Viléma Spilku tenkrát v lese mohl přepadnout i někdo jiný než zrovna písničkář Jan Nedvěd. Ale když to najednou před dvěma roky při cestě po lesní horské pěšině přišlo, začal si kytarista Spilka zpívat Nedvědovu píseň Podvod − nikoliv třeba song od Kryla, Plíhala, bratrů Ryvolových či jiných českých folkařů, které má v oblibě.

"Zpíval jsem si Podvod a říkal si, jak je ta píseň krásně zkonstruovaná, jak dokonale funguje. A do toho už jsem slyšel základ budoucího aranžmá," říká Spilka, který se svým jazzovým kvartetem nedávno vydal album osmi přepracovaných nedvědovek, hraných od sedmdesátých do počátku devadesátých let kapelou Brontosauři. Desku pojmenoval právě Podvod.

U nahrávky jazzového kvarteta, které interpretuje melodie Jana Nedvěda, ten název vyznívá provokativně. Spilka ale říká, že ho vnímá spíš jako záhadný.

"Naše deska není parodie," konstatuje. "Chceme se ale pohybovat na hraně vnímání. Takže je nám jedno, co si o ní kdo myslí. Vyhovuje nám ten cimrmanovský element, ta bipolarita," vysvětluje na konto písničkáře, který rozděluje národ na dvě části: jedna Nedvěda bez kompromisů miluje, druhá ho radikálně odmítá. V dnešní době je to skoro předpoklad prezidentství.

Jedenačtyřicetiletý Vilém Spilka stojí někde uprostřed. Nedvědovy písně se mu v dětství jako členovi "skautského" oddílu někdejšího socialistického Svazarmu zaryly do hlavy. Počátkem devadesátých let ho ale začala zajímat jiná, mnohem sofistikovanější hudba.

Kytarista svůj vztah k Nedvědovi přirovnává k jogurtu. Trampská a folková muzika je ta trocha marmelády u dna, která jogurt obarví, když se kelímek zamíchá. A Vilém Spilka teď k míchání nedvědovek místo lžičky použil jazzové kvarteto − kytaru, saxofon, kontrabas, bicí.

Někdejší Spilkova juvenilní inspirace vyplavala na povrch a prosákla dvacetiletou kariérou hudebníka, který zároveň na brněnské Janáčkově hudební akademii vyučuje jazzovou interpretaci a také je uměleckým ředitelem dnes už největší tuzemské jazzové přehlídky, JazzFestBrno.

Album

Vilém Spilka Quartet
Podvod
Indies Happy Trails 2016

"Naše deska je poctou Janu Nedvědovi, jeho schopnosti napsat silné melodie," říká Spilka, který už se nyní tolik neztotožňuje s písničkářovými texty. Ovšem také v nich prý zůstává cosi aktuálního: litanie, které Nedvěd zpívá, patří nikoliv k době, ve které vznikly, nýbrž k trvalému nastavení lidské povahy.

"Nedvědovy texty jsou stížnostmi idealisty, který vidí, že on i svět mají své chyby, ale nedokáže se s tím smířit. A nehraje roli, jestli to má kontext komunismu nebo kapitalismu," míní Spilka, který jinak vyzdvihuje především hudební kvalitu Nedvědova repertoáru, jež je srovnatelná s tvorbou prestižních amerických folkařů. Těch Dylanů, Simonů, Mitchellových.

Právě k melodické podstatě Nedvědových písní se proto Spilka při aranžování vydal. "Přistupoval jsem k nim jako k na kost oholenému melodickému materiálu," vysvětluje kytarista, který si odmyslel původní aranžmá a stopoval jen čiré zpěvní linky. Ty pak parafrázoval a rozvinul s kapelou.

V takovém přístupu k hudbě Spilka vidí obecnější moment. "Říkal jsem si, že by čeští jazzmani měli víc sahat do domácího repertoáru, a ne stále vzhlížet jen k americkým standardům, i když jsou skvělé," míní Spilka a nevylučuje, že po Janu Nedvědovi se obrátí k nějakému dalšímu klasikovi české písně. Zatím však neví kdy ani k jakému. Prý až ho zase některý znenadání přepadne.