Donald Trump obvinil Baracka Obamu z vážné věci. Bývalý prezident prý svého nástupce před skončením mandátu nechal odposlouchávat. Trump to ovšem ničím nedoložil a nikdo, včetně doslouživšího šéfa celonárodního dohledu nad zpravodajskými službami Jamese Clappera, nynějšího prezidenta v jeho tvrzení nepodpořil. Ani žádný soud nepotvrdil, že by Obama na sklonku své vlády takový odposlech schválil. Pokud by tak minulý prezident přesto učinil na vlastní pěst, hrubě by porušil zákon. Všichni, včetně prominentních republikánských zákonodárců v Kongresu, nad Trumpovým výrokem jen kroutí hlavou.

Proč měl Trump zapotřebí si takhle naběhnout na vidle? Asi tušíte, co se nabízí jako odpověď. Co jiného přece čekat od křiklouna, jenž coby bývalý ranař z televizních reality show zjevně trpí chorobnou potřebou pořád na sebe strhávat pozornost?

Je tu však i jiné, pro náš svět nebezpečnější vysvětlení. Trump věděl, že takovým tvrzením, jakkoliv nepodloženým, odvede mediální pozornost od věci, jež mu je tuze nepříjemná. Tedy od setrvalého probublávání dalších odhalení ohledně jeho podezřelých vazeb na Rusko. Tahle záležitost právě koncem minulého týdne znovu nabrala grády.

Nejprve nutno vysvětlit pozadí. Kreml loni sofistikovanými hackerskými útoky přispěl ke znedůvěryhodnění Trumpovy rivalky v prezidentských volbách Hillary Clintonové a tím k její porážce. Ještě nikdy v dějinách se nestalo, aby někdo zvenčí tímto způsobem zasáhl do prezidentských voleb ve Spojených státech.

Ukradené a pak na serveru WikiLeaks zveřejněné e-maily ze schránek několika osob z okruhu demokratické prezidentské kandidátky pikantně ilustrovaly to, co se o Clintonové vždy tak nějak tvrdilo: že je chladná, názorově oportunistická, bezduchá. A zároveň to obrátilo pozornost médií, a tím pádem celé veřejnosti na známou, byť nesouvisející kauzu Clintonové s nezákonným vyřizováním pracovní pošty z nezabezpečeného soukromého serveru.

Stále však není jasné, do jaké míry Donald Trump a jeho lidé o tom všem věděli nebo se na tom snad i podíleli. Ruští hackeři podle některých indicií zveřejněných v deníku New York Times operovali přímo ze sídla dříve sovětské, dnes ruské tajné služby v Moskvě.

Ruští diplomaté v USA zprávy o jejich počínání bagatelizovali nebo popírali. Pro Trumpa by bylo fatální, kdyby se ukázalo, že s Kremlem nějak koordinoval svůj postup. Hrozilo by mu ústavní vyjádření nedůvěry.

Ale zpět do současnosti. Rozjezd minulého týdne pro Trumpa vypadal slibně. Promluvil v Kongresu před zákonodárci a snad poprvé si vysloužil uznání ze všech stran. "Jsme národem se společným osudem," podotkl a dodal: "Je načase, abychom se pořádně nadechli a přemýšleli o velkých věcech. Otočme se zády k malicherným šarvátkám. Hledejme odvahu k tomu, abychom se podělili o sny, které si všichni neseme ve svých srdcích." Takhle na papíře to zní pateticky, ale byl to krásný závěr hodinové řeči, během níž Donald Trump ukázal, že umí udělat také vstřícný krok směrem k demokratům.

Oznámil, že hodlá podpořit jeden takový "sen", který oni už dlouho nosí ve svých srdcích: státní finanční podporu při ošetřování člena rodiny nebo při mateřské.

Jenže sotva uplynul den, provalilo se, že nový ministr spravedlnosti Jeff Sessions neřekl pravdu při svém lednovém nominačním slyšení. Na přímý dotaz, zda byl v době vrcholící Trumpovy kampaně v kontaktu s ruskými představiteli, Sessions odpověděl, že nikoliv.

Vyšlo však najevo, že s nimi v kontaktu byl, a to hned dvakrát. První případ by asi nestál za zmínku − Sessions se vloni v červenci účastnil setkání velké skupiny amerických senátorů s ruským velvyslancem Sergejem Kisljakem.

