Jednou za rok si Jan Hochsteiger oblékne generálskou uniformu, břicho vycpe polštářem a projde se po bytě. Oživí tak vzpomínku na svého dědečka, který se těšil, jak se v uniformě nechá pohřbít. Nakonec podlehl naléhání vnuka a uniformu mu odkázal.

Jan Hochsteiger má rád věci s příběhem. Když před deseti lety poprvé navštívil "sekáč", objevil bekovku. "Na hlavu jsem si ji nasadil z legrace a už jsem u ní zůstal." Tvrdí, že tyhle čepice se pak staly nezbytnou součástí jeho šatníku. Stejně jako tvídová vestička, k níž sám vybral a přišil knoflíky. Jehlu a nit ale nedržel v ruce poprvé. Už jako malý kluk si místo s autíčky hrál s panáčky "Piviky", kterým šil oblečení.

Vedle bekovky a vestičky si potrpí na košile, v nichž doslova bydlí. Má rád jemné, pastelové barvy, často v kombinaci s červenou. "Barvy korespondují s mojí osobností."

Ke svému stylu dospěl zhruba před pěti lety: "Vždy mně šlo o dvě věci: aby se mi oblečení líbilo a aby bylo pohodlné."

V košilích míchá i zmrzlinu ve své pražské cukrárně Crème de la Crème. Přiznává, že není den, aby se neumazal, ale "dlouhé rukávy si o to říkají". Nepomohou ani zástěry, které si nechal ušít v Itálii, kde strávil řadu let u mistrů zmrzlinářů.