Tenhle příběh nemá s Londýnem vůbec nic společného. A přesto by bez něj nemohl vzniknout. Tedy lépe řečeno bez Antera, boha opětované lásky, který od roku 1893 střílí své šípy po kolemjdoucích svrchu fontány uprostřed londýnského náměstí Piccadilly Circus. Řecký bůh je jedna z vůbec prvních soch na světě odlitých z hliníku. A právě pod jeho křídly se v hlavě Andrey Petrové, marketingové manažerky společnosti Nespresso, zrodil nápad, který měl odstartovat několikaměsíční dobrodružství.

Švýcarská firma Nespresso se v minulém století proslavila jako průkopník na trhu s aluminiovými kávovými kapslemi. Ty mají hned několik výhod: příprava kávy je díky nim a odpovídajícím kávovarům velmi jednoduchá. Obal chrání namletá kávová zrna před působením vzduchu, vlhkosti a světlem, a výrazně tak prodlužuje jejich trvanlivost. Hermeticky uzavřená kapsle také garantuje, že káva bude nakonec i v českém obýváku chutnat stejně jako na plantáži v Jižní Americe. Hliník je navíc stoprocentně recyklovatelný, přičemž přesně v tom je háček.

Hliník sice recyklovatelný je, ale pouze v případě, že se ho koncový uživatel rozhodne recyklovat. "Proces opakovaného zpracovávání aluminia jsme přímo v Česku zahájili před třemi lety ve spolupráci s kolínskou firmou Eko Logistics," říká Andrea Petrová s tím, že společnost v roce 2015 zrecyklovala 36 tun hliníku a o rok později už 61 tun.

Číslo je to sice úctyhodné − zejména vzhledem k tomu, že použitá kapsle váží sotva gram −, stále to však podle manažerky představuje pouze patnáct procent toho, kolik je Nespresso v Česku schopné zrecyklovat. Jenže bez nápomoci klientů, což v Nespressu samozřejmě vědí, už to lepší nebude.

Jak jim takové ne úplně sexy téma co nejlépe zprostředkovat? Když Petrová nad touto otázkou v Londýně, kde zrovna degustovala kávu z Jižního Súdánu, přemýšlela, trefil ji Anterův šíp. Co takhle ukázat, že kapsle může mít i druhý život?

Festka

V ulici U Rybářství, v jedné malé garáži na břehu jezírka, do něhož za zvuku projíždějících polských kamionů poklidně tečou splašky z Chodova a Hájí, se v roce 2010 zrodila společnost Festka. Podnikatelský plán jejích zakladatelů, bývalého profesionálního cyklisty Michaela Mourečka a jeho parťáka Ondřeje Novotného, byl tehdy prostý: stavět dokonalá kola "Made in Czech Republic" a dobýt jimi svět. Firma tak sice vznikla za vraty, které čas zbarvil dorezava dávno před tím, než se její majitelé naučili chodit, zato s jistotou, že bude výjimečná. A aby o jejích ambicích nebylo pochyb, dostala ke jménu do kolébky také slogan: Aquila non capit muscas − Orel mouchy nelapá.

O sedm let později má Festka nové hlavní sídlo v centru Prahy, patnáct stálých zaměstnanců a světovou klientelu. "Osmdesát procent našich zákazníků pochází ze zemí mimo Evropskou unii," vysvětluje Mauri, jak Michaela Mourečka přezdívali už kamarádi z týmu, s nimiž v roce 1998 získal bronzovou medaili na mistrovství světa v dráhové cyklistice na Kubě.

Jeho kola z Prahy dnes míří do Šanghaje, Singapuru nebo Sidney. A oblíbily si je i známé osobnosti. Na bicyklech značky Festka se po světě prohánějí například šampion americké golfové túry Camilo Villegas, legendární Jeannie Longová, devětapadesátinásobná mistryně Francie a třináctinásobná mistryně světa v cyklistice, anebo český olympijský dráhař Vojtěch Hačecký.

Největší boom Festka zažívá v Asii. "Jen do Kuala Lumpuru jsme v průběhu Vánoc prodali deset kol v celkové hodnotě bezmála pět milionů korun," říká Ondřej Novotný. Zájem z Dálného východu si někdejší ředitel a spolumajitel vydavatelství Ambit Media vysvětluje tak, že Asijci na rozdíl od nás Evropanů dokážou a chtějí vnímat sportovní zboží jako luxus.

"Z hlediska cyklistiky děláme něco jako haute couture, vysokou krejčovinu. Vytváříme solitéry, které si kolikrát postavíte raději do kanceláře, než abyste na nich s rodinkou vyrazili na Karlštejn," míní Novotný. A dodává: "V Asii jsou posedlí kvalitou a originalitou, a přesně proto začínají vyhledávat nás."

