Na Pražský hrad Miloš Zeman vstupoval jako přesvědčený Evropan. Když spolu s tehdejším šéfem Evropské komise Barrosem vztyčoval modrou vlajku s 12 žlutými hvězdami, kterou jeho předchůdce odmítal, patřilo mezi priority nového prezidenta i přijetí společné měny, jak se na eurofederalistu sluší. Na termín, od něhož by se v Česku mělo eurem platit, měl Zeman vyhraněný názor: čím dřív, tím líp. Ještě v druhém roce svého mandátu tvrdil, že přechod k měně, jíž platí většina našich sousedů, se dá zvládnout do tří let, do roku 2017. Kdo byť jen upadl v podezření, že v něm brzký konec koruny nevzbuzuje nadšení, ten byl nepřítel. Tehdejšímu šéfovi ČNB Miroslavu Singerovi a později i celé bankovní radě v případě nejzásadnějšího kroku, jaký centrální banka v tomto tisíciletí udělala, při devalvaci koruny, prezident přiřkl vysloveně sobecké motivy. Podle hlavy státu mohlo jít o snahu oddálit vstup do eurozóny a udržet si tak důležité kompetence v měnové politice.

Začas už bylo vše jinak. Zeman sice svolal "summit", kde o přijetí eura jednali všichni významní, ale sám už pro společnou měnu tak nehoroval. Kvůli Řecku a jeho dluhům. Proč mu tato všem známá a letitá Achillova pata eurozóny začala překážet s tak velkým zpožděním, vlastně nevysvětlil. Přitom to byl právě Zeman, kdo ještě v den, kdy s Barrosem vyvěšoval evropskou vlajku, podepsal souhlas se vznikem mechanismu, z něhož se Řecku pomáhá.