Alain Juppé, někdejší francouzský pravicový premiér, si dal včera hodně záležet. Vysvětlil, proč nehodlá vstoupit do prezidentské soutěže, pokud z ní neodstoupí vítěz loňských podzimních primárek tradiční pravice a centristů Francois Fillon. Vysvětlil rovněž, proč vina za slepou uličku, v níž se pravice ocitá, padá na Fillona, který porušil svůj slib, že pokud bude oficiálně obviněn za fiktivní zaměstnávání své ženy a dětí, odstoupí z kampaně.

Osobní trpkost prosákla, jen když své straně připomínal odpovědnost za loňské primárky, v jejichž finále před ním většina dala přednost Fillonovi. Ale i ve francouzské politice je kdyby pouhým kdyby.

Dramatické jsou na Juppého racionální analýze důsledky. Jeho odchodem přichází tradiční pravice o jediný plán B, na který dosud mohla sázet, zkusit nahradit dva týdny před uzávěrkou prezidentských kandidatur Fillona Juppém. Jeden z nich se nyní se otočil zády a další pokračuje v kampani, jako by neslyšel, že může usilovat o prezidentskou funkci, i když na něj ukážou vyšetřující soudci, ale že stěží uspěje proti vlastní straně.

Rozvrat pravice se přímo promítá do voleb v jedné z klíčových evropských zemí. Při nich se bude, vždy ve dvou kolech, vybírat prezident a pár týdnů nato i poslanci Národního shromáždění. Podle ústavy má tato kombinace zajistit zemi prezidenta se silným mandátem a oporou poslanecké většiny. Právě to za současného stavu není vůbec jisté.

Není příliš pravděpodobné, že by se Francois Fillon dostal do prezidentského finále, ale naopak pravděpodobné je, že jeho strana Republikáni, kterou svým chováním rozdělil, riskuje velkou porážku. To nevěstí nic dobrého, protože tradiční levice je po pěti letech u moci unavena a u voličů neoblíbena. Přitom Republikáni − nebo jejich neogaullističtí předchůdci − a socialisté se po desetiletí střídali u moci a ať jako vláda, nebo opozice tvořili základ politického systému.

Francie je v prazvláštním stavu. Nelze vyloučit, že se do jejího čela postaví Marine Le Penová, jejíž zvláště ekonomický program by otřásl eurozónou i celou Evropskou unií. Nelze spoléhat ani na nástup centristy Emmanuella Macrona do Elysejského paláce, jehož hnutí En Marche má za sebou sotva rok existence. Proto nemusí dosáhnout na poslaneckou většinu a přinést Francii uklidnění a hlavně šanci, že konečně rozhýbá druhé největší hospodářství na kontinentu.