Je skvělý vypravěč a paměť mu i v 87 letech obdivuhodně slouží. Když v rodovém sídle v Boskovicích procházíme zámecké komnaty, k ukázkám cenných exponátů připojuje historky z dětství. Líčí je, jako by se udály včera. Ještě dnes slyší koňská kopyta na dřevěném dláždění průjezdu, říká, když stojíme v prvním podlaží nad vzácným dvojím schodištěm. Před válkou a hlavně za války bylo ve stájích u zámku hodně koní. A také vojáků. Nejprve českých, pak německých a nakonec ruských. Ti poslední se chovali nejhůř, pamatuje si jako kluk.

O tom, jak dědic titulu hrabě, za komunistů řidič, po listopadu '89 diplomat a trefný glosátor aktuálního dění vidí dnešní svět, si už povídáme v pražské kavárně. Vím, že si mám dát pozor na slova. Pan hrabě, který celý život prožil v této zemi, je citlivý na mrzačení českého jazyka.

Demokracie, či monarchie? Co je vám bližší?

Jsem monarchista. Zvlášť od doby, kdy musím chodit volit prezidenta. Všechno se mohlo vyvíjet jinak, kdybychom začátkem 20. století vše nerozbili. Nebyl by Hitler, kdyby se nerozpadlo rakousko­-uherské mocnářství. Bylo také předpokladem pro fungující Evropskou unii. Podívejte, jak české země tenkrát vzkvétaly. Patřily mezi průmyslově nejvyspělejší na starém kontinentu. A kde jsme dnes? Prazdroj jsme prodali Japoncům, pořád něco někomu prodáváme. Proč nejsme schopni sami se starat o české podniky?

Hugo Mensdorff­-Pouilly (87)

◼ Jeho otcem byl Alfons Karel hrabě Mensdorff­-Pouilly (1891–1973), matkou Marie hraběnka Strachwitzová ze Zdounek (1901–1971). Byl pátým z osmi sourozenců a posledním z dětí, které se narodily na boskovickém zámku.

◼ Studoval gymnázium v Brně, později v Boskovicích, k maturitě už ale nebyl připuštěn. Jako jediný ze sourozenců (tři sourozenci kvůli nemoci zemřeli předčasně) neemigroval.

◼ Za komunistického režimu byl nasazený u Pomocných technických praporů, pracoval pak v dělnických profesích.

◼ Po listopadu 1989 žil čtyři roky v Paříži, kde byl zástupcem konzula na československé, později české ambasádě.

◼ Poté působil na pražském velvyslanectví Suverénního řádu maltézských rytířů.

◼ Je členem správní rady rodinné firmy MP Holding, která spravuje majetek rodu.

◼ Má syna Jana, který žije s rodinou v Praze a je programátor. Jediná vnučka Jana studuje práva.

To asi nevítáte příchod čínských investorů.

Že se odevzdáváme Číňanům a Rusům, kterých je plná Praha, mně šíleně vadí. Z mládí si pamatuji, jak se mluvilo o čínském nebezpečí. Neuměl jsem si představit, proč by Číňané v těžkých botách a se zbraněmi mašírovali přes půl zeměkoule. Až teď jsem pochopil, že jsou to úplně jiní vojáci a jsou dobře vycvičení. Jezdí s aktovkami a skoupí všechno.

Nejen v České republice, ale i ve vyspělejší Evropě.

Evropa je úslužná. Kdo přijde a má peníze, je náš. Za mého mládí byla měna podložená zlatem. Dnes se jen tisknou peníze. Co z toho může být?

Co myslíte, kam svět spěje?

Vše jde směrem, který jsme si v roce 1989 neuměli představit. Není to jen garniturou v této zemi. Kam směřuje Německo pod vedením Angely Merkelové? Dříve byla hrdinka, jak se otevřela uprchlíkům. Teď má starost, aby přežila. V příštích volbách ale nemůže přežít.

Máte blízko k Francii, kde jste začátkem 90. let působil jako zástupce konzula na ambasádě. Neděsí vás rostoucí popularita radikální političky Le Penové?

Já se tomu ani nedivím. Hollande je neschopný a oni si ho postavili do čela země. Nepřekvapuje mě, že Anglie odchází z Evropské unie. Co unie přinesla? Začátek byl bezvadný, ale co z EU udělaly figury, které ji vedly a vedou, to je katastrofa. Já se toho nedožiju, ale změna v Evropě musí přijít. Než nastane konec "římské říše". Zeměpisně Evropu zlikvidovat nejde, ale Evropany ano. Je nutné, aby evropské země ekonomicky spolupracovaly. Ale unie nemá vydávat nařízení typu, že okurky nesmí být pokroucené. De Gaulle říkal: Těžko se vládne zemi, kde se v každé vesnici vyrábí jiný sýr. Ve Francii je jich na tři sta druhů.

