Své místo v pomyslném světovém politickém panoptiku má Miloš Zeman už jisté. Dostaly ho tam řeči o hrozícím "superholokaustu" ze strany Islámského státu, jemuž se mají Češi bránit ozbrojováním, ostuda, kdy se do spletence polopravd zaplétali jeho lidé ohledně vyznamenání pro Jiřího Bradyho, a dalo by se pokračovat vlastně donekonečna. Stavebního materiálu pro Zemanovu sochu je hodně, vlastně těžko říct, čím začít. Stejně jako čeští novináři postupem času celkem podlehli únavě psát pořád dokola o prezidentových eskapádách, podobně i zahraniční média ztrácela zájem referovat o tom, jak se skrze osobu Miloše Zemana vyvíjí politická kultura v zemi, která si za dob Václava Havla získala na světové scéně značné renomé. Zeman přestal být brán vážně a ilustrací toho se stávala pozvání na návštěvy, jichž se dočkal. Bylo jich stále méně, a když už, nepřicházela z významných západních metropolí. Nyní dojde ke změně, Zeman má pozvánku k Donaldu Trumpovi, ovšem na evropské scéně pozitivně přijímán není.

Při zpětném pohledu ale právě zahraniční cesty poodhalují jeden z protichůdných rysů Zemanovy osobnosti. Rád se prezentuje jako skromný, člověk z lidu, jenž by chtěl být se všemi zadobře a razí představu o sociální spravedlnosti. Asi i proto jej třeba americký list The New York Times v jednom z textů označil za "levicového populistu". Leč právě během svých cest Zeman ukázal, jak dobře se cítí v blízkosti oligarchů, těch, kteří jistě nijak výrazně nepociťují běžná lidská existenční trápení. Při své první cestě na Ukrajinu v roce 2013 se Zeman sešel s oligarchou Rinatem Achmetovem, aby s ním, jak bylo oficiálně sděleno, "přátelsky" pohovořil. Pokud to mělo být součástí "ekonomické diplomacie", kterou Zeman podle svých slov sleduje, nikdy jsme se nedozvěděli, v jaké konkrétní obchodní bilanci se třeba tahle schůzka mohla odrazit. O rok později vzal Zeman na cestu do Číny miliardáře Petra Kellnera a pak se nechal jeho osobním tryskáčem odvézt zpět do Prahy. Opět nevíme, za co mu Kellner tímto gestem vlastně děkoval.