kamarády nadšeně poskakoval do řevu Sex Pistols, protože byl "pankáč". A zároveň už byl konzervativec. To spojení mu nepřišlo divné. Punkerem se prý stal z frustrace, konzervativcem, protože mu to dávalo pocit naděje.

U Thatcherové se mu obzvlášť líbila její agresivita, v tom viděl jasnou známku punku. "To, jak se pyšně radovala z každého konfliktu až do samého konce jejích jedenácti let u moci," rozplývá se. Také ocenil její vzdorovitost a to, "že se jako správná punkerka vždycky ráda pohádala".

Agresivitu na Železné lady obdivoval i anglický publicista A. N. Wilson, který ve svém oslavném článku Punkrocková premiérka v listu Daily Mail bez okolků napsal, že Margaret Thatcherová "byla Siouxsie Sioux politiky. A jestliže punková bohyně Siouxsie vystupovala na pódiu s obnaženými prsy, které jí trčely z její bondage výstroje, a ramena jí zdobily svastiky, Thatcherová odhalovala věci, které se jinak držely pod pokličkou".

Dál pak pokračuje výčtem punkově smělých činů, které baronka Thatcherová vykonala a díky nimž ji můžeme považovat za největší revolucionářku naší doby. Rok 1979, kdy vstoupila do Downing Street 10, byl skutečným rokem revoluce. Na rozdíl od hippiesáckého roku 1968, který se za revoluční jen vydává, protože tehdy se podle Wilsona "nestalo nic víc než marihuanou navozený večírek pro zkažené studenty, první generaci, která nemusela na vojnu nebo se začít hned po škole sama živit. Nezměnilo to nic".

Čímž nás A. N. Wilson přivádí k další věci, kterou má punk společnou s thatcherismem: k odporu proti hippies. Proč tahle vlasatá mládež, která vedle marihuany experimentovala i s pacifismem, volnou láskou a četbou Marxe, vadila konzervativcům, je zřejmé. Ale proč ležela v žaludku punku? Většině punkerů 70. let připadaly "děti květin" se svým mírem, láskou a pozitivními vibracemi naivní a kýčovité. Nakonec, punk měl od začátku přesně opačný postoj, byl negativní a agresivní. Navíc pankáči také zastávali názor, že hnutí hippies už dávno zdegenerovalo a zaprodalo se komerci.

Hlavním poutem mezi punkem a thatcherismem je bezesporu odpor punkové kultury vůči thatcherismu.

Podle významného levicového hudebního kritika Iana McDonalda však tehdejší punkeři nezavrhli skutečné hippies, ale jen jejich karikaturu. Skutečné hippies ani pořádně neznali. A je to podle něj spíše nešťastná ironie osudu, že punkeři se v pohledu na hippies a 60. léta v mnohém shodnou s thatcheristy a reaganovci.

Peníze z chaosu

Nejvýznamnější postavou, která by mohla propojovat svět Margaret Thatcherové s britským punkem, je nepochybně stvořitel Sex Pistols Malcolm McLaren. Z někdejšího anarchisty se postupem času stal důstojný pán v tvídovém saku, který v dokumentárních pořadech BBC s oblibou vyjadřoval svůj obdiv k premiérce Thatcherové, protože do jejího příchodu byla Británie "zkrachovalá, zubožená země".

Jednou přímo prohlásil, že punk šel s thatcherismem ruku v ruce. Oba prosazovaly individualismus a nadřazenost jednotlivce a oba fungovaly jako vzor pro soukromé podnikání. Myslel to sice v poťouchlé nadsázce, ale té nadsázky tam bylo jen trochu.

McLaren byl však při všech svých avantgardních projektech v prvé řadě vždy obchodník. Jeho motto znělo "cash from chaos", peníze z chaosu. Punkerské rozbíjení řádu používal jako prostředek k vydělávání peněz. Ostatně už zrod skupiny Sex Pistols měl všechny rysy založení klasického "boybandu", jako třeba Backstreet Boys, který uměle sestavují manažeři hudebního průmyslu. Velkolepé skandály, jež kapela vyvolávala, byly promyšlenou reklamní kampaní. Dokonce i to slavné podepisování smlouvy s A&M před Buckinghamským palácem bylo pouhým marketingovým tahem. Ve skutečnosti kapela kontrakt podepsala už o den dříve.

