Televize veřejné služby už několik let vysílá pořad Máte slovo, v některých kruzích ironicky přezdívaný "veřejnoprávní Kotel" či politická verze Show Jerryho Springera.

Tak jako se svého času stala etalonem "veřejné služby" Pošta pro tebe, v níž se znovu potkávají ztracení lidé a kamera během jejich nalézání koncentruje potoky slz a jiných vzrušujících emocí, reprezentuje zřejmě pořad Máte slovo představu o veřejné debatě, která ve společnosti jinak zoufale chybí, přičemž kamera během slovních střetů nesbírá ani tak argumenty, jako spíše emoce podobně silné, jaké vyhledává pošťák Ondra.

Můžeme si o záměrně vyhroceném a často dryáčnicky působícím programu moderátorky Michaely Jílkové myslet své, většinou jistě nic moc dobrého, v jednom je ale poměrně důležitý a nezastupitelný.

Může sloužit jako výuková pomůcka neschopnosti moderních společností nacházet společný prostor výměny názorů či dialogu, který ještě před začátkem "globálně mediální doby" býval základem demokracie. Důvod je na první pohled patrný: veřejnoprávnímu Kotli chybí jakákoliv pravidla, protože nejde o dosahování nějakého smyslu, nýbrž o čiré emoce.

Nikdo by asi o pořadu Máte slovo nemluvil, kdyby nereprezentoval hlubší problém. To, co dnes chybí show paní Jílkové, chybí společnostem jako celku, a to se dávno netýká jen absence pravidel debaty, protože jde o mnohem víc. O způsoby, které bychom uznávali jako relevantní cesty, jak vyjevovat realitu a její pravdu, což jsou přesně ty operátory, které nám dnes zoufale chybí.

Není to pochopitelně problém úplně nový, dnes jej ale umocňuje demokratizace a hloubka průniku a všudypřítomnost mediality, která se stala primárně nositelem emoce, a nikoliv argumentu či myšlenky.

Na začátku 80. let minulého století se tuto kotelnickou divokost snažil zkrotit německý myslitel Jürgen Habermas, který došel k závěru, že veřejná debata má smysl jedině tehdy, bude-li se řídit jasnými obecnými pravidly. Bude-li mít svou vlastní etiku, přesněji: půjde-li o "komunikaci oproštěnou od kontextů zkušenosti a jednání, o diskusi, v níž nejsou omezeni její účastníci tématy ani příspěvky, není v ní nátlak a jsou vyloučeny všechny motivy kromě kooperativního hledání pravdy. Na základě těchto pravidel pak může být přijata rozumnou vůlí nějaká norma."

Habermas tomuto souboru obecných předpokladů tvořivé veřejné debaty začal říkat "diskurzivní etika".

Ta se svého času stala velkým tématem politické filozofie, jedněmi označovaná za naivní idealismus, jinými za jedinou cestu k naplnění snu o demokraticky a rozumně organizované společnosti, který Habermas jako pokračovatel frankfurtské školy sdílí s osvícenci.

Všichni už asi cítíme, v čem byla tato habermasovská odbočka nutná. Upozorňuje totiž na důležitý rámec veřejných debat, v nichž by měl ideálně vládnout motiv "kooperativního hledání pravdy". Ale pokoušejte se o něco takového ve světě, kde zmizelo nejen slovo spolupráce, ale kde se rozmazává i pojem pravdy, kterou vykazujeme dosti libovolnými individuálními způsoby.

Nejslabší místo Habermasovy diskurzivní etiky se ale nachází ještě jinde. V morálním předpokladu dobré vůle, s níž diskutéři vstupují do veřejné debaty, aby pomohli hledat smysl demokracie. Očekávat, že všichni mají tento společný obecný zájem, je jistě naivní, nežijeme v ideálním světě, a přece je právě toto regulativní idea každé možné debaty, má-li mít demokratický charakter. Což by ale v důsledku znamenalo vyřazovat z debaty ty, kteří dobrou vůli a záměry nemají…

Máte slovo v České televizi tuto regulativní ideu předem vyřazuje tím, že tu viditelně běží více o rozdělující vyvolávání emocí než o hledání něčeho společného. Přitom právě prostor televizního studia je vynikajícím prostředím pro to, jak tento nesplnitelný záměr uskutečnit alespoň jako užitečnou společenskou fikci. Bez ní se s demokracií můžeme rozloučit. Obecněji řečeno: bez ostrůvků rozumu utoneme v oceánu emocí.