V Praze magické (1973), patrně nejslavnější knize o historii i jedinečném kouzlu naší metropole z pera italského milovníka české kultury Angela Ripellina, jež způsobila celosvětový pragensis boom, o nich nenajdeme ani zmínku. Na scéně, respektive na nárožích i v odlehlých zákoutích naší stověžatky se tyhle svérázné postavičky začaly objevovat až později. V 80. letech. Tak trochu jako bizarní následovníci pražského Golema, kata Mydláře a mnohých hodných i zlých strašidel.

Brzy se staly "chodícími legendami" v potemnělých ulicích hlavního města země, jejíž autoritativní režim už v té době mlel z posledního a noční metropole si žila svým vlastním životem. V tomto podivném polosvětě, na rozpadajících se kulisách slavné minulosti, o niž tehdejší vládci "pečovali" s kafkovským smyslem pro absurditu, bylo možné téměř všechno. Protřelí místní si vždy věděli rady a cizinci jen zírali. Jednou na tu dochovanou krásu města bez neonů, podruhé na to, co tu "architektonicky" i "lidsky" vyrostlo, potřetí na všechen ten guláš dohromady. Praha pro ně byla opravdu přitažlivá podívaná, levná a také adrenalinová, to když při setkání s galerkou střídaly smích slzy.

A z tohoto "magického podhoubí" se zrodili Policajt, Kašpárek, Čert, Hraběnka… Bylo jich samozřejmě víc, než kolik jich zde představujeme. Společně s námi pak vstoupili i do staronové demokracie. A v ní také posléze umírají.

Kašpárek

Bar Narcis v Melantrichově ulici byl na přelomu 80. a 90. let jedním z mála podniků otevřených po 23. hodině. "Scházely se tam prostitutky, Romové, pilo se, tancovalo, uzavíraly se tam kšefty. Když něco vydělali, tak to tu utratili. Žádné problémy nebo přestupky jsme tam neřešili, vše se drželo uvnitř. Byl to takový kolchoz, kde jediná slušná byla hajzlbába," líčí bývalý vyšetřovatel Jan Mudroň, do jehož obvodu Narcis patřil. Tančit sem chodil i extravagantní muž, kterému se mezi lidmi říkalo Kašpárek.

"Jednou, mohlo to být v roce 1993, skončil u nás. Říkal, že ho napadli, oloupili a zbili. Vyslýchal jsem ho jako poškozeného, pořád sebou vrtěl a písařka říká: Tady něco cinká. Všimli jsme si, že měl různě po těle rozmístěné rolničky. Včetně genitálií," vypráví Jan Mudroň s tím, že na Kašpárka chodily stížnosti kvůli veřejnému pohoršování. "Tehdy na výslechu mluvil z cesty, nechal jsem ho odvézt do blázince."

Poněkud poetičtější vzpomínky na něj má šéf pražských strážníků Miroslav Stejskal, který ho zažil, když chodil v kašpárkovském převleku. Nepamatuje si, že by s ním řešil vážnější problém. Vzpomíná si ale na stížnost obyvatel Anenského náměstí, kteří začátkem 90. let nahlásili, že muž v obleku Kašpárka žije ve studni uprostřed plácku.

"Vyrazil jsem tedy na místo, abych si to ověřil. Opravdu měl ve studni udělané hnízdo se spoustou věcí. Řekl jsme mu, že si musí najít jiné bydlení, protože si na něj lidé stěžují. Byl svobodomyslný, žil si, jak chtěl, mluvil však rozumně. Nevím, zda měl vzdělání, nebo to byla spíš životní moudrost, ale nebyl to hloupý člověk. Na sobě měl oblek Kašpárka včetně typické čepice, vypadal jako z pohádky," popisuje Stejskal.

"Z hlediska bezpečnostního pro nás nebyl zájmovou osobou, nezajímali jsme se, co je příčinou jeho životního stylu. Tehdy začátkem 90. let každý chápal, že si všichni mohou dělat, co chtějí. Pokud to nebylo vysloveně protizákonné, tak jsme se do toho nepletli," říká policista. V době, kdy Kašpárka vystěhovával ze studny, mu mohlo být podle jeho odhadu 35−40 let. Později už o něm ale neslyšel a jeho další osud není známý.

