Z devátého patra pankrácké City Tower je velkorysý výhled na celou Prahu. Jediné, co ho kazí, je únorová neprostupná poklička smogu. "Nechceme tu vystavět něco, co by se tvářilo jako Florida nebo jižní Francie," říká Robert Davies, ale člověk by se tomu při pohledu na Hradčany ztrácející se v husté mlze ani moc nebránil.

Sedíme na Pankrácké pláni, ale to, o čem je řeč, je zhruba 20 kilometrů a několik let vzdálené. Davies byl původně architekt, ale postupem času se z něj stal jeden z předních evropských expertů na velké developerské projekty. Rozjel přestavbu polorozpadlé továrny v Battersea v Londýně, postavil luxusní rezidenční projekt Pont Royal u francouzského Aix-en-Provence a v Dubaji vybudoval zelené městečko Victory Heights s tisíci vilami.

Teď našel dočasné bydliště v Praze, aby tu pro Arendon Development Company, financovanou skrze britský investiční fond Kew Capital, postavil něco dalšího − Oaks Prague, nejmodernější městečko ve střední Evropě. Vyroste na jihovýchod od Prahy okolo zámečku Nebřenice a první obyvatelé se podle plánu nastěhují na konci příštího roku.

Vymykal-li by se projekt Oaks Prague jen počtem domů a bytů − celkem by jich mělo být do konce roku 2021 vystavěno 250 − nebylo by moc o čem psát. Jenže 150 hektarů pozemků nezaplní jen tak ledajaké domy. Jeden z nejslavnějších amerických architektů Richard Meier, britský minimalista John Pawson a nejzvučnější jména soudobé české architektonické scény v čele s Evou Jiřičnou a Petrem Kolářem společně s dalšími deseti architektonickými studii z celého světa vytvořili podobu staveb, jež zahrnují menší řadové domky, ale i velké luxusní vily v ceně až sto milionů korun.

Meier, nositel prestižní Pritzkerovy ceny, kterého proslavily zářivě bílé geometrické stavby, tak v Česku poprvé navrhl rezidenční bydlení. John Pawson už zkušenosti s českou krajinou má − je autorem západočeského kláštera v Novém Dvoře, jedné z nejpůsobivějších moderních sakrálních staveb.

Pro tisíce lidí se bydlení ve vlastním domě stalo celoživotním snem. Nejbližší okolí velkých měst tak zaplnila satelitní městečka s proměnlivou kvalitou architektury a totální absencí infrastruktury. Vysněná rodinná idylka v domečku se zahrádkou se tak brzy proměnila ve zlatou klec. Každodenní dojíždění po zanedbaných a věčně ucpaných silnicích, dlouhé výpravy pro sebemenší zapomenutou maličkost, na každý dětský kroužek.

Z obyvatel se postupně staly v horším případě frustrované zelené vdovy, v tom lepším permanentní taxikáři ratolestí, které nadšení svých rodičů z bydlení mimo dosah svých kamarádů nesdílely. Starousedlíci na nově příchozí koukali jako na vetřelce, nově příchozí na ně na oplátku zase trochu spatra. Sen mnohých se změnil v noční můru.