Přirozenou lidskou reakcí je dát najevo spokojenost, když se někdo, o němž víme, že je extremistou, zachová normálně. Včerejší projev Donalda Trumpa před americkými zákonodárci byl právě takový. Nesl se ve vstřícné, neútočné, prostě netrumpovské tónině. Prezident Spojených států zkrátka překvapivě nevyužil příležitosti k tomu, aby opět přednesl nějaký peprný projev jako z dob volební kampaně, a dokonce ani moc neodbíhal od připraveného textu, který mu běžel na čtecím zařízení. Mluvil klidně, ba chvílemi i moudře. Vysloužil si velké ovace ze strany svých spolustraníků, také několik demokratů jej opatrně pochválilo. A my ve světě vůkol jsme mohli až obdivně zamručet.

Až potud to je samozřejmě fajn. Kéž by se nový lídr svobodného světa začal chovat důstojněji. Budeme si jej víc vážit i na této straně oceánu.

Britové nebudou sepisovat petice, aby při své chystané návštěvě v Londýně nebyl poctěn přijetím u královny. Evropský šéf Donald Tusk nebude muset tiskovou konferenci po setkání s viceprezidentem USA Mikem Pencem zahajovat slovy: "Příliš mnoho názorů, často dost překvapivých, zaznělo v poslední době o našich vztazích a naší společné bezpečnosti, abychom se mohli tvářit, že je všechno stále tak, jak tomu bylo dříve." A zejména v našich středo- a východoevropských krajích, které byly před lety součástí sovětského mocenského impéria, budeme s větší vážností brát třeba právě větu, kterou Trump včera vyslovil − že "silně podporuje" Severoatlantickou alianci, tedy obranný spolek, o němž dříve jen tvrdil, že je už "přežilý".

Jenže zkušenost velí brzdit. Vzpomeňme na jeho počáteční vstřícnost k šikanovanému Tchaj-wanu, když zpochybnil čínské imperialistické nároky skryté ve známém principu jedné Číny − jen aby po pár týdnech Pekingu vzkázal, že tento princip bude platit dál. Takže čínští soudruzi mohli zajásat, jakého směšně nekonzistentního protivníka v Bílém domě mají.

A hlavně také musí nejen slovy, ale i činy doložit, že není na dálku ovládán Vladimirem Putinem. Příležitostí měl k tomu už habaděj, naposledy v pondělí, když Rusko a Čína vetovaly v Radě bezpečnosti OSN uvalení dalších sankcí na Sýrii za nasazení chemických zbraní při bojích loni v prosinci o syrské město Halab (Aleppo). Sankce třeba měly zakázat jakékoliv další dodávky vrtulníků režimu Bašára Asada. To proto, že z takových strojů byly na město Asadovými vojáky shazovány barely s jedem. Rezoluce, podporovaná i Amerikou, zkrátka neprošla. Jenže Trump neřekl ani popel, nechal si to líbit. A vůbec se o Rusku ve své ostře sledované včerejší řeči nezmínil ani jednou.

Jistě, prezident USA potěšil všechny, kteří od něj konečně chtěli slyšet, že odsuzuje rasismus. Hned úvodem prohlásil, že série vandalských útoků na židovské hřbitovy napříč USA, jakož i střelba na dva Indy minulý týden v Kansasu připomínají, že ač mohou být Američané rozštěpeni politicky, jsou národem "sjednoceným v odporu vůči nenávisti a zlu ve všech jeho podobách".

Bravo. Jenže ono to chce víc. Tragédie v Kansasu se odehrála poté, co jeden muž vstoupil s puškou v ruce do restaurace, kde u stolu seděli dva imigranti z Indie, oba držitelé platného povolení k pobytu v USA. Se slovy "vypadněte z mé země" začal po nich ten člověk střílet. Jednoho zabil, druhého zranil. Třetím zraněným je muž, jenž se dvojici snažil přispěchat na pomoc.

Trump za to samozřejmě není zodpovědný, ale je to on, kdo vypouštěl z lahve džina nenávisti vůči cizincům a minoritám. Příklad? Jeho řeči o Mexičanech, že prý dokážou jen znásilňovat ženy, prostě že přes jižní hranici přicházejí do USA akorát tak "špatní týpci" (bad hombres). Nebo nemastný neslaný distanc od podpory, kterou mu před volbami vyjádřil David Duke, šéf rasistické organizace Ku-klux-klan. Vrahův výkřik "vypadněte z mé země" proto není ničím než rakovinou, která vybujela i v důsledku celospolečenské kontaminace nesnášenlivostí. A tu Trump na svědomí má.

Proto nestačí, když Mike Pence vyrazí do Missouri pomoci s opravou převrácených židovských náhrobků. Nestačí, když Trump zavítá do muzea amerických dějin ve Washingtonu a odsoudí antisemitismus. A nestačí, když v Kongresu řekne pár příhodných slov. Těm takhle může věřit jen málokdo.