To je snad dobře, nemyslíte?

Samozřejmě, ale proč úředníci mají do všeho mluvit? Vlády chtějí jen dirigovat.

Ale voliči si je vybrali…

Lidé jsou prodejní. Vždycky říkám: Jenom nebýt stádo. Do něj se schová každý.

Šlechta vyčnívala, i proto byla pronásledována.

Do stáda se nemohla zapojit. Je moc viditelná. Víte, jaký je rozdíl mezi námi a politiky? Oni jdou od voleb k volbám, my od generace ke generaci. Panovník nastoupí a je! Jako císař Franz Josef, to byla nějaká doba, co sloužil. Nebo královna Viktorie či královna Alžběta. Teď se tady mnozí bojí, že Zeman bude znovu kandidovat na prezidenta.

Máte svého favorita na příští hlavu státu?

Možná bych o někom věděl, ale kdo ho bude přemlouvat? Mám dojem, že ze slušných lidí se nikdo moc nechce hlásit. Co s takovými prezidenty, kteří se derou na Hrad. Jeden byl slušný a jako jediný ze všech − od Masaryka po Zemana − to nechtěl dělat. Bránil se, ale přemluvili ho. Emil Hácha. Věděl, že strká hlavu do oprátky. Neměl důvod jít do politiky. Manželka mu zemřela, dcera se rozváděla, on šel do důchodu a chtěl překládat anglické básně. To uměl. Ale posloužil jako obětní beránek. Vážil jsem si také Václava Havla.

Co čekáte od Donalda Trumpa?

Že bude zvolený, s tím jsem počítal. Oba kandidáti na amerického prezidenta byli hrozní. Uvidíme, jak se Trump zachová. Nejde vycházet jen z toho, co přinášejí noviny a televize. Člověk musí číst a vzdělávat se. Doma ani televizi nemám. Dávají tam jen pitomosti. Je mi milejší hrát na počítači pasiáns.

Pan hrabě Zdeněk Sternberg říká, že nikdy nebylo tak dobře, ani za blahořečené první republiky. Souhlasíte?

To je pravda. Lidem se daří až příliš dobře.

Přesto si mnozí stále stěžují.

Právě proto. Je to v lidech. Budou se muset naučit, že bez práce není chleba. Proč by měli dostávat podporu? Lidem se musí pomáhat, když jsou opravdu chudáci. Na druhé straně jsou tací, kteří nějak přišli k velkému bohatství. Ale jak? Ti také zvonili klíči a přitom honem kradli. Rychle uměli využít situace. Nebyla tu žádná sametová revoluce, režim se rozpadl, protože komunisté už nemohli dál. Estébáci to věděli a zavčas likvidovali dokumenty.

Teď slyšíme, že nemá cenu se ohlížet a řešit, kdo byl, nebo nebyl estébák. Není nebezpečné zapomínat?

Je hrozné, když někdo takhle myslí. Ještě horší je, že si ten, kdo má peníze, může koupit, že nebyl spolupracovníkem StB. Jako diplomat jsem musel podepsat souhlas s tím, že si mě prověří. Pak jsem se trochu obával, že se něco dozvím. Jestli na mě nějaký darebák nedonášel, když nás v 50. letech proháněli.

Jak důležitá je pro všechny minulost?

Kdo nezná minulost, nemůže nic přinést do budoucnosti. To jsou spojité nádoby. Jinak se lidé nechají snadno tlačit zepředu zezadu a oblbovat. Někteří politici, nechci jmenovat, dnes něco řeknou, zítra prohlásí opak, protože se to hodí. Politika má přednost před pořádkem. Takový svět nevidím dobře. Rath se stále vyhýbá trestu, Janoušek, který autem srazil Vietnamku, je najednou pořád nemocný. Kde je spravedlnost, na co a na koho se máme spolehnout? Já mám na koho − na Pána Boha. Toho ale už dnes lidé neznají.

Proč by měli?

My jsme se ještě učili někoho se bát. Pamatuji se, jak se říkalo: Pán Bůh to všechno vidí. Jako děti jsme to stále slyšely. Dnes děti nedostanou žádnou výchovu, rodiče na ně nemají čas. Rodina se vždycky scházela u jídla, teď lidi na ulici v rychlosti něco snědí a podívejte se, jak vypadají.

Jak se u vás doma v Boskovicích stolovalo?

Snídaně byly často společné, u obědů a večeří to byla samozřejmost. Děti musely u jídla mlčet. Jen odpovídat, byly­-li tázány. Disciplína, které se naučily v dětství, úžasně pomáhala. Dnes to ale děti nikdo nenaučí, protože ani rodiče nevědí, co je disciplína. Proč by děti nemohly dostat záhlavec?

Vy jste dostával?