Že tento trend časem nemine ani starý kontinent, už tuší i velké nadnárodní společnosti. Největší výpad tímto směrem koncem minulého roku udělal konglomerát LVMH. Skupina, do níž spadají luxusní značky jako Louis Vuitton, Dior či Bulgari, v říjnu 2016 oznámila převzetí tradičního italského stavitele kol Pinarello. Svůj vlastní bicykl v minulosti představily také módní ikony jako Chanel, Fendi nebo Hermès.

V Česku po kole "made to measure" před časem zatoužila automobilka BMW. "Postavili jsme kolo na míru supermodernímu modelu i8," vysvětluje Moureček. Podle něj v případě věcí "na míru" dnes už zdaleka nejde pouze o míru: "Osobně si vzhledem ke svým tělesným proporcím vystačím s konfekční cyklistickou velikostí 55. Pojem na míru, custom made, su misura, nebo jak tomu chcete říkat, vypovídá v tomto případě spíš o přístupu k samotné výrobě."

Kolo bavorské automobilky mělo symbolizovat pionýrského ducha mnichovských inženýrů. A proto ho zdobí grafika, kterou v 60. letech použili tvůrci filmu 2001: Vesmírná odysea pro znázornění průletu kosmonauta do budoucnosti. Jednalo se tehdy o vůbec první počítačem vytvořenou animaci použitou ve filmovém průmyslu. "Nepotřebuji nic na míru, ale na unikátním kole s originální myšlenkou mě prostě baví jezdit," říká Mauri.

Možná ještě víc než na nich jezdit Mourečka baví taková kola stavět. A tak je kolikrát ochotný zamyslet se i nad projektem, který by jiní rovnou smetli ze stolu jako bláhový. Třeba ten, s nímž za ním koncem minulého roku přišla marketingová ředitelka Nespressa.

"Pojďme společně postavit kolo z recyklovaných hliníkových kapslí kávy," navrhla Andrea Petrová jednoho říjnového odpoledne během setkání v její oblíbené kavárně Cafe−Cafe. Rozumný stavitel kol a řádný hospodář by jí v ten moment ukázal paty. Jenže Moureček je, jak dobře vědí ti, kteří ho ještě pamatují závodit, srdcař a od chvíle, kdy závodit přestal, nostalgik.

Hliník byl ve 21. století nahrazen karbonem, s nímž náctiletí zaměstnanci čínských fabrik pracují snáze a bez nutnosti svářečské zkoušky. Kov s chemickou značkou Al má ovšem v cyklistice obrovskou historii a Moureček sám strávil většinu své kariéry v sedle aluminiových závodních strojů.

A je tu ještě příběh Piráta, bohem obdařeného cyklisty Marka Pantaniho, který v roce 1998 na hliníkovém kole značky Bianchi vyhrál nejprve Giro d'Italia, následně i Tour de France a je zatím posledním jezdcem, kterému se to podařilo. I to je argument. Téměř přes noc se tak centrála Festky v ulici Jana Masaryka číslo popisné 28 proměnila v řídicí středisko připomínající film Apollo 13. Patnáct lidí se sešlo u kulatého stolu, aby vyřešilo, jak z kapsle udělat trubku.

Al-Solid

Setkání s Tomášem Grusem je za trest. Jednak je kolem něj ustavičně nesnesitelný rámus, vedro a prach, a navíc máte pořád pocit, že z hlediska intelektuálních schopností boxuje v jiné váhové kategorii než vy − v té vyšší. Není sice mužem mnoha slov, ale když mluví, tak s vášní a hlavně o slitinách s kryptonázvy jako AlSi9Cu3, AlSi12, AlSi7Mg a podobně. Grus šéfuje slévárně Al-Solid, jeho specializace je hliník, a jeho role tudíž jasná: v tomto příběhu představuje řešení.

"Ostatní nám říkali, že kávové kapsle na kolo přetavit nelze, tedy alespoň ne v tak malém množství. Že jsme se prý zbláznili. A že zatímco si s námi budou hrát, utečou jim zakázky za milion," vysvětluje Moureček. "Když už jsme to po dvou měsících hledání chtěli vzdát, narazili jsme v Rychnově u Jablonce nad Nisou na Tomáše."

Společnost Al-Solid, kterou vystudovaný ekonom Grus vede, o sobě na internetu tvrdí dvě věci. Za a) že se zabývá tepelnou úpravou odlitků z hliníkových slitin do pískových forem a za b) že je kromě sériové výroby schopná posloužit i klientům, jejichž zájmy jsou pouze kusové. Bingo!

