Především Bohuslavu Sobotkovi poděkujme. Razantními daňovými plány vrátil politickou debatu z hlavy na nohy. Ve volbách nakonec možná nebude rozhodovat, kdo vybalí víc ostnatého drátu proti uprchlíkům, kteří do Česka neprchají, ani kdo se víc pohorší nad islámem, kterému skoro nikdo nerozumí. A možná ani to, jestli se Česko má nebo nemá stát součástí jistého holdingu. Nakonec zřejmě budou rozhodovat normální záležitosti. Peníze. Tedy mzdy, platy a daně. Konec politického lunatismu, díky za to.

Tím ovšem povinná pochvala končí. I když Sobotka příčetně lajnuje hřiště, jeho tým se při hře dopouští zákeřných faulů. Nejde o to, že ČSSD chce daňovou progresi, tedy že více vydělávající by se měli dělit s těmi, kdo vydělávají méně. Jak napsal trefně jeden kolega − vyčítat sociálním demokratům, že chtějí progresivní daně, je jako vyčítat zebře, že má pruhy. Jenže jde o míru. A hlavně o rétoriku, která je s tím spojená. Sobotka předpokládá, že jeho plány zaplatí lidé, kteří nyní vydělávají víc než 49 tisíc hrubého (asi 36 tisíc čistého). A důsledně ve spojení s nimi používá slovo "bohatí". Jenže to je faul. Kdo je ve skutečnosti bohatý? Nejlepší definici nabízí Wikipedie: "Bohatství je stav, kdy jedinec má tolik hmotných... statků, že zažívá pocit nadbytku a blahobytu. Vlastněné bohatství pak umožňuje volné užívání vlastněných věcí bez nutnosti další práce." Opravdu je tedy "bohatý" například lékař, který bere 36 tisíc čistého, živí tři děti plus ženu v domácnosti a navrch splácí hypotéku? Pokud Sobotka ve spojení s takovým člověkem, který tvrdě, poctivě a každodenně pracuje, používá výraz "bohatý", není to nic jiného než vyvolávání závisti. A s ohledem na jeho poslední řeči o možné spolupráci s komunisty asi i vyvolávání starobylé třídní nenávisti. Faul je vlastně slabé slovo.