Policajt

V 80. letech se v ulicích Starého Města pražského začala pohybovat nepřehlédnutelná postava. Muž v uniformě se zrzavými vlasy a s velkým vlčákem. Ač nebyl povoláním policista, velmi aktivně dohlížel na veřejný pořádek.

"Naprosto nahrazoval městskou policii, která za minulého režimu neexistovala. Neměl rád žebráky, grázly, kapsáře. Chtěl, aby vše bylo v pořádku, takže byl schopný zvonit na lidi, že mají venku popelnice, a ať si je uklidí," vzpomíná na svéráznou postavičku Jan Mudroň, bývalý policejní vyšetřovatel z Bartolomějské ulice, který je dnes už ve výslužbě. S Bohoušem Švecem, kterému místní neřekli jinak než Policajt, se pravidelně potkával.

Uniformy podle něj Bohouš střídal, někdy měl zelenou policejní, jindy modrou nádražáckou. Vždy si z ní ale sundal oficiální odznaky či výložky a nikdy nebyl ozbrojený, u pasu měl jen gumový obušek. "Cizinci ho ale považovali za normálního policajta, protože netušili, jak má vypadat," popisuje Jan Mudroň.

Na Bohouše Švece vzpomíná i ředitel Městské policie Prahy 1 Miroslav Stejskal, který u této složky pracuje od roku 1992. Pro obchody a restaurace v okolí Staroměstského náměstí prý Bohouš dělal různé "službičky", odháněl jim od provozoven kapsáře. Nárazově si ho najímaly i bezpečnostní firmy.

"Nám pomáhal bojovat proti takzvaným čepičářům, kteří začátkem 90. let skupovali od Sovětské armády beranice a jiné pokrývky hlavy a nelegálně je prodávali u Karlova mostu. Bohouš měl své metody − čepice jim házel rovnou do Vltavy," usmívá se Miroslav Stejskal. Zároveň dodává, že měl i pár škraloupů, třeba kvůli mladé těhotné Romce, kterou údajně shodil do výkopu u Malého náměstí.

Bohouš také rád "řídil" dopravu svou dětskou "policejní" plácačkou. Jednou dokonce odklonil provoz na Smetanově nábřeží, na což vzpomíná Zuzana Famiglietti, která v 90. letech pracovala jako tlumočnice majitelů italské restaurace Don Giovanni.

"Bohouš zastavoval auta vyjíždějící z ulice Karoliny Světlé a nepouštěl je dál. Pamatuji si také, že k nám do restaurace chodíval a vyprávěl o tom, kolik pochytal kapsářů. Občas dostal od číšníků panáka nebo skleničku vína," vypráví Zuzana Famiglietti.

Podle autora publikací o pražském podsvětí Zdeňka Perského, který si sám za nejrůznější trestnou činnost odseděl 14 let, měl Bohouš velkou intuici rozpoznat negativního člověka. Zuzana Famiglietti ale namítá, že ne vždy se Policajt trefil: "Svého psa jednou omylem poštval proti skupince italských turistů − myslel si, že jsou to romští zloději."

Minulý čas ovšem v jeho případě není namístě, neboť Bohouš Švec se dosud vyskytuje ve svém rajonu v okolí Staroměstského náměstí. Nepohybuje se však se psem, ale již na invalidním vozíku. Devětapadesátiletý Bohouš Švec je stále k nepřehlédnutí.

Narazili jsme na něj na konci Železné ulice, když zrovna na někoho křikl, ať ustoupí kvůli projíždějícímu autu. Na dalšího kolemjdoucího zas volá, ať si drží psa na kratším vodítku. Někdo se jen pousměje, jiný se brání, že do toho Bohoušovi nic není. Aby byl Policajt lépe slyšet, nasazuje si od ucha k ústům molitanový mikrofon. Na hlavě má kšiltovku s nápisem Policie, na krku mu visí červené tranzistorové rádio, na němž poslouchá zprávy a hokejové přenosy.

Dáváme se do řeči. Bohouš vypráví o svém mládí v Jičíně, o studiu na Střední zemědělské škole v Mladějově i o tom, jak se v roce 1983 přestěhoval do Prahy. Krátce pracoval na dráze, naposledy na Masarykově nádraží jako informátor. Lásku k uniformám zdědil také po tatínkovi, který byl údajně příslušníkem Veřejné bezpečnosti.

