Menší údiv způsobilo minulý týden rozhodnutí Miloše Zemana, že při druhé kandidatuře na Hrad nebude chodit do žádných televizních ani rozhlasových diskusí. Na sociálních sítích se objevily poznámky o zbabělosti, neférovosti. Pravda ale je, že Zeman žádné diskuse nepotřebuje, nemá žádnou motivaci k tomu, aby do nich chodil.

Reálně má v médiích velký prostor pro jednosměrné sdělování svých názorů a dostane ke svým voličům vše, co potřebuje. Ke konfrontaci s jinými kandidáty ho nic nenutí. Jeho oznámení, že nepovede žádnou kampaň, je ale polopravda. Možná tentokrát nebude mít klip od Filipa Renče, zato bude mít pravidelný pořad v televizi Barrandov, rozhovory v Parlamentních listech, v Blesku a na Frekvenci 1. Má pokrytá všechna klíčová média, může široce povídat, co se mu zamane. Nedá se předpokládat, že by mu třeba Alex Mynářová, manželka hradního kancléře a moderátorka TV Barrandov v jedné osobě, nějak výrazně oponovala.

Navíc mu nahrává realita výkonu prezidentské funkce. Spanilé jízdy po krajích, které absolvoval už několikrát a znovu se na ně chystá, jsou hlavními zprávami pro regionální média. Ale ignorovat je ve svém zpravodajství nemohou ani Česká televize a Český rozhlas. Zeman tedy bude na obrazovkách všudypřítomný. Navíc budou na podzim sněmovní volby a bude se sestavovat vláda, což mu opět z pozice jeho ústavní funkce hraje mediálně do karet. Prezidenta můžete při tomto procesu těžko ignorovat. A co nestihne on, dožene jeho mluvčí Jiří Ovčáček, už druhý rok po sobě nejcitovanější tiskový mluvčí v českých médiích vůbec.

Nejsme v Americe roku 1960, aby prezidentské volby rozhodla televizní diskuse a to, kdo umí lépe mluvit před kamerou. Mediální realita je jinde, a voliči Miloše Zemana navíc nedůvěřují tradičním mainstreamovým kanálům. Jejich agendou jsou řetězové e-maily a články z alternativních webů. Na prezidenta se půjdou podívat přímo na náměstí nebo do kulturního domu, sestříhané televizní šoty k tomu nepotřebují a často je podezírají z toho, že jsou stejně připravené tak, aby Zemanovi ublížily.

A zatímco Zemanův americký ideál Donald Trump použil k předvolební bitvě Twitter, u nás tato sociální síť tradičně nemá ve veřejné sféře rozhodující vliv. Dokonce ani Andrej Babiš není úspěšný díky Twitteru, naopak tam má publikum díky tomu, že ho lidé znají z veřejného života. Facebook asi tým Miloše Zemana, potažmo Jiří Ovčáček, ignorovat nebude už kvůli živým videopřenosům jeho OVTV, ale jinak budou sociální sítě spíš kolbištěm protikandidátů. Ti mají už teď principiální nevýhodu, že teprve budou muset během několika měsíců představit veřejnosti své postoje, zatímco názory Miloše Zemana zná už dávno kdekdo.

Dělicí linie je tedy nastavena tak, že s Milošem Zemanem buď souhlasíte, nebo nesouhlasíte. Ale u jeho dosud známých protihráčů záleží na tom, jestli je vůbec znáte. Skutečně víte, kdo je a co si myslí Marek Hilšer? A když se rozhodne kandidovat Jiří Drahoš, budou ho znát i ve Svitavách nebo Frýdlantu nad Ostravicí? Voliči nebudou googlovat. Motivuje je to, zda mají s čím souhlasit, nebo nesouhlasit. Protikandidáti potřebují televizní debaty, Zeman udělá krok stranou a všechno potřebné řekne jinak. Na rozdíl od roku 2013 už k tomu nepotřebuje spektakulární show s Václavem Moravcem.

Pokud se tedy nestane nic nepředpokládaného, má Zeman cestu do druhého kola prezidentské volby v lednu 2018 jistou. Mediální viditelnost, sdělitelnost názorů, charisma a vzájemná chemie mezi kandidáty a veřejností pak rozhodnou o jeho soupeři. Vyhranění antizemanovci dost možná paradoxně popoženou jeho fanoušky k volebním urnám. Prezident obratně rozehrává hru "my versus oni", v očích jeho příznivců je kritika na jeho adresu stejně nepřípustná jako říct něco špatného o Václavu Klausovi v roce 1991 nebo o Vladimíru Mečiarovi na Slovensku v roce 1993.

Sám zdůraznil, že útoky médií byly jedním z důvodů, proč o Hrad znovu usilovat. Jen by se neměl zároveň tvářit, že je na to sám jako voják v poli, když má ve skutečnosti i četné me­diální zastánce.