Sakra, ten ksicht je mi povědomý… Odkud já ho jenom znám?

Všimnete si, když se ve vaší blízkosti lidi zastaví a přemýšlejí, jestli vás už někde viděli. Díky tomu, že jsem dlouho hrával hokej a potom se hned přesunul do role spolukomentátora v České televizi, občas se mi tohle stane. Kariéru jsem zabalil před deseti lety, sejde z očí, sejde z mysli, a navíc nejsem Donald Trump, aby mě lidi registrovali automaticky. Považuju se za naprosto obyčejného občana, ale přesto někoho občas překvapí, pokud mě potká.

David Pospíšil (46)

◼ Bývalý extraligový hokejista. Největší část kariéry strávil v mateřských Pardubicích, s nimiž dvakrát získal extraligové stříbro (1994 a 2003), bronz má s Plzní (2000) a Vítkovicemi (2001). V Plzni byl dvě sezony kapitánem, zahrál si i v Rusku a dvakrát byl členem národního týmu. Kariéru ukončil v roce 2009 v prvoligové Chrudimi.

◼ Od roku 2005 spolupracuje v roli experta-spolukomentátora s Českou televizí. Zúčastnil se tak mistrovství světa i olympiády.

◼ Ještě coby aktivní hokejista otevřel obchody s luxusním oblečením v Pardubicích a Hradci Králové.

◼ Později si vyzkoušel i herecké řemeslo, v televizním seriálu Policie Modrava ztvárnil náčelníka horské služby.

Hlavně pokud mě potká v mém obchodě s oblečením.

Generace se mění. Lidé, kteří chodili na mě jako hokejistu, už do krámu tak často nezavítají, jedni tedy bývají překvapení, kde se tam beru, a další už třeba zase vůbec nevědí, že jsem hrál. A pak je tu skupina známých, kteří zůstávají všechny ty roky. S nimi vždycky pokecám a dáme třeba i kafe.

Máme zastoupení pro značky Replay, Armani a Blauer a mně hodně záleží na tom, co si od nás zákazníci odnášejí. Když v obchodě bývám, snažím se jim pomoct. Ne že bych tomu tedy moc rozuměl, spíš spoléhám na pocit, ale rád se pobavím, poradím a zhodnotím, co komu sluší. Když se někdo oblíkne do něčeho, v čem se mi nelíbí, řeknu mu to. Je totiž vizitka pro mě i obchod jako takový, jak vypustím člověka do terénu oháknutého. Jestliže to někomu nebude slušet, není to dobře. Takový zákazník pak ze svého okolí uslyší otázky, kdo ho do toho navezl, a už se nevrátí.

To radši neprodám a nevydělám.

Nedělám z podnikání vědu

Že budu prodávat oblečení, se naskytlo − jako většina věcí v životě − náhodou.

V profesionálním sportu člověk vydělá nějaké peníze, ale v našich podmínkách zase ne tolik, aby je jen mohl uložit do banky a do smrti pak sedět se založenýma rukama a užívat si. Pokud ovšem přemýšlí, co bude po kariéře, můžou mu pomoct navázat na sportovní život. Já začal kolem třicítky přemýšlet, co budu sakra dělat, až skončím s hokejem. Ze školy jsem všechno zapomněl a vůbec, měnit kolem pětatřiceti úplně z gruntu životní styl taky není ideální. Sport přece jen poskytuje určitou svobodu, na niž se snadno zvyká.

Pak zafungovala ona náhoda.

Příště Ivana Plchotová

◼ Příští čtvrtek vám bývalá kapitánka volejbalového národního týmu, jedna z nejlepších českých hráček své éry, mistryně Evropy v kategorii kadetek a nejlepší blokařka elitní polské ligy povypráví, co to obnáší otevřít jedinečnou zmrzlinárnu.

◼ Se svým italským manželem, který pochází ze zmrzlinářské rodiny, hodlá přivézt nepoznané chutě do centra Ostravy.

Díky in-line hokeji, do něhož mě uvrtal plzeňský spoluhráč Radek Kämpf a který pro mě byl příjemným zpestřením letního drilu, jsem se dostal k Honzovi Vrbovi. K chlapovi, který vlastní licenci na Replay pro Českou republiku. Vedle toho, že jsme zjistili, že se přes své příbuzné vlastně dobře známe, jsem nadhodil otázku, co kdybych se chtěl obchodu s oblečením věnovat i já v místě, kde bydlím, v Pardubicích. Kluci z Plzně už totiž něco podobného dělali.

"Naprosto v pohodě. To přivítáme," zněla odpověď.

Síť Replaye se tehdy rozrůstala a východní Čechy zůstávaly nedotčené, tahle možnost tedy vyhovovala oběma stranám.

Nevím, co si o mně Honza myslel, přece jen jsem neměl žádné zkušenosti s podnikáním ani s módou jako takovou. Uklidnil mě ale, že se všechno v pohodě naučím.

