Leckdy se situace skládá tak, že se dá předem bez ohledu na výsledek odhadnout, že cosi nedopadne dobře. To je případ letošního výběru francouzského prezidenta, kde se od loňského podzimu nepotvrdil snad žádný z předpokladů. Nejdříve primárky francouzské tradiční pravice a středu nevyhrál bývalý premiér Alain Juppé, ačkoliv podle průzkumů by ho byla ochotna podpořit i řada voličů umírněné levice zklamaných pětiletou vládou socialistů v čele s prezidentem Francoisem Hollandem.

Jen co si velká část veřejnosti oblíbila jiného bývalého premiéra Francoise Fillona, tak na něj koncem ledna prasklo, že po léta jako svou poslaneckou a později senátorskou asistentku zaměstnával svou ženu a také dvě děti. Což je i jinými legislativci hojně pěstovaná praxe, protože není v rozporu se zákonem, ale ve Fillonově případě tu je podezření, že proti platu tu nebyla žádná práce, čemuž nasvědčovaly výklady Fillonovy manželky před časem vyprávějící spontánně novinářům, že pro svého muže nikdy nepracovala. Ve Francii je fiktivní zaměstnání, ať už ve veřejné nebo soukromé sféře, závažným trestným činem, protože je kvalifikováno jako způsob, jak si nelegálně vylepšit odvody na sociální, zdravotní nebo důchodové pojištění.

Klíčový moment prezidentské volební kampaně možná nastal tento týden, kdy Francois Fillon ohlásil, že v ní bude i nadále pokračovat, čímž porušil svůj dřívější slib, že pokud bude oficiálně obviněn, jako kandidát končí. Co je možná ještě závažnější, obvinil justici z podjatosti, když vyšetřování označil za "politický atentát".

Kandidát tradiční pravice se tak zařadil po bok dosavadní favoritky prvního kola prezidentských voleb Marine Le Penové, která obvinění, že svého bodyguarda zaměstnávala coby svého asistenta v Evropském parlamentu, označila rovněž za politicky motivované a minulou neděli na mítinku v Nantes se označila za oběť "vlády soudců".

Ve Francii v této souvislosti zazněla ošemetná výzva, že justice by měla se svým vyšetřováním až do vyhlášení výsledku voleb posečkat. Dva konce této hole se nedají přehlédnout. Buď policie, státní zástupci a soudci přání vyhoví, aby v očích nejen stěžovatelů nevypadali podjatí, ale potom ohledy justice na politické rozhodování nemusí brát konce. Anebo policie, státní zástupci a soudci přání nevyhoví a spustí se povyk, že svou autoritu nadřazují autoritě voličů.

Tady jsme u oblíbeného triku populistů hlásajících, že slovo vzešlé z volebních uren je nade vše. Demokracie, která za svůj základ pokládá svobodné a spravedlivé volby i právní stát, se však nevyčerpává hlasovacími lístky. Obzvlášť ošidné by bylo upozadění justice v případě Francie, kde k četným pravomocem hlavy státu patří jmenování všech klíčových soudců, a kde je proto zakódováno napětí mezi exekutivní a soudní mocí.

Klacek by se dozajista našel i na muže a ženy v talárech, protože mnozí z nich ho svlékli, aby zamířili do politiky. Některé případy mají bizarní příchuť, jako když v červnu 2007 v souboji o poslanecké místo Jeana-Louise Bruguièra, hvězdu justice po léta vyšetřující mezinárodní terorismus, porazil Jerome Cahuzac, který byl později jako bývalý ministr rozpočtu odsouzen na tři roky do vězení pro daňové úniky.

Pokud má francouzská justice obhájit svou nezávislost, měla by odolat pokušením vyhovět prezidentským kandidátům, kteří syčí, že se nechá vodit na nitkách vedoucích z Elysejského paláce, ačkoliv stejné hlasy o pár měsíců dříve hřímaly, jak je skandální, že si Francois Hollande, tedy ten, kdo má dnes stát v pozadí komplotu, dovolil ve své knize mluvit o "zbabělosti soudců".

Právníci varovávají před nápadem císaře Ferdinanda I., který hlásal "Fiat iustitia, pereat mundus" neboli že spravedlnosti má být učiněno zadost, i kdyby měl zhynout celý svět. Tolik v letošních francouzských volbách v sázce není.

Pokud by však měla justice uhnout politice, doplatily by na to nakonec obě.