Připomíná, že i přes zdravotní problémy, které ho upoutaly na vozík, se snaží policistům dosud pomáhat. Zrovna předešlý den prý chytl skupinku zlodějů na Havelském trhu. "Tady v dece mám schovaný pepřový sprej, kterým lotra ochromím. Spadne na zem, pak mu dám na krk dřevěné prkénko, najedu na něj vozíkem a držím, dokud nepřijedou policajti."

Objasňuje také dávnou příhodu s "těhotnou" Romkou. "Viděl jsem ji, jak ukradla peněženku. Chytl jsem ji a přivázal ke hromosvodu. Pendrekem jsem ji píchl do břicha, které bylo úplně měkké. Vzal jsem nůž, rozřízl ho a na všechny strany začalo lítat peří. Měla tam polštář," líčí muž, který se nikdy neoženil ani neměl děti. Pokud ho potkáte, uděláte mu radost drobnou mincí nebo panákem rumu, na který chodí do svého oblíbeného bistra v Železné ulici. Jen pár metrů od domu, kde dosud žije.

Hraběnka

"Zezadu vypadala perfektně, jako barbína. Zepředu už to bylo horší," vzpomíná Zdeněk Perský na další figurku, která se v 80. letech pohybovala v centru Prahy. Stará dáma Žofie Bartáková poutala pozornost všude, kam se vydala. Blonďaté vlasy si vyčesávala do vysokého drdolu, na tváři měla silnou vrstvu make­-upu, na očích tmavé stíny a hlavně nepřehlédnutelné umělé řasy.

"Když mrkla, ulítla mi čepice. Řasami mávala jako prapory, měla je jako žaluzie," popisuje bývalý vyšetřovatel Jan Mudroň postavičku, které kvůli dekadentnímu vzhledu lidé říkali Hraběnka. Žila v ulici Omladinářů nedaleko Národní třídy a do ruchu metropole vyrážela zásadně po setmění. Bavit se chodila do kaváren a barů Narcis, Luxor, secesního Grandhotelu Evropa na Václavském náměstí nebo do noční vinárny Bystrice na místě dnešní kavárny Louvre na Národní třídě.

"Jen jsem se na ni usmál, už mi číšník nesl panáka. Když jsem řekl, že nechci, protože jsem ve službě, dostal jsem aspoň krabičku cigaret. Vyhledávala společnost mužů, za taneček dávala panáka vodky. Kdo s ní u stolu strávil večer, zaplatila za něj veškerou útratu," oživuje svou paměť Mudroň.

Znalec pražského podsvětí Zdeněk Perský tvrdí, že v podniku Narcis měla dokonce vlastní stůl, na němž se vždy objevila květina, personál se k ní choval uctivě. Muži ji prý vyzývali k tanci, s některým občas odešla domů.

"Jednou večer jsem ji potkal dole na Václaváku na Zlatém kříži. Probíhaly tam nějaké stavební práce a ona spadla do výkopu. Pomohl jsem jí na nohy, otřel jí kolena, měla takové ty starodávné silonky s puky. Poděkovala mi a poprosila, abych jí pomohl posbírat šminky, které se jí rozsypaly na zem. Pak jsem ji doprovodil do Narcisu, kam jsme měli oba namířeno."

Příběh Žofie Bartákové zachytil v roce 1988 ve filmu Srdíčko režisér Filip Renč, tehdy ještě student FAMU. Hraběnku podle něj provázela pověst milionářky, kterou sama ráda umocňovala zlatými prsteny a drahým pitím. Obvykle si dopřávala dvojitý francouzský koňak. Ve filmu se spekuluje o jejím původu. Někdo ji považoval za původní majitelku baru Narcis, jiný za skutečnou šlechtičnu a další o ní hovořil jako o dávno přesluhující prostitutce, jež zaučovala nezkušené mladíky.

Podle Jana Mudroně byla za první republiky zřejmě barovou tanečnicí a vdala se za klenotníka, po únorovém převratu pracovala v továrně jako soustružnice. "Lidé se mění, soustruh zůstal stejnej," pronesla Hraběnka ve filmu při pohledu na svůj bývalý pracovní stroj.

