Dramatik Finegan Kruckemeyer má německé jméno, narodil se v Irsku, žije v Tasmánii, ale považuje se za občana Austrálie, kde vyrostl a nyní je tam jedním z nejúspěšnějších autorů.

Stejně tak postavy jeho hry, kterou koncem minulého týdne uvedlo Národní divadlo a dnes bude mít první reprízu, pocházejí ze čtyř různých zemí. A mezi kontinenty nebo pevninou a lodí brázdící oceán přeskakují lehce jako kouzelný pan Tau.

Kruckemeyerův text nazvaný Na moři, zírám nahoru uvádí Národní divadlo v evropské premiéře. Svým tragikomickým povídkářským stylem jako by navazoval na českou klasiku Samotářů a Knoflíkářů. Dějí se tu však také nadpřirozené věci, australský dramatik je vyznavačem magického realismu.

PROLNUTÍ DO FANTASKNA

◼ Australan s irsko-německými kořeny Finegan Kruckemeyer se narodil roku 1981. Jeho hry byly přeloženy do šesti jazyků, věnuje se také dramatice pro děti. Odtud si půjčuje pohádkové a magické postupy. 

◼ "Myslím, že i dospělí si dokážou vychutnat pohrávání si s pravděpodobností, a když si situace z reálného světa vyžádá prolnutí do fantaskního, nebojím se toho," říká dramatik a spisovatel. 

◼ Kruckemeyer nyní pracuje na románu, v němž rozvíjí příběh Řekyně Emmy, jedné z postav hry Na moři, zírám nahoru. Tu v evropské premiéře v překladu Jana Tošovského nyní uvádí Národní divadlo v Praze, dnes proběhne první repríza. Další představení se uskuteční v pátek 17. a v neděli 26. března.

Nejméně jedna z pětice osamělých postav prokazatelně disponuje nadpřirozenými schopnostmi a druhá je buď také zázračná, nebo má jen hroznou smůlu.

Tou první je sirotek Silvie (Magdaléna Borová), Australanka, kterou nadpřirozené poryvy občas bez jejího souhlasu přemisťují tisíce kilometrů daleko. Druhá je Islanďanka Emma (Lucie Polišenská), pro snědou pleť zvaná Řekyně Emma. Rybaří s otcem a dvěma bratry. Potom ale jeden bratr umrzne, druhý zemře nešťastnou náhodou a Emma dojde k závěru, že "každej, ke komu se přiblížím, je chvilku potom mrtvej".

Rozhodne se, že se bude sama plavit po moři, aby nikoho dalšího − zejména otce − neohrozila. Vydrží jí to několik let, dokud se na její lodi neobjeví Silvie. A sotva se ocitne v přítomnosti Emmy, zemře.

Silvie zasáhne také do života dalších postav: Angličana Noaha (Petr Vaněk), tesknícího po mrtvé manželce, či infantilního Australana Caleba (Jiří Suchý z Tábora), který zabíjí čas v desítkách bizarních kroužků.

Pátou postavou je Němka Elise, jejíž malý synek usne jedině za jízdy v autě a která si nočními vyjížďkami léčí své trápení: zamilovala se do kamaráda, ale nepřestala milovat manžela.

Pětice zpočátku roztříštěných dějů se v závěru protne a způsobí katarzi. To napovídá skvěle vymyšlená scéna, která s původním textem nemá nic společného, dokonale však navodí atmosféru místa bez přetvářky.

Každý z hrdinů své monology pronáší v samoobslužné prádelně. Tam, kde se perou ponožky, dětské dupačky a spodní prádlo, se formálnost udrží jen stěží.

Dvě řady praček, drátěné sušáky, barevné plastové koše na prádlo a mop na kolečkách dávají režisérovi Štěpánu Páclovi téměř nekonečné situační možnosti. Dvířka praček jsou k dispozici, když se postavám chce zvracet nebo se schovat. Do přihrádek na prací prostředek, v nichž je ukrytý mikroport, šeptají své představy. A mop na vytírání je skvělým atributem námořnice Emmy.

Divadlo

Finegan Kruckemeyer: Na moři, zírám nahoru
Režie: Štěpán Pácl
Národní divadlo, Praha, nejbližší reprízy dnes a dále 17. a 26. března

Představení využívá také věšení prádla: Elise nervně obrací dětské oblečky naruby, Noah stále přepírá šaty mrtvé ženy a Caleb své svršky s potiskem supermanů hňácá na sušák v neusušitelnou hmotu.

Režisér nejvíc zvýrazňuje groteskní tón. Komické situace nakonec přebijí i hořkost a osamělost, se kterou se hrdinové potýkali – fyzicky balancováním nad černou dírou, kterými uprostřed scény zpodobňovala obří výlevka.