"Musel bys být úplně blbej, abys to nezvládl," řekl doslova.

Není toho málo, co je potřeba zařídit při rozjezdu obchodu, pár dní tomu člověk musí věnovat, ale nakonec jde vlastně jen o oběhnutí potřebných míst. Když vám někdo zkušenější dá seznam toho, co všechno je nutné, a nemusíte to sami zjišťovat, máte to jednodušší.

Honza mi poradil i dvě zásadní věci, jichž je k úspěšnému fungování třeba. Mít ve věcech pořádek a snažit se vyhovět zákazníkům. Jednoduše řečeno, nenechávat obchodu samospád. Tím se řídím dodnes.

Dostal jsem od něj i pár tipů ohledně řízení krámu, ale tady už přece jen časem každý najde vlastní cestu, kterou přizpůsobí danému místu. Každý kraj je specifický a potřebuje něco jiného. Našel jsem ji i já. Nestudoval jsem pro to žádné příručky o managementu, spoléhám na selský rozum, který mě provází celým životem. Nesnažím se z podnikání dělat vědu. Jednoduše koupím a prodám… Vlastně ani není co víc vymýšlet.

Hlavní zodpovědnost nakonec stejně leží na mně. Jako obchodník musím za zboží, než ho dostanu, nejdřív zaplatit. Ve chvíli, kdy pošlu peníze na účet dodavatele, tedy přebírám riziko. Pak už je to můj boj. Můj zápas, který buď s účetní závěrkou vyhraju, prohraju, nebo remizuju.

Funguje to jako ve sportu, akorát tady jedno utkání trvá půl roku, jelikož tohle podnikání je rozdělené na kolekce jaro/léto a podzim/zima. Čekají mě vždycky dva poločasy, na jejichž konci uvidím, jak jsem obstál.

V začátcích padla na byznys většina volného času. Hrál jsem v Plzni a první obchod stál v Pardubicích, takže toho většinu dostala na hrb manželka. Taky mám neskutečné štěstí na zaměstnance. Začali jsme s dvěma lidmi, s nimiž nemám za dlouhé roky jedinou negativní zkušenost. Zastali i spoustu vyřizování, když jsem já nemohl, všechno zvládají perfektně. Gratuluju si k nim.

Pomohli mi i bývalí spoluhráči, jimž jsem hned rozdal slevy. Díky nim jsem dostal naše značky mezi lidi. Pokud máte skupinu sportovců populárních v daném městě, kteří jsou vidět, jsou to přece zároveň i nejlepší reklamní věšáky na hadry. Spousta kluků si na sebe podobné věci ráda vzala, tak jsem toho využíval.

Stejně tak nosím věci, které prodávám, i já sám. Jednak je to levnější a taky bych byl špatný hospodář, kdybych propagoval něco jiného než to svoje.

Brzy po startu jsem se z Pardubic rozšířil i do blízkého Hradce Králové, ale pořád si jedu lajnu, na kterou mám. Kdybych chtěl dělat větší byznys, šel bych do obrovského risku, jestli to vůbec zvládnu. A to mi za to opravdu nestojí.

Tohle podnikání v podobě, jakou provozuju já, není na zbohatnutí. Dokáže obstarat spokojený život, dovoluje zajít na jídlo do restaurace, aniž by člověk musel přemýšlet, jestli si to může dovolit, ale není to na ukládání peněz na švýcarská konta a na polehávání v důchodu na pláži už vůbec ne. Ostatně, kdo mě zná, ví, že jezdím už devět let v jednom autě.

Je to sedmnáct let, co jsme začali, a během té doby jsem s obchodem zažil i nelehké chvíle. Kdybych neměl i další aktivity, jimiž jsem schopný vydělat nějaké peníze, bylo to během krize na zavření. V takových chvílích se doma klepete, co bude. Z čeho zaplatím další zboží? Mám zodpovědnost nejen za svou rodinu, ale i za zaměstnance. Když se nepovede měsíc, nemůžu jim říct, že nedostanou výplatu, protože jim ji nemám z čeho dát. Tohle jsou pěkně stresové, nepříjemné situace.

I pro tohle mám ale přirovnání ze sportu. Dokud máte formu, musíte si nahrát body do zásoby pro chvíle, kdy ji mít nebudete.

Sport naučí vytrvalosti

Myslet dopředu, nechávat si finanční rezervy a přemýšlet o tom, co se lidem líbí, co jsou schopní si vzít na sebe a jak jim samotné nakupování zpříjemnit. To všechno je moje úloha. Nemusím být v práci od nevidím do nevidím, ale taky nelze fungovat tak, že přivezu tři bedny hadrů a jdu si po svých. Hodně času věnuju tomu, že se v obou obchodech snažím být co nejvíc, k tomu neustále něco řeším, vyřizuju, dolaďuju. Zboží totiž chodí skoro nepřetržitě, zvlášť když spolupracujeme se třemi značkami a je nutné všechno synchronizovat. Největší porce práce ovšem spočívá v obrovské hoře papírování a na konci každého měsíce se přihlásí miliarda složenek, což se nakonec týká většiny lidí, jinak to asi nikdy nebude.

