Na Pražský hrad Miloš Zeman vstupoval jako přesvědčený Evropan. Když spolu s tehdejším šéfem Evropské komise Barrosem vztyčoval modrou vlajku s 12 žlutými hvězdami, kterou jeho předchůdce odmítal, patřilo mezi priority nového prezidenta i přijetí společné měny, jak se na eurofederalistu sluší. Na termín, od něhož by se v Česku mělo eurem platit, měl Zeman vyhraněný názor: čím dřív, tím líp. Ještě v druhém roce svého mandátu tvrdil, že přechod k měně, jíž platí většina našich sousedů, se dá zvládnout do tří let, do roku 2017. Kdo byť jen upadl v podezření, že v něm brzký konec koruny nevzbuzuje nadšení, ten byl nepřítel. Tehdejšímu šéfovi ČNB Miroslavu Singerovi a později i celé bankovní radě v případě nejzásadnějšího kroku, jaký centrální banka v tomto tisíciletí udělala, při devalvaci koruny, prezident přiřkl vysloveně sobecké motivy. Podle hlavy státu mohlo jít o snahu oddálit vstup do eurozóny a udržet si tak důležité kompetence v měnové politice.

Začas už bylo vše jinak. Zeman sice svolal "summit", kde o přijetí eura jednali všichni významní, ale sám už pro společnou měnu tak nehoroval. Kvůli Řecku a jeho dluhům. Proč mu tato všem známá a letitá Achillova pata eurozóny začala překážet s tak velkým zpožděním, vlastně nevysvětlil. Přitom to byl právě Zeman, kdo ještě v den, kdy s Barrosem vyvěšoval evropskou vlajku, podepsal souhlas se vznikem mechanismu, z něhož se Řecku pomáhá.

A podobných otoček udělal prezident víc. Intervence proti koruně roky soustavně kritizoval a volal, jednou spolu s odboráři, jindy bok po boku s nejvyššími ústavními činiteli, po jejich okamžitém ukončení. Když ale žezlo v ČNB převzal jeho politický spojenec Jiří Rusnok, tlak se zmírnil a dnes prezident mluví, jako by ho úkolovala měnová sekce banky. Každé druhé vystoupení Zeman prokládá velebením co nejvyšších investic, přitom mu ale fakt, že ty vládní zaostávají, nebrání v přepjatých chvalozpěvech na adresu ministra financí Andreje Babiše.

Samozřejmě se najdou i sféry a témata, kde je Zeman pevný jako skála. Třeba při prosazování kanálu Dunaj−Odra−Labe necouvl ani o píď. Ne že by to v reálu něco znamenalo. Spolehnutí na něj je i v případě obhajoby čínských či ruských zájmů v Česku. V opačném směru byly výsledky méně přesvědčivé. Například při osobním jednání s Vladimirem Putinem o nedobytných pohledávkách za víc než pět miliard korun visících na projektu Poljarnaja, které tíží české státní instituce podporující export, Zeman údajně od ruského prezidenta získal příslib pomoci. Jenže ani dva roky poté se ledy nehnuly a Českou exportní banku musel miliardovými dotacemi zachraňovat stát.

Prezidentovi jistě nelze upřít snahu pomoci českému průmyslu. Řada podnikatelů, mezi nimiž nechyběli Zemanovi sponzoři a podporovatelé ve volební kampani, dostala díky účasti na zahraničních cestách šanci proniknout k lidem, kteří v autoritářských zemích rozhodují o zakázkách. A nejvýrazněji pomohl prezident velkým finančním skupinám. Zápal, s jakým prezident (nejen) v Číně bojoval za zájmy PPF a jejího Home Creditu, musel Petra Kellnera nadchnout. Takže by bylo fér, aby nejbohatší Čech současné hlavě státu na léta odpočinku připravil aspoň tak pěkný zámeček, jako platí jeho předchůdci.