V Česku se věří, že pravda zvítězí. Zároveň se ale má za to, že důležité je především vítězství v debatách a tak vůbec. A to za každou cenu. Pravda je proto často vynalézavě opracovávána a přepracovávána. Zde je několik zásad pro kreativní práci s pravdou, odpozorovaných na sociálních sítích a od vrcholových politiků.

1. Pravda nejlépe funguje v podmiňovacím způsobu. Vychází se z toho, že něco sice není pravda, ale mohla by být. Například když americký prezident Donald Trump v sobotu prohlásil, že ve Švédsku se den předtím stalo něco hrozného ve spojitosti s uprchlíky, překvapilo to i samotné Švédy. Diskutéři na českých sociálních sítích si s tím ovšem poradili. Mohli jsme se dočíst, že nezáleží na tom, že se nic nestalo, protože každý přece ví, že ve Švédsku přijali tolik muslimských migrantů, že se tam dřív nebo později něco stane. V tomto smyslu je podle nich Trumpův výrok naprosto pravdivý: Sice k ničemu nedošlo, ale mohlo by dojít. Tento postup je vysoce efektivní, protože ho lze vztáhnout na cokoli, jakož skrze něj cokoli ospravedlnit.

2. Není pravda jako pravda. V poslední době se rozlišují dva základní typy pravdy, které se aplikují podle toho, kdo zrovna hovoří. Pro názorové spřízněnce je tu pravda měkká, elastická, která se kdykoli roztáhne jako žvýkačka a pokryje cokoli. Od odpůrců se naopak vyžaduje pravda tvrdá, krystalická, která nesnese sebemenší odchylku. Pokud například někdo patří mezi příznivce Miloše Zemana a ten řekne, že Zlín je společně s Prahou jediné krajské město, kde prohrál v druhém kole prezidentské volby, je to plus minus v toleranci (prohrál už jen v Českých Budějovicích, Plzni, Karlových Varech, Liberci, Hradci Králové a Brně). Naopak když se třeba v ČT objeví chybný titulek u jména respondenta, je to jasná a brutální lež s cílem manipulovat a škodit. Vhodnou aplikací odlišných typů pravd může kdokoli dospět k tomu, že jeho spřízněnci mají pravdu vždy a odpůrci nikdy. Kdo není z party, je morální vyvrhel, kdo z party je, zaslouží shovívavost, ať tvrdí, co tvrdí. Zhruba podle hesla: "Je to sice kecal, ale náš kecal."

3. Oponent je předem lhář. K tomu, aby kdokoli učinil sám sebe nositelem pravdy, musí vykreslit oponenta jako lháře. Ideální je začít křičet "lžete, lžete" bezprostředně poté, co oponent pozdraví. Je to možné následně ospravedlnit tím, že pozdravil "dobrý den", když je přitom už večer, nebo "dobrý večer", když ještě úplně večer není. Techniku bravurně ovládá například Andrej Babiš v debatách s Miroslavem Kalouskem. Je to velmi efektivní metoda, protože kdo svého oponenta představí předem jako lháře, může pak sám tvrdit naprosto cokoli. Oponent to nemá šanci vyvrátit − kdo by takovému lháři věřil, že ano?

4. Oponent je vždycky lhář. Pokud někdo nevyřeší správně složitou matematickou úlohu s mnoha proměnnými, neříká se zpravidla, že lže, ale že udělal chybu. Kreativní debatér ale něco takového nemůže připustit. Když se jeho oponent splete v číslech nebo se třeba jen přeřekne, okamžitě reaguje tím, že oponent je lhář a manipulátor. A pravidelně to opakuje. Bonus pravdy na jeho straně chutě naskakuje.

5. Kdo ověřuje tvrzení, je cenzor. Může nastat nepříjemná situace, kdy se tvrzení dá přiřadit hodnota pravdivosti ve smyslu výrokové logiky. Pravda − 1, nepravda − 0. Například pokud někdo tvrdí, že existuje text Ferdinanda Peroutky Hitler je gentleman, vystavuje se riziku, že výroku bude přiřazena hodnota 0. Může sice následně použít metodu "nenapsal to, ale mohl to napsat", jenže to je ošidné. Rozumnější je předem zpochybnit všechny, kdo by mohli jeho výroku hodnotu "0" přiřadit. Takže každého, kdo by chtěl jeho tvrzení ověřovat, nazve cenzorem či novodobým Koniášem. Média a experty označí za zkorumpované, soudy důsledně ignoruje. Nikdy se samozřejmě za nic neomlouvá, protože "má" pravdu.

6. Fakta neexistují. Vychází se ze známého rčení: "Když jsou fakta v rozporu s mým názorem, tím hůř pro fakta." Je nutné se tvářit, že fakta buď neexistují, nebo že k nim existuje alternativa (alternativní fakta). Pravdivost a nepravdivost se pak dá přiřazovat rovnou názorům. Kritériem pravdivosti je samozřejmě to, kdo názor vyslovuje. Správný kreativec ví, že jsou názory jeho − tedy pravdivé − a názory oponentů − tedy nepravdivé.

A je to. Kreativec v oboru práce s pravdou vyhrává. A pravda samotná? Ta už se o sebe nějak postará. Vždyť je přece psáno, že zvítězí. Ne že jí v tom musí kdokoli nějak pomáhat…