Na některé si pamatuji dodnes. Hlavička jen lítala zleva zprava. Za každý záhlavec, co jsem dostal, jsem vděčný. I když mi bylo už 17 nebo 18 let. Hodně jsem zlobil.

Kdo z rodičů vás hlavně trestal?

Nejvíc matka. Ta byla generál. Rodiče jsou zodpovědní za své děti, ne stát nebo nějaký úřad. Oni dítě přivedli na svět a mají ho do něj vypravit. To se ale neděje, proto je dnešní svět takový, jaký je.

jarvis_58b80201498e64052f0e2a8d.jpeg
Aristokrat Hugo Mensdorff­-Pouilly
Foto: Jan Rasch

Říkáte, že matka byla generál. Vojákům, kteří se usadili na vašem zámku v Boskovicích, ale paní hraběnka asi nevelela?

Co s nimi matka dělala, bylo neuvěřitelné. Vojáci měli cvočky na botách a ona řekla, že po vzácných boskovických parketách v nich chodit nebudou. Tak se přezouvali do bačkor. To říkala českým vojákům, vůči německým si to už nedovolila. Když přišli nacisté, čeští vojáci jim museli odevzdat zbraně. To vidím jako dnes. Pak přišli Rusové, to se radši ani neptejte.

Ptám se, povídejte.

Za nacistů u nás bylo velitelství německých lazaretů. Věci tenkrát začaly dostávat nožičky. Ztrácely se. Velitel si přál snídat ve stříbře, zapomněl ho ale vrátit. Rusové toho zničili mnohem víc. V roce 1945 jich byl dům plný. Když se na podzim toho roku měli konečně hnout, nechal si velitel naložit do náklaďáku rokokové sezení. Jenže Ukrajinec, který k nám chodil hrát šachy, nás přišel upozornit. Nábytek jsme z auta vyložili zase nazpátek. V osmačtyřicátém jsem si říkal, co jsme riskovali. Ruský velitel nás mohl zastřelit, byl to velký ožrala. Nábytek jsme tenkrát uchránili, ale komunisti nám pak sebrali všechno.

Po 40 letech stát předal vaší rodině zámek i lesy nazpátek. Jaký byl návrat do Boskovic?

V Boskovicích jsem se narodil, je to mé dětství. Ale 50 let žiji v Praze. Do Boskovic se vracím, na zámku mám byt. Zámek ale není požehnání. Bez něj by bylo lépe.

Na tom se shodne většina majitelů, že zámek je černá díra na peníze. Jak se dá v dnešní době uživit?

Bez lesů by to nešlo. Máme jich asi čtyři tisíce hektarů. Ze vstupného na zámek odvádíme 21procentní DPH. Z vybraných peněz se nezaplatí ani personál. Jak říkám, voda šplouchá pod krkem, není kolem pupku. Člověk nesmí mít velké nároky na život a vše musí reinvestovat. Je to bez konce. Ale nedá se nic dělat. Říkal jsem sourozencům, tady na hřbitově jsou pohřbeni naši rodiče. Otec by se musel v hrobě obracet, kdybychom se o majetek nestarali.

Kdo vede rodinnou firmu na správu panství?

Synovec Dominik Božek. Je to nejmladší syn mé sestry Terezie, která s manželem odešla v roce 1968 do Kanady. Synovec se narodil až tam. Teď bydlí na zámku, jeho manželka je Češka.

Vy na něj dohlížíte?

Koukám mu přes rameno, mám také nějakou zodpovědnost. Je dobře pomalu předávat majetky mladým, mají jiný pohled. Když člověk leží na márách, je už pozdě. Se synovcem probíráme různé věci. Teď se třeba špatně shánějí zaměstnanci. Lidé nechtějí dělat. Proč by dělali, když na všechno dostanou podporu.

Státní hrady a zámky si loňskou sezonu pochvalovaly jako rekordní. Přitahuje stále více návštěvníků i empírový klenot Moravy, jak se říká zámku Boskovice?

Takových objektů v celé zemi je. Kam přijdete, všude je nějaký a každý má něco do sebe. Aby lidé chodili 20 let na zámek pořád dokola, když se tam nic nezměnilo, asi nemůžeme čekat. Navíc vyjít k nám nahoru, to je také kumšt. Když jdu v neděli do kostela, zpátky do kopce funím. Dýchání mi už nejde jako kdysi. Kde jsou ty zlaté časy, kdy jsem bral schody po dvou a závodil s výtahem.

Pamatujete válku, pak vám nedali pokoj komunisté. Jaké období ve vašem životě bylo nejšťastnější?

Nejlepší bylo pochopitelně dětství. Mám v paměti, že svítilo sluníčko a my řádili v obrovském domě, který byl jen pro nás. To byly časy! Pak přišli Němci, tedy nacisti. To je potřeba rozlišovat. Mluví se o Němcích a komunistech, to není fér. Když Němci, tak potom Češi. Nebo nacisti a komunisti. První koncentráky v Německu byly právě pro Němce. Vím o mnoha lidech, kteří nebyli Židé a do koncentračního tábora se dostali velmi brzy.