Naštěstí mě sport naučil, že když si na něco sednu, udělám to. Nemám sice osmihodinovou pracovní směnu, umím si udělat volno, když chci, ale další dva dny pak jsem schopný dělat třeba zase dvanáct hodin v kuse. Podobné to bývalo během hokejové kariéry. Dopoledne jsme odtrénovali a pak jsme byli volní, ale v den zápasu jsme naopak jeli v podstatě šestnáctihodinovku. Takhle třeba třikrát týdně.

Jelikož prodáváme luxusnější značky jen v určitém regionu, klientela se někde zužuje a někde rozšiřuje, ale obecně není taková, jakou mají nákupní střediska, kde s trochou nadsázky řečeno nakupují všichni všechno. Naše zboží je dražší a kvalitní, má tedy určitou mez u zákazníků, nedovolí si ho každý. Zároveň striktně držíme jen kamenné prodejny a neprodáváme na internetu, což je politika naší mateřské sítě. Podle mě jde o správnou věc, patří to k puncu výjimečnosti u nabízených věcí. Chceme, aby za námi lidi přišli, strávili u nás nějaký čas a vzali si jen to, co se jim opravdu bude líbit, až se v tom uvidí.

Přes internet se dnes sice dostanu úplně ke všemu, ale nemám tam potřebný zákaznický servis. Naše oblečení by si člověk přece jen měl vzít na sebe a podívat se, jestli mu sedí. Tohle z obrázků málokdo na světě pozná. Přes internet si můžu koupit televizi nebo tenisovou raketu, ale nemůžu na něm shánět módu. Zatímco v tom samém kusu oblečení někdo vypadá skvěle, jinému barva nebo střih zkrátka nejdou, nesluší mu.

Samozřejmě mě potěší, kdykoliv ve městě narazím na někoho ve věcech od nás. Když to ještě danému člověku vážně sluší, udělá mi to radost. Na druhou stranu, kolikrát potkáte lidi ve fejkách, to ve mně zase naopak cloumá zlost. Bývají to navíc výrazné věci, které bijí do očí z dvou set metrů, jen aby bylo vidět, odkud pocházejí. Napodobeninu už tak ze sedmdesáti procent poznám na první pohled, přece jen, když něco máte patnáct let před očima, už máte představu. Stylově daný kus třeba vypadá stejně jako originál, ale není vyrobený ze stejných materiálů a tak kvalitně.

Falzifikáty náš trh hodně mrší, ale to je celosvětový problém. Nemyslím si, že by někdy úplně vymizel. A na druhou stranu, co lidi kopírují, to je dobré, ne? Hadry od firmy Teplák a spol. kopírovat nebudou…

Půlroční zpoždění

Hodně důležitá pro obchod stále je i moje drahá polovička. Jezdí se mnou vybírat do showroomů nové kusy na krám a na její názor dám. Jako vždycky… Manželka má cit pro to, co se nosí a bude se nosit, kdežto můj styl módy zůstává stále takový ten free, ošoupaný a otrhaný. Odmítám si připustit, že stárnu, a nechci ho opustit. Je taky zajímavé sledovat, jak k nám do Česka móda přichází zhruba s půlročním zpožděním. Nabídneme věci, které zrovna ve světě frčí, ale zákazníci stále raději hledají spíš něco známého. Jenže sám jsem stejný, přiznávám, novinku se odvážím na sebe vzít, až když ji uvidím na někom jiném. I proto mají odvážní zákazníci můj obdiv.

Mám pravidlo, že na krám beru od každého druhu jen jeden kus v každé velikosti a hotovo. Podnikám v regionu a nemůžu si dovolit, aby se ve stejném oblečení ode mě potkalo pět lidí, tím by ztrácelo punc výjimečnosti. To by za chvíli vypadalo jako za komančů, kdy na zimáku z devíti tisíc lidí mělo pět tisíc jugoslávskou bundu a čtyři tu druhou, východoněmeckou. Proto radši prodám míň, ale poskytuju zákazníkům určitou exkluzivitu alespoň v rámci města.

Přiznám se taky, že neznám detailně každý kus oblečení, které nabízím v obchodě. Mám přehled o obecných počtech, kolik tam máme triček, bund a džínů, ale často když mi přijde zboží, divím se, co jsem to objednal.

"Ježíši, co to je za košili, to nemůžu v životě prodat!"

Ale co, tak ji holt pak nosím já.

Příběh zaznamenal František Suchan Bezfrází.cz.

Každý čtvrtek uveřejní HN texty sportovců, kteří vedle kariéry rozjeli i svůj byznys.

jarvis_58c0197b498e70550002e797.jpeg
Bývalý extraligový hokejista, dnes obchodník s luxusním oblečením David Pospíšil
Foto: Profimedia