Ale rebelie, jež má ve výsledku sloužit marketingu a vést k lukrativní smlouvě s velkou hudební korporací, se punkovým ideálům poněkud vzdaluje. Nakonec to byl důvod, proč John Lydon z kapely odešel a Sex Pistols se rozpadli.

A co druhá věc, kterou McLaren zmiňuje? Spojuje punkové rebely se Železnou lady prosazování individualismu a svobody jednotlivce, kterou nebude omezovat nějaký úředník?

Jedním z těch, kdo je o tom přesvědčený, je herec, komik a spoluzakladatel hipsterského časopisu Vice Gavin McInnes. Ten se svým obdivem k Thatcherové a konzervativním hodnotám nikdy netajil. Podle něj jsou punkové kapely, jež volaly jedním dechem "Pryč s Thatcherovou!" a zároveň "Pryč s vládou!", úplně vedle. "Žádný jiný premiér nechtěl tolik omezit vládu jako ona. Byla to nejanarchističtější politička v Británii," prohlásil před časem v televizní stanici Fox News.

Faktem je, že Thatcherová v jednom rozhovoru slavně prohlásila: "There is no such thing as society." Žádná společnost neexistuje. Jsou jen jedinci a rodiny. Ale zrovna u premiérky, která proslula posilováním policie a armády, má člověk důvodné podezření, že to nemyslela právě jako anarchistický výkřik. Že tím chtěla spíše říci něco jako: Jestli zchudnete, je to váš problém, stát se o vás starat nebude.

Ale hlavně, jak říká kulturní redaktor Respektu Pavel Turek, má celý punkový étos "udělej si sám", kdy si například punkoví hudebníci sami nahrávají své desky, sami si je vydávají i prodávají, což by mohlo působit jako výraz ryzího individualismu, ve skutečnosti opačný význam. Spíše než aby prosazoval individualismus, snaží se společnost tmelit. Brání se tomu, aby popkulturní průmysl sebral mladé generaci kulturu a revoltu a přeměnil je ve zboží a mladé rebely v konzumenty.

"A proto vytváří malé rovnostářské komunity, kde mají producenti, majitelé malých labelů, provozovatelé klubů, designéři, výtvarníci, fotografové a další aktéři scény postavení spolutvůrců a hybatelů, nikoliv byznysmenů," vysvětluje Turek.

Boží dar

Hlavním poutem mezi punkem a thatcherismem je však bezesporu odpor punkové kultury vůči thatcherismu. "Pro Sex Pistols to byla obrovská výzva, jak se vyrovnat s Margaret Thatcherovou. A myslím, že jsme si vedli dost dobře," prohlásil před lety v rozhovoru John Lydon.

Mezi ryze punkové protithatcherovské protestsongy patří Ronnie & Mags od NOFX nebo Kinky Sex Makes the World Go 'Round od amerických Dead Kennedys, Maggie od Chaos UK či Maggie You Cunt od The Exploited. Nicméně odpor a vztek vůči tehdejší premiérce byl zhudebňován napříč celým hudebním spektrem.

Pavel Turek připomíná, že thatcherovská politika a hodnoty se zásadně odrazily v post-punku, hudebním stylu na konci 70. let. Ten se jen hemží kapelami vznikajícími po roce 1977, jako Scritti Politti, Gang of Four, The Pop Group, které všechny do politického klimatu poznamenaného neoliberalismem vnášejí neomarxistické myšlenky.

Redaktor deníku Los Angeles Times Reed Johnson nazval Margaret Thatcherovou "svatou patronkou punku". Měla podle něj mimořádně tvořivý vliv na celou britskou hudbu od konce 70. let nejméně po pozdní 80. léta. A je taky málo pravděpodobné, že by se za života jiného politika 20. století napsalo tolik písní o jeho smrti. Takových jako Margaret on the Guillotine od skupiny The Smiths. Ta ve své době zaujala i britskou policii.

"Většina nejlepší pop-music thatcherovských let byla reakcí na všeobecně vnímanou bezútěšnost tehdejší doby," tvrdí Johnson. A projevovala se různě, od agresivní, angažované hudby skupin jako The Clash až po okázalé novoromantiky jako Duran Duran nebo Culture Club. Všem dodávala inspiraci politika tehdejší ministerské předsedkyně. "Margaret Thatcherová, takzvaná Železná lady, byla pro hudbu božím darem," dodává redaktor LA Times.

Bůh ochraňuj Margaret. Bůh ochraňuj punk.