V jednu dobu se na ekonomických konferencích slušelo skončit vtipem: takže pokud se mě ptáte, zda vidím světlo na konci tunelu, tak vidím, ale možná je to světlo od protijedoucího vlaku. Vtip nikterak valný, nicméně k úvaze zajímavý. Hlavně proto, že dost vypovídá o našem uvažování.

První věc je nabíledni a není třeba jí ztrácet mnoho času: je to mnohoznačnost, která nám ekonomům tak vyhovuje. Asi to (optimisticky) bude světlo na konci tunelu, ale možná to také bude (pesimisticky) protijedoucí vlak. To vše v jedné větě. Problém ekonomických predikcí je v tom, že u neznalého budí dojem, že systému rozumíme, protože zdánlivě umíme předvídat jeho chování. Model ovšem nedělá nic jiného než toto: "Pokud vše půjde tak, jak předpokládáme, že půjde, pak vše půjde tak, jak předpokládáme." Což občas není neužitečné cvičení, je ovšem co platné jen v dobách, kdy jde vše hladce a podle plánu. V dobách prudkých a nečekaných změn je tedy skálopevná predikce budoucnosti nebezpečná tím, že vytváří falešný pocit jistoty. A v dobách čím dál většího počtu zemí s ekonomickým otazníkem (ke klasicky tradičně nejistým zemím přičtěte nově USA, UK, Itálie, Turecko) se prostě mnohoznačná odpověď hodí. Buď to bude dobré, nebo špatné. Tak nebo tak, na má slova dojde. Nakonec zjistíme, zda se jednalo o světlo naděje, či světlo z protijedoucího pekla. V druhém případě ovšem už bude pozdě.