Jako jediný ze sourozenců jste neemigroval. Nelitoval jste někdy?

Litovat nemá cenu. To je ztracený čas, lítostí se nic nevyřeší.

Mohl jste v 50. letech uniknout nuceným pracím u Pomocných technických praporů.

Jsem rád, že jsem u nich byl. Co jsem tam potkal laskavých a báječných lidí! Ještě dnes o sobě víme. Organizace PTP ale už ukončila činnost. Všichni jsou staří, některým členům bylo přes 90 let. Jen minimum jich bylo mladších než já a každý má své stařecké bolístky. Dorost bohudík není.

Na koho v dobrém vzpomínáte?

Mezi pétépáky bylo mnoho kněží. Pamatuji, jak jeden velitel říkal knězi: "Vy nechcete domů?" Kněz se na něj podíval a odpověděl: "Já jsem tady doma. Kam mě Pán Bůh postaví, tam jsem doma." S touhle zbraní neuděláte nic. Vnitřní svoboda nemá s vnější nesvobodou vůbec co dělat. Záleží na vás, jak si život zařídíte.

Jako příslušník pronásledované šlechty jste si ho nemohl zařídit podle svých představ.

Ano, k maturitě mě nepustili. Měl jsem práci, jakou komunista dovolil. Vždycky jsem mohl zlobit, to mi šlo. Ale profese pro mě neexistovala.

Čím jste se živil?

Myl jsem třeba auta. Kolem aut jsem se léta letoucí motal. Dlouho jsem také v OÚNZ ve Vysočanech vozil doktory i předsedu partaje. Jednou přijel a na autě měl kolečko. Vyprávěl, jak jel po ulici, kde stálo kolečko a kolem nikdo, tak ho naložil. Já mu říkám: "Za slušných časů se tomu říkalo zlodějna. To jsi ukradl, doktore." Prý jestli to myslím vážně. On na tom nic špatného neviděl. O takové věci šlo.

Po listopadu 1989 jste pracoval v Paříži v diplomatických službách. To pro vás musela být po autodílně příjemná změna.

Byly to báječné roky. Člověk se strašně moc naučil a pochopil. Potkal jsem tam neuvěřitelnou směsici lidí. Přicházeli třeba kluci, kteří se nechali naverbovat do cizinecké legie. Neměli doklady, ty museli předtím odevzdat na takzvaném gestapu. Jenže najednou zatoužili po domově a chtěli pomoct. Byli za mnou tři kluci, zatloukali, že jsou z legií, ale já to na nich poznal. Nebo za mnou chodil jeden Čech a vždycky chtěl půjčit 20 franků. Copak jsem nějaká živnostenská banka? říkal jsem mu. On že peníze vrátí. Nikdy nevrátil, ale stejně jsem mu je pokaždé dal.

Stále žijete kulturou, cestujete. Jaké je stáří?

Kultura je vše, co povznáší. A nesmí to být drogy. S cestováním to mám složitější, už neřídím. Předloni jsem šel vrátit řidičský průkaz a dámy na úřadu mi to rozmlouvaly, ať si ho pro jistotu ještě nechám. Za volant si už nesednu, auto jsem řídil celých 67 let. Ale i stáří má svoje krásy a minusy. Stejně jako mládí. Moje největší radost je dostat se v Boskovicích do lesa. Chodíte po měkké půdě, musíte zvedat nohy, protože tam jsou kořeny, kameny a díry v cestě. Nebo jdete cestou necestou, ptáci zpívají, vidíte zvěř. Co prožijete v lese, nic nenahradí. Je to osvěžující.

Více než 60 let ale žijete v Praze. Procházíte se i po Hradčanech?

Na Hrad už nikdy nepůjdu, odmítám chodit přes rámy. Nic takového jsem za celý život nezažil. Kvůli trenkám? Vždyť je to sranda. Sundám je a je po legraci. Politici musí vydržet hodně, a když se jim to nelíbí, ať do politiky nechodí. Kritika je různá, někdo vyvěsí červené trenky, jiný hází rajčata nebo vajíčka. Proč ne? Šaty dáte do čistírny. Beztak to zaplatí prezidentská kancelář.

Kdy jste byl naposledy na Pražském hradě?

Loni v září na slavnostní mši ve svatovítské katedrále jako připomínce 180 let od poslední korunovace na českého krále. Tím byl Ferdinand V. Dobrotivý. Přijel jsem tramvají a šel na druhý chodník. Proti mně vyrazil policista, že musím projít rámem. Ani mě nenapadne, jdu do katedrály, povídám. A tak mě opatrně pustil.