Tento text vznikl na počítači, který za pár týdnů oslaví osmé narozeniny. Místo srdce mu bije součástka, se kterou se její výrobce, hegemon trhu s procesory, vytasil v lednu 2008, ještě před ekonomickou krizí. Proč stáří techniky vůbec zmiňovat? Protože dotyčné letité PC, ve své době solidní, ale nijak výjimečné, lze k práci docela dobře používat i dnes. A to je situace, která v dosavadní historii počítačové techniky nemá obdoby.

Co způsobilo, že dnes počítače kupujeme spíš ve chvíli, kdy se ten starý rozpadá, než že už by nestačil výkonem?

V minulém desetiletí by něco podobného bylo prakticky nemožné jak z technických důvodů, tak kvůli poměrům na trhu. Tehdy soustavně rostly nároky operačních systémů i jednotlivých programů a častá obnova hardwaru byla nutností. A uživatel investici hned pocítil na komfortu práce.

Navíc trh byl rozmanitější než dnes. Výrobě procesorů pro osobní počítače sice vždy dominoval Intel, ovšem tlačila na něj konkurence, hlavně firma AMD a v některých obdobích také další menší vyzyvatelé. Navíc existovaly další světy, z nichž největší význam i "trvanlivost" mají Macy od Applu. A ten dlouhodobě sázel na procesory Motoroly, následně zkombinované s technologií IBM. Takže ani hegemon Intel nemohl ustat ve snaze neustále zvyšovat výkon, protože by na to doplatil ztrátou podílu na trhu.

JAK ROSTL POČET TRANZISTORŮ V PROCESORECH

Zhruba před deseti roky se scéna dramaticky změnila. Příznačné bylo, když "kormidelník" Applu Steve Jobs odhodil dědictví procesorů PowerPC a upsal se − samozřejmě za velmi výhodných podmínek − Intelu. Stalo se tak v době, kdy Intel představil velmi úspěšnou architekturu Core a postavil na ní své vícejádrové procesory, které výkonem zcela převálcovaly konkurenci. Rozdíl navíc znásobily pokročilé výrobní kapacity, které byly schopné rychle zvyšovat počet součástek na čipu.

AMD tehdy dostalo ránu, ze které se dosud nevzpamatovalo. Tento výrobce je na trhu PC v podstatě od začátku − existence druhého producenta procesorů s totožnou architekturou byla kdysi dávno podmínkou IBM, aby do svých počítačů dalo "srdce" od Intelu, a ten proto musel sdílet licence s AMD. Z více než 40 procent trhu však tato firma spadla hluboko pod dvacet, což ji stáhlo do velkých ztrát. Byly o to větší, že své slabší a přitom méně úsporné procesory AMD dokázalo udat jen méně náročné části zákazníků stojících hlavně o co nejnižší cenu. Smetanu, tedy vysokou marži, slízl Intel.

Jeho suverenita je poslední roky taková, až je to znát i na růstu výkonů. Intel prostě nebyl tlačen konkurencí, odbyt měl jistý. Jde o ohromnou změnu proti prvním rokům tisíciletí, kdy AMD přicházelo s novinkami jako prvním 64bitovým procesorem pro PC, zdvojením jádra na jednom čipu či dosažením symbolické hranice jednoho gigahertzu.

Výsledkem je, že ze skoků mezi generacemi se dnes staly spíše krůčky. A při nasazení poslední generace procesorů si Intel, u jehož kořenů stáli průkopníci "křemíkového věku" Robert Noyce a Gordon Moore, dokonce dovolil vynechat tradiční zmenšování polovodičových struktur, se kterým se již počítalo. I to nejmodernější, co lze dnes koupit, je tak postaveno na 14nanometrové technologii, kterou Intel ukázal už na konci léta 2013.

Když se v kalifornské Santa Claře, kde polovodičový obr sídlí, usnesli, že další zmenšování součástek lze odložit, a zdůvodnili to technickými obtížemi − což burza v následujících měsících paradoxně ocenila výrazným růstem akcií Intelu −, znělo to jako definitivní umíráček nad proslulým Moorovým zákonem.

Přitom jeho dopady už desítky let pohánějí svět elektroniky. Moore si v polovině šedesátých let minulého století všiml, že počty součástek, které lze dostat na jeden čip, se co dva roky zdvojnásobují, a to při zachování ceny. Spoluzakladatel a dlouholetý šéf Intelu tehdy předpověděl, že trend vydrží nejméně deset let.

Ukázalo se, že přes všechny skeptické hlasy jsou meze křemíkové technologie mnohem dál, takže exponenciální růst, a tedy i platnost Moorova zákona, vydržel už půlstoletí. A nejspíš tu s námi bude dál a nemusíme přitom čekat na převratnou technologii, která překoná dnešní křemíkovou.

Intel přes svou hegemonii totiž narazil na vyzyvatele. A nebylo to ve světě PC ani serverů, polovodičový obr zaspal v mobilech a tabletech. Traduje se, že kdysi odmítl nabídku Steva Jobse, aby dodával procesory také pro iPhone. Každopádně je faktem, že Intel celý nový segment dotykových "hraček" dlouho ignoroval, a když se do rozjetého vlaku pokusil naskočit, příliš neuspěl. Proti konkurenční architektuře ARM, licencované všem významným výrobcům, byly jeho procesory Atom přes všechen důraz na spotřebu příliš žravé.

Roli Intelu ve světě mobilů tak zastal další kalifornský zázrak jménem Qualcomm. A ten oznámil, že procesory pro nejvýkonnější Androidy postavené na polovodičových strukturách tenkých jen 10 nanometrů už vyrábí a k mání budou toto pololetí. Na šířku lidského vlasu by se tak vešlo osm tisíc Qualcommem vyráběných tranzistorů. I virus HIV je devětkrát větší.

Intel brzy nato kontroval, že také on letos dosáhne stejné mety. Bylo na čase, jeho tradiční soupeř AMD se po opakovaných knokautech zvedá z prachu a s právě představenými procesory Ryzen má opět šanci i u náročnějších zákazníků. Měli bychom se tedy opět dočkat silnějšího konkurenčního boje, kdy při plánování inovací bude ohled na neprodané zásoby hrát menší roli a víc půjde o výkon.

Deseti nanometry přitom příběh Moorova zákona nekončí. Šéf Intelu Brian Krzanich se nechal slyšet, že experti firmy už zkoumají sedmi- a pětinanometrové struktury − to už jsme u pouhého dvojnásobku průměru šroubovice DNA. A byť technologie ještě není plně vyvinuta, výsledky jsou slibné.

"Věřím, že Moorův zákon tu bude ještě dlouho po konci mé kariéry," prohlásil Krzanich. Když to řekne šestapadesátiletý manažer firmy, která šéfy mění jen zřídka a často až dlouho poté, co dosáhnou šedesátky, je to pro technooptimisty hodně dobrá zpráva.