Včerejší 167. narozeniny Tomáše Garrigua Masaryka byly přípravou na kulatější zářijové výročí, kdy si budeme připomínat 80 let od Masarykovy smrti. Opět se tedy budou rojit úvahy, jak současný politikářský prezident pošpinil velkou demokratickou tradici první hlavy státu, ačkoliv víme, že Masarykův způsob politiky zdál se být často také velice nešťastný. Masarykovská tradice tedy ve figuře prezidenta Zemana mizí, pokud se tak opravdu děje, v něčem jiném, než je svébytný přístup k výkonu prezidentské funkce coby suverénní, nekontrolované moci.

A tak se v souvislosti s dnešním politickým prostředím a reprezentací nejvyšší hovoří víc o ztrátě majestátu, jehož byl Masaryk se svou vznosnou postavou a vytříbeným vystupováním dobrým nositelem. Majestát však není záležitostí vnější reprezentace, nýbrž vnitřního dějinného puzení, dějinného oprávnění, které se přenáší na lid. A v tomto, ať se nám to líbí, nebo ne, Miloš Zeman tolik nezaostává. Pro stovky tisíc lidí v této zemi reprezentuje starostlivého a moudrého otce, který se stará o slabé a ponížené. Jistě, je to spíše opačně, že sám lid si vytvořil takový mýtus, který pak přenesl na hlavu státu, ale přesně to se také stalo Masarykovi, ačkoliv jeho majestátní působení uznávala, alespoň zpočátku, drtivá většina národa. Jeho prezidentský majestát nebyl vymyšlený, fantazijně stvořený, nýbrž zjevený, ať už se tomuto nábožensky zabarvenému slovu smějeme jakkoliv. Za prezidenta osvoboditele se chodilo do boje, dával v ideji republiky sílu odboji i československým bojovníkům v cizích armádách; za prezidenta současného by do boje nikdo nešel, ani jeho nejbližší ne, protože ti ho více využívají než od srdce ctí. Masaryk byl nositelem étosu republiky, současný prezident, který v životopise uvádí svůj referát o Hovorech s TGM, za nějž byl v 60. letech údajně skoro vyhozen ze školy, spíše shromažďuje bolestný patos jejího rozkližování a drolení, na němž se v úporném mediálním boji za sebeprosazení vrchovatě podílí.

V jednom ohledu se ale Masaryk a Zeman zcela míjejí, což je dáno odlišnou osobní historií, zejména odlišným přístupem ke smyslu vzdělání. Není to ani tak v tom, že Masaryk byl profesor, bytostný akademik, na rozdíl od Zemana, který dosáhl titulu inženýra a jako vyloučený straník se během normalizace nemohl na vysoké škole objevit, ani kdyby chtěl. Jde o hlubší vztah k pravdě, který je u Masaryka opřen o důvěru ve vědu, respektive o přesvědčení, že husserlovsky rehabilitovaný a očištěný rozum nám nakonec odhalí svět, jaký je. Oddanost vědecké pravdě vedla Masaryka do konfliktů s většinou, s masou lidu, který jej v mnoha kauzách přesvědčil, že ho více než pravda a fakta zajímají emoce a vlastní předsudky. Kvůli pravdě šel Masaryk proti srsti lidu, který ho pak paradoxně, v nadšení z vlastního státu, vynášel do nebes.

Tento vědecký vztah k pravdě, založený na bedlivém studiu pramenů a fakt, na uzávorkování nálad a rychlých soudů, Miloši Zemanovi chybí. Už jeho slavný článek z roku 1989 v Technickém magazínu, kritický vůči komunistickému režimu, byl plný posunutých faktů. Pravda je to, v co lidé uvěří, potvrdilo se mnohokrát politiku Zemanovi (i v roce 1989 jsme chtěli věřit, že jsme na tom třeba ve školství hůře než chudé rozvojové země), a tak se podle toho často chová. V přímém kontrastu vůči TGM jde lidu po srsti, aby se to, co říká, v množství stávalo pravdou, jakkoliv ta se zcela míjí s vědeckou a masarykovskou cestou přísného rozumu.

Masarykovým kompasem byl přísný rozum s vyšším zákonem božím, ukazatelem současného prezidenta zdá se být emotivní pravda masy. A přesto jej to k lidu nepřibližuje, nýbrž od něj vzdaluje. V demokracii může každý občan říct po vzoru francouzského monarchy "Stát jsem já…", nebo skromněji "I já jsem stát" − říkával Masaryk. S tím prvním by Miloš Zeman u sebe jistě rád souhlasil, vždyť to sám skoro explicitně několikrát vyjádřil, ostatním by však takovou příležitost na demokratickou "výjimečnost" nedal. A spojku "i" by už zcela jistě vynechal.