Je skvělý vypravěč a paměť mu i v 87 letech obdivuhodně slouží. Když v rodovém sídle v Boskovicích procházíme zámecké komnaty, k ukázkám cenných exponátů připojuje historky z dětství. Líčí je, jako by se udály včera. Ještě dnes slyší koňská kopyta na dřevěném dláždění průjezdu, říká, když stojíme v prvním podlaží nad vzácným dvojím schodištěm. Před válkou a hlavně za války bylo ve stájích u zámku hodně koní. A také vojáků. Nejprve českých, pak německých a nakonec ruských. Ti poslední se chovali nejhůř, pamatuje si jako kluk.

O tom, jak dědic titulu hrabě, za komunistů řidič, po listopadu '89 diplomat a trefný glosátor aktuálního dění vidí dnešní svět, si už povídáme v pražské kavárně. Vím, že si mám dát pozor na slova. Pan hrabě, který celý život prožil v této zemi, je citlivý na mrzačení českého jazyka.

Demokracie, či monarchie? Co je vám bližší?

Jsem monarchista. Zvlášť od doby, kdy musím chodit volit prezidenta. Všechno se mohlo vyvíjet jinak, kdybychom začátkem 20. století vše nerozbili. Nebyl by Hitler, kdyby se nerozpadlo rakousko­-uherské mocnářství. Bylo také předpokladem pro fungující Evropskou unii. Podívejte, jak české země tenkrát vzkvétaly. Patřily mezi průmyslově nejvyspělejší na starém kontinentu. A kde jsme dnes? Prazdroj jsme prodali Japoncům, pořád něco někomu prodáváme. Proč nejsme schopni sami se starat o české podniky?

Hugo Mensdorff­-Pouilly (87)

◼ Jeho otcem byl Alfons Karel hrabě Mensdorff­-Pouilly (1891–1973), matkou Marie hraběnka Strachwitzová ze Zdounek (1901–1971). Byl pátým z osmi sourozenců a posledním z dětí, které se narodily na boskovickém zámku.

◼ Studoval gymnázium v Brně, později v Boskovicích, k maturitě už ale nebyl připuštěn. Jako jediný ze sourozenců (tři sourozenci kvůli nemoci zemřeli předčasně) neemigroval.

◼ Za komunistického režimu byl nasazený u Pomocných technických praporů, pracoval pak v dělnických profesích.

◼ Po listopadu 1989 žil čtyři roky v Paříži, kde byl zástupcem konzula na československé, později české ambasádě.

◼ Poté působil na pražském velvyslanectví Suverénního řádu maltézských rytířů.

◼ Je členem správní rady rodinné firmy MP Holding, která spravuje majetek rodu.

◼ Má syna Jana, který žije s rodinou v Praze a je programátor. Jediná vnučka Jana studuje práva.

To asi nevítáte příchod čínských investorů.

Že se odevzdáváme Číňanům a Rusům, kterých je plná Praha, mně šíleně vadí. Z mládí si pamatuji, jak se mluvilo o čínském nebezpečí. Neuměl jsem si představit, proč by Číňané v těžkých botách a se zbraněmi mašírovali přes půl zeměkoule. Až teď jsem pochopil, že jsou to úplně jiní vojáci a jsou dobře vycvičení. Jezdí s aktovkami a skoupí všechno.

Nejen v České republice, ale i ve vyspělejší Evropě.

Evropa je úslužná. Kdo přijde a má peníze, je náš. Za mého mládí byla měna podložená zlatem. Dnes se jen tisknou peníze. Co z toho může být?

Co myslíte, kam svět spěje?

Vše jde směrem, který jsme si v roce 1989 neuměli představit. Není to jen garniturou v této zemi. Kam směřuje Německo pod vedením Angely Merkelové? Dříve byla hrdinka, jak se otevřela uprchlíkům. Teď má starost, aby přežila. V příštích volbách ale nemůže přežít.

Máte blízko k Francii, kde jste začátkem 90. let působil jako zástupce konzula na ambasádě. Neděsí vás rostoucí popularita radikální političky Le Penové?

Já se tomu ani nedivím. Hollande je neschopný a oni si ho postavili do čela země. Nepřekvapuje mě, že Anglie odchází z Evropské unie. Co unie přinesla? Začátek byl bezvadný, ale co z EU udělaly figury, které ji vedly a vedou, to je katastrofa. Já se toho nedožiju, ale změna v Evropě musí přijít. Než nastane konec "římské říše". Zeměpisně Evropu zlikvidovat nejde, ale Evropany ano. Je nutné, aby evropské země ekonomicky spolupracovaly. Ale unie nemá vydávat nařízení typu, že okurky nesmí být pokroucené. De Gaulle říkal: Těžko se vládne zemi, kde se v každé vesnici vyrábí jiný sýr. Ve Francii je jich na tři sta druhů.

To je snad dobře, nemyslíte?

Samozřejmě, ale proč úředníci mají do všeho mluvit? Vlády chtějí jen dirigovat.

Ale voliči si je vybrali…