V Praze magické (1973), patrně nejslavnější knize o historii i jedinečném kouzlu naší metropole z pera italského milovníka české kultury Angela Ripellina, jež způsobila celosvětový pragensis boom, o nich nenajdeme ani zmínku. Na scéně, respektive na nárožích i v odlehlých zákoutích naší stověžatky se tyhle svérázné postavičky začaly objevovat až později. V 80. letech. Tak trochu jako bizarní následovníci pražského Golema, kata Mydláře a mnohých hodných i zlých strašidel.

Brzy se staly "chodícími legendami" v potemnělých ulicích hlavního města země, jejíž autoritativní režim už v té době mlel z posledního a noční metropole si žila svým vlastním životem. V tomto podivném polosvětě, na rozpadajících se kulisách slavné minulosti, o niž tehdejší vládci "pečovali" s kafkovským smyslem pro absurditu, bylo možné téměř všechno. Protřelí místní si vždy věděli rady a cizinci jen zírali. Jednou na tu dochovanou krásu města bez neonů, podruhé na to, co tu "architektonicky" i "lidsky" vyrostlo, potřetí na všechen ten guláš dohromady. Praha pro ně byla opravdu přitažlivá podívaná, levná a také adrenalinová, to když při setkání s galerkou střídaly smích slzy.

A z tohoto "magického podhoubí" se zrodili Policajt, Kašpárek, Čert, Hraběnka… Bylo jich samozřejmě víc, než kolik jich zde představujeme. Společně s námi pak vstoupili i do staronové demokracie. A v ní také posléze umírají.

Kašpárek

Bar Narcis v Melantrichově ulici byl na přelomu 80. a 90. let jedním z mála podniků otevřených po 23. hodině. "Scházely se tam prostitutky, Romové, pilo se, tancovalo, uzavíraly se tam kšefty. Když něco vydělali, tak to tu utratili. Žádné problémy nebo přestupky jsme tam neřešili, vše se drželo uvnitř. Byl to takový kolchoz, kde jediná slušná byla hajzlbába," líčí bývalý vyšetřovatel Jan Mudroň, do jehož obvodu Narcis patřil. Tančit sem chodil i extravagantní muž, kterému se mezi lidmi říkalo Kašpárek.

"Jednou, mohlo to být v roce 1993, skončil u nás. Říkal, že ho napadli, oloupili a zbili. Vyslýchal jsem ho jako poškozeného, pořád sebou vrtěl a písařka říká: Tady něco cinká. Všimli jsme si, že měl různě po těle rozmístěné rolničky. Včetně genitálií," vypráví Jan Mudroň s tím, že na Kašpárka chodily stížnosti kvůli veřejnému pohoršování. "Tehdy na výslechu mluvil z cesty, nechal jsem ho odvézt do blázince."

Poněkud poetičtější vzpomínky na něj má šéf pražských strážníků Miroslav Stejskal, který ho zažil, když chodil v kašpárkovském převleku. Nepamatuje si, že by s ním řešil vážnější problém. Vzpomíná si ale na stížnost obyvatel Anenského náměstí, kteří začátkem 90. let nahlásili, že muž v obleku Kašpárka žije ve studni uprostřed plácku.

"Vyrazil jsem tedy na místo, abych si to ověřil. Opravdu měl ve studni udělané hnízdo se spoustou věcí. Řekl jsme mu, že si musí najít jiné bydlení, protože si na něj lidé stěžují. Byl svobodomyslný, žil si, jak chtěl, mluvil však rozumně. Nevím, zda měl vzdělání, nebo to byla spíš životní moudrost, ale nebyl to hloupý člověk. Na sobě měl oblek Kašpárka včetně typické čepice, vypadal jako z pohádky," popisuje Stejskal.

"Z hlediska bezpečnostního pro nás nebyl zájmovou osobou, nezajímali jsme se, co je příčinou jeho životního stylu. Tehdy začátkem 90. let každý chápal, že si všichni mohou dělat, co chtějí. Pokud to nebylo vysloveně protizákonné, tak jsme se do toho nepletli," říká policista. V době, kdy Kašpárka vystěhovával ze studny, mu mohlo být podle jeho odhadu 35−40 let. Později už o něm ale neslyšel a jeho další osud není známý.

Policajt

V 80. letech se v ulicích Starého Města pražského začala pohybovat nepřehlédnutelná postava. Muž v uniformě se zrzavými vlasy a s velkým vlčákem. Ač nebyl povoláním policista, velmi aktivně dohlížel na veřejný pořádek.

"Naprosto nahrazoval městskou policii, která za minulého režimu neexistovala. Neměl rád žebráky, grázly, kapsáře. Chtěl, aby vše bylo v pořádku, takže byl schopný zvonit na lidi, že mají venku popelnice, a ať si je uklidí," vzpomíná na svéráznou postavičku Jan Mudroň, bývalý policejní vyšetřovatel z Bartolomějské ulice, který je dnes už ve výslužbě. S Bohoušem Švecem, kterému místní neřekli jinak než Policajt, se pravidelně potkával.

Uniformy podle něj Bohouš střídal, někdy měl zelenou policejní, jindy modrou nádražáckou. Vždy si z ní ale sundal oficiální odznaky či výložky a nikdy nebyl ozbrojený, u pasu měl jen gumový obušek. "Cizinci ho ale považovali za normálního policajta, protože netušili, jak má vypadat," popisuje Jan Mudroň.

Na Bohouše Švece vzpomíná i ředitel Městské policie Prahy 1 Miroslav Stejskal, který u této složky pracuje od roku 1992. Pro obchody a restaurace v okolí Staroměstského náměstí prý Bohouš dělal různé "službičky", odháněl jim od provozoven kapsáře. Nárazově si ho najímaly i bezpečnostní firmy.

"Nám pomáhal bojovat proti takzvaným čepičářům, kteří začátkem 90. let skupovali od Sovětské armády beranice a jiné pokrývky hlavy a nelegálně je prodávali u Karlova mostu. Bohouš měl své metody − čepice jim házel rovnou do Vltavy," usmívá se Miroslav Stejskal. Zároveň dodává, že měl i pár škraloupů, třeba kvůli mladé těhotné Romce, kterou údajně shodil do výkopu u Malého náměstí.

Bohouš také rád "řídil" dopravu svou dětskou "policejní" plácačkou. Jednou dokonce odklonil provoz na Smetanově nábřeží, na což vzpomíná Zuzana Famiglietti, která v 90. letech pracovala jako tlumočnice majitelů italské restaurace Don Giovanni.

"Bohouš zastavoval auta vyjíždějící z ulice Karoliny Světlé a nepouštěl je dál. Pamatuji si také, že k nám do restaurace chodíval a vyprávěl o tom, kolik pochytal kapsářů. Občas dostal od číšníků panáka nebo skleničku vína," vypráví Zuzana Famiglietti.

Podle autora publikací o pražském podsvětí Zdeňka Perského, který si sám za nejrůznější trestnou činnost odseděl 14 let, měl Bohouš velkou intuici rozpoznat negativního člověka. Zuzana Famiglietti ale namítá, že ne vždy se Policajt trefil: "Svého psa jednou omylem poštval proti skupince italských turistů − myslel si, že jsou to romští zloději."