Jednou za rok si Jan Hochsteiger oblékne generálskou uniformu, břicho vycpe polštářem a projde se po bytě. Oživí tak vzpomínku na svého dědečka, který se těšil, jak se v uniformě nechá pohřbít. Nakonec podlehl naléhání vnuka a uniformu mu odkázal.

Jan Hochsteiger má rád věci s příběhem. Když před deseti lety poprvé navštívil "sekáč", objevil bekovku. "Na hlavu jsem si ji nasadil z legrace a už jsem u ní zůstal." Tvrdí, že tyhle čepice se pak staly nezbytnou součástí jeho šatníku. Stejně jako tvídová vestička, k níž sám vybral a přišil knoflíky. Jehlu a nit ale nedržel v ruce poprvé. Už jako malý kluk si místo s autíčky hrál s panáčky "Piviky", kterým šil oblečení.

Vedle bekovky a vestičky si potrpí na košile, v nichž doslova bydlí. Má rád jemné, pastelové barvy, často v kombinaci s červenou. "Barvy korespondují s mojí osobností."

Ke svému stylu dospěl zhruba před pěti lety: "Vždy mně šlo o dvě věci: aby se mi oblečení líbilo a aby bylo pohodlné."

V košilích míchá i zmrzlinu ve své pražské cukrárně Crème de la Crème. Přiznává, že není den, aby se neumazal, ale "dlouhé rukávy si o to říkají". Nepomohou ani zástěry, které si nechal ušít v Itálii, kde strávil řadu let u mistrů zmrzlinářů.

Košile obléká i doma, cítí se v nich lépe než v tričku. Džíny nenosí vůbec, jsou až příliš pevné. Materiál je pro něj rozhodující. Košile má nejraději lněné, bavlněné, kalhoty ale mohou být trochu syntetické, nemusí se pak žehlit.

Patří k mužům, které nejen baví nakupovat, ale i vybírat, zkoušet a kombinovat oblečení.

"Můj styl by se dal označit jako retro. Od klobouků a baretů jsem postupně přešel k bekovkám, mám jich asi patnáct. Některé mají i jména: Mlynářka, Benátská…"

Bekovku si nebere snad jen ráno, když jde míchat zmrzlinu. To si nasadí bílou cukrářskou čepici a nastává nejzávažnější část dne: "Když chci dělat dobře své řemeslo, musím denně ochutnat všechny druhy, které připravím. Zubařů se proto do budoucna obávám víc než své zmrzlinářské konkurence."

Bez čeho se v posledních dnech neobejdu

jarvis_58b82665498ec90901a298bd.jpeg

◼ Kožená brašna po dědovi: Mám rád věci s příběhem.
◼ Kniha rozpočtů a kuchařských předpisů: Je to pravdivá kuchařka od Marie Janků­-Sandtnerové, její recepty na zmrzlinu fungují dodnes.
◼ Pivik: Kdysi hračka, na kterou jsem šil oblečky, dnes talisman.
◼ Košile à la ubrus: Jedna z mých nejoblíbenějších, asi se brzy rozpadne.
◼ Ruční strojek na zmrzlinu: Dnes ho mám jako dekoraci, ale zmrzlina by se v něm do půl hodiny umíchala.
◼ Svazek klíčů od všeho: Vybrousil jsem jim hlavičky, aby byly lehčí, nerezavějící kroužek s reklamou na německou předválečnou firmu jsem našel v krabici s haraburdím na chalupě.
◼ Sešívačka po dědovi: Mám ji u sebe v cukrárně jako vzpomínku na dědečka, manažera instalatérské firmy Datel, než ji znárodnili.
◼ Moje první bekovka: Bez pokrývky hlavy nevyjdu z domu, nesundávám ji ani v práci.

Produkce a styling: Symona Půhonná