Svůj pokročilý věk (podle Jana Mudroně byla ročník 1912) se snažila zakrývat výrazným líčením a vyzývavým oblečením, stáří ale prozrazoval její nakřáplý hlas a archaická slova. Přesto měla spoustu energie, ráda tančila na vysokých jehlách a zpívala. "Každý by si měl užívat života. Možná blbě vypadám, ale pitomá nejsem. Parádím se, protože chci. Aby jednou někdo přišel a řekl: Líbíte se mi, mám vás rád," vysvětlovala Žofie Bartáková v Renčově filmu.

Odkud se Hraběnka vzala a kde skončila, nikdo s jistotou neví. Údajně prý zemřela sama ve svém bytě.

Čert

Na konci Karlova mostu na úrovni restaurace U Tří pštrosů tvořil od roku 1969 svérázný malíř Antonín Votava, kterému místní neřekli jinak než Toníček nebo Čert. Zpočátku kreslil zákoutí Prahy, posledních 20 let, do roku 2009, kdy zemřel, to ale byly skoro výhradně postavičky čertů. I když ho kolemjdoucí požádali o portrét, výsledek odpovídal rohaté pohádkové postavě. Čerta připomínal vizuálně také sám, na hlavě nosil malé papírové růžky.

Votavova fotografie se objevila v mnoha zahraničních průvodcích, kde ilustrovala kouzlo Karlova mostu. Cizinci si ho často jako kuriozitu fotili, čehož umělec využil − na svůj stánek si vyvěsil ceduli s částkami, které mu turisté za fotografii měli zaplatit.

Přestože jeho díla neměla závratnou uměleckou hodnotu, několik obrázků od něj do svých sbírek nakoupila i Národní galerie a vystavovala je v expozici o street artu.

Poslední roky mu práci ztěžovala roztroušená skleróza, kvůli které si podle ředitele Městské policie Prahy 1 Miroslava Stejskala lidé často mysleli, že je malíř opilý. "Pohyboval se vrávoravě, ale nemohl za to alkohol, nýbrž postupující nemoc. Později i špatně mluvil, což přesně odpovídalo jeho anamnéze," tvrdí Stejskal.

Na Antonína Votavu má řadu vzpomínek Roman Kotrč ze Sdružení výtvarníků Karlova mostu. "On skutečně nevynechal jediný den, byla to neskutečná bytost, přírodní úkaz. Jestli se na něco dalo spolehnout, tak na to, že Toníček Votavů bude na mostě. U něj se zastavil čas, brali jsme ho jako samozřejmost," říká Kotrč, podle kterého byl Votava se svými 40 lety strávenými na mostě rekordmanem. I když jiní pouliční umělci měli za minulého režimu problémy s úřady, Antonína Votavu režim toleroval. "On z toho vždycky nějak vybruslil. Možná tím, jak byl zvláštní, si mysleli, že je blázen. Tak ho nechali být," uvažuje.

"Proč začal malovat čerty? Myslím, že mu kdysi někdo řekl, ať namaluje sám sebe jako čerta a on to udělal. Zpodobnil se s růžky a vyplazeným jazykem a od té doby se stal známou figurkou. Byl velmi realistický. Jednou zakopl, spadl do výlohy a poranil si oko. Pak po jistou dobu kreslil čerty se zafačovaným okem. Podobně v zimě si nasazoval čelenku s nápisem Ski, takže kreslil i čerty s tímto doplňkem," vzpomíná Kotrč s nostalgií. A s úsměvem přidává historky o tom, jak někteří turisté podlehli dojmu, že jde o běžného portrétistu, a nechali se od něj namalovat.

"Nejenže tam seděli asi hodinu a půl, ale výsledek byl poměrně divoký. Jedna Němka, která byla asi ze světa zvyklá smlouvat, mu za kresbu dala půlku obnosu. Tonda neváhal, roztrhl obrázek a dal jí také půlku," říká Kotrč. Když měl prý malíř dobrý kšeft, šel si do nedaleké prodejny potravin v Mostecké ulici na přilepšenou koupit uherský salám.

Jídlo