Pak se ale v září Sessions s Kisljakem sešel znovu. Nikoliv jako jeden z lidí v Trumpově okruhu, nýbrž z titulu svého členství v senátním výboru pro ozbrojené síly. Jak Sessions nyní uvedl, bavili se zejména o Ukrajině a byla prý chyba, že při "grilování" v Senátu o tom nehovořil − prý si myslel, že má zmiňovat pouze setkání, která absolvoval coby Trumpův člověk.

Což si můžeme vyložit dvěma způsoby. Buď Sessions při nominačním slyšení lhal, nebo lze mít značné pochybnosti o jeho paměti a úsudku − a tím pádem i schopnosti vykonávat funkci ministra.

V lednu, kdy se nominační slyšení konalo, už byl skandál kolem ruského vlivu na volby tématem dne. Nevzpomenout si při slyšení na schůzku s ruským velvyslancem je prostě divné. Záležitost skončila tím, že Sessions sice odolal tlakům volajícím po jeho rezignaci, ale dobrovolně se vzdal dohledu nad vyšetřováním Trumpových vazeb na Kreml. To Kongres uvedl do chodu na několika úrovních.

Sečteno a podtrženo: Sergej Kisljak se často vídá s republikány i demokraty. To je normální, patří to k pracovní náplni každého velvyslance ve Spojených státech. Problémem je, pokud se Kisljak před volbami i po nich scházel i s lidmi od Trumpa a ti to teď tedy nechtějí přiznat.

Nejde jen o Jeffa Sessionse, ale také o vlivného Trumpova zetě Jareda Kushnera, jenž v Bílém domě zastává funkci poradce. Také se s Kisljakem v klíčové době sešel a víme o tom až teď zásluhou investigativců z časopisu New Yorker. A pak tu je samozřejmě Michael Flynn, bývalý generál, jenž se po Trumpově nástupu stal na pár týdnů jeho poradcem pro národní bezpečnost.

Flynn mluvil s Kisljakem několikrát zrovna v den, kdy Barack Obama oznámil, že kvůli hackerským útokům na USA okamžitě vyhostí pětatřicet ruských diplomatů. Bylo to koncem prosince a Flynn na ruského ambasadora naléhal, aby Putin na vyhoštění nereagoval podobně, protože prý po Trumpově nástupu do funkce bude možné se na všem sporném dohodnout − tedy asi, a teď už spekulujeme, nejen na zrušení těchto sankcí, ale dost možná i dřívějších protiruských sankcí, uvalených na Rusko po anexi Krymu. Jejich platnost, dodejme, vyprší teď na jaře a zatím se neví, jestli je Trump prodlouží.

Putin se tehdy v prosinci po Kisljakových telefonátech s Flynnem opravdu podivuhodně zdržel reciprocity. Žádné americké diplomaty z Ruska nevyhnal, dokonce jejich děti pozval na jednu novoroční oslavu.

Proč Flynn Kisljakovi nabízel tu vyhlídku na zmírnění sankcí? Jednal z Trumpova pověření? A co je nejdůležitější: hrál v tom všem roli nějaký závazek, díky kterému nyní Trump má za to, že mu Putin pomohl vyhrát volby?

Pro náš svět a jeho budoucnost dnes není důležitější otázky. Flynna po 24 dnech ve funkci smetlo, že o povaze telefonátů s Kisljakem lhal viceprezidentovi Miku Pencovi, když ten se ho na okolnosti hovoru ptal.

Donald Trump, jenž se ještě v roce 2013 chvástal svou blízkostí k Putinovi a dnes tvrdí, že s ním nemá nic společného, samozřejmě všechna podezření o koordinaci proticlintonovských útoků s Kremlem popírá. A zmíněným zoufalým způsobem, tedy tvrzením o Obamou nařízených odposleších, se teď snaží obrátit pozornost jinam.

A Putin? Ten tu otázku považuje za absurdní, směje se jí. Není divu, vždyť zjevně dosáhl více, než původně mohl očekávat. Nejenže má v Bílém domě "svého" člověka, ale snad ještě důležitější pro něj je, že zasadil ránu politické soudržnosti. S tou byla Amerika už dříve za vlád Baracka Obamy, George W. Bushe a Billa Clintona na štíru. Teď se ale příkopy nedůvěry mezi politiky, médii a veřejností prohloubily do netušených hlubin. Putin vlastně rozdělil Ameriku v názoru na demokracii.