Podíváte-li se do dějin města v severním cípu republiky, zjistíte, že se na kuriózní výrobky zřejmě historicky specializuje. Než se Rychnov vlivem zestátnění soukromého vlastnictví v letech socialismu rozpadl, předl a tkal se tam na horním toku říčky Mohelky len. Když domácí výrobu vytlačila produkce textilních továren, získal Rychnov věhlas díky svým lakovaným dózám z papírmaše. Později si tam hodnostáři a věřící z celé republiky jezdili kupovat kopie slavných obrazů pro církevní a světské účely. Před válkou pak firma Haasis v tamní rašelinové bažině otevřela továrnu na výrobu galalitového zboží. A v té se nakonec dělaly zaměřovací přístroje pro válečné účely.

Když tedy Tomáš Grus dnes říká, že se u něj mimo jiné slévají oblíbené nádoby na masné výrobky nesoucí jména jako Mandolína malá, Mozart nebo Toustovka Tom, tak tušíte, že se město pomalu vrací ke své někdejší slávě. "Především se však u nás zabýváme zakázkovou prací. Vyrábíme součástky do praček, motorů, brzdových válců, textilních strojů a prototypy všeho druhu," popisuje Grus škálu služeb.

Její rozmanitost je přitom založena na metodě, která je minimálně tak pradávná jako měděná mezopotámská žába z roku 3200 před naším letopočtem − nejstarší dosud nalezený odlitek. "Odlévání do písku se používalo už v závěrečné fázi doby kamenné," vysvětluje Grus s tím, že princip je v podstatě jednoduchý: "Pomocí modelu se do písku vytvaruje forma a do ní se následně nalije roztavený kov. Počká se, až slitina v písku ztuhne, a pak se předmět může vyhrabat."

Grusových 24 zaměstnanců tímto způsobem měsíčně zpracuje kolem třinácti tun hliníku. Na tomto místě je nutno podotknout, že se řemeslo během více než pěti tisíc let, které dělí princip od reality, proměnilo ve vědu. Slévárenství se studuje na vysokých školách po celém světě, takzvaný formovací písek je stejný jako ten, který se používá v dámských peelingových krémech a jeho kvalitu dnes určují hlavně počítače. Stejným způsobem, jakým pracují na Rychnovsku, se v Itálii odlévají například i motorové bloky automobilů Ferrari.

Co se za posledních několik tisíc let nezměnilo, je zvědavost, s jakou homo sapiens čeká nad pískovými formami, než dílo vystydne. V případě trubek, které v Al-Solidu odlili ze slitiny z recyklovaných aluminiových kávových kapslí, křemíku, mědi a dalších kovů − samotný hliník by se pod cyklistou ohýbal jako vidlička ve školní jídelně − to trvá přibližně deset minut.

"Pak se forma rozbije, z odlitku se vytluče jádro, ořeže se, zabrousí dělicí rovina a výrobek se může poslat dál na obrábění, během kterého se sníží síla stěny, hliník se vyleští a tak dále," pokračuje Grus. Se stydnoucí trubkou v ruce se pak poprvé během naší návštěvy usměje.

V případě 350 kilogramů hliníku, které při teplotě 740 stupňů dnem i nocí bublají v udržovací peci pod rychnovskou výrobní halou, se většinou jedná o roztavené špony, profily oken, staré automobilové součástky, plechovky od piva či víčka od jogurtů, jež nasbíraly děti ve školkách. Když se Grus podívá na kvalitu výrobku, který bude za několik týdnů tvořit rám kola, musí přiznat, že by mu vůbec nevadilo, kdyby do budoucna bylo i v Toustovce Tom víc kapslí Nespresso.

Po cestě zpátky do Prahy nám pak spolumajitel Festky Michael Moureček vysvětluje, že se trubky samozřejmě standardně neslévají, nýbrž kupují od výrobců v Itálii, Velké Británii nebo ve Švédsku. A pak svým charakteristicky pronikavým hlasem dodá: "Jenže my jsme tady dnes neformovali jen trubky, ale také silný příběh." Jeden z těch, na nichž se Mauri před lety rozhodl postavit své podnikání a který by společnosti Nespresso měl pomoct naplnit její velkou vizi: aby byla do roku 2020 schopná zrecyklovat 100 procent všech použitých hliníkových kapslí.

Na velké finále si tento příběh ale ještě pár týdnů počká. Oficiálně se kolo představí až během březnového týdne módy v Praze, kdy se vydraží v rámci charitativního večera, který náš magazín pořádá pro Nadaci Terezy Maxové dětem. Než na něm 18. března odjede nový majitel, čeká však kolo ještě spousta práce. Jaké? To se dozvíte v příštím vydání proč ne?!