Včerejší 167. narozeniny Tomáše Garrigua Masaryka byly přípravou na kulatější zářijové výročí, kdy si budeme připomínat 80 let od Masarykovy smrti. Opět se tedy budou rojit úvahy, jak současný politikářský prezident pošpinil velkou demokratickou tradici první hlavy státu, ačkoliv víme, že Masarykův způsob politiky zdál se být často také velice nešťastný. Masarykovská tradice tedy ve figuře prezidenta Zemana mizí, pokud se tak opravdu děje, v něčem jiném, než je svébytný přístup k výkonu prezidentské funkce coby suverénní, nekontrolované moci.

A tak se v souvislosti s dnešním politickým prostředím a reprezentací nejvyšší hovoří víc o ztrátě majestátu, jehož byl Masaryk se svou vznosnou postavou a vytříbeným vystupováním dobrým nositelem. Majestát však není záležitostí vnější reprezentace, nýbrž vnitřního dějinného puzení, dějinného oprávnění, které se přenáší na lid. A v tomto, ať se nám to líbí, nebo ne, Miloš Zeman tolik nezaostává. Pro stovky tisíc lidí v této zemi reprezentuje starostlivého a moudrého otce, který se stará o slabé a ponížené. Jistě, je to spíše opačně, že sám lid si vytvořil takový mýtus, který pak přenesl na hlavu státu, ale přesně to se také stalo Masarykovi, ačkoliv jeho majestátní působení uznávala, alespoň zpočátku, drtivá většina národa. Jeho prezidentský majestát nebyl vymyšlený, fantazijně stvořený, nýbrž zjevený, ať už se tomuto nábožensky zabarvenému slovu smějeme jakkoliv. Za prezidenta osvoboditele se chodilo do boje, dával v ideji republiky sílu odboji i československým bojovníkům v cizích armádách; za prezidenta současného by do boje nikdo nešel, ani jeho nejbližší ne, protože ti ho více využívají než od srdce ctí. Masaryk byl nositelem étosu republiky, současný prezident, který v životopise uvádí svůj referát o Hovorech s TGM, za nějž byl v 60. letech údajně skoro vyhozen ze školy, spíše shromažďuje bolestný patos jejího rozkližování a drolení, na němž se v úporném mediálním boji za sebeprosazení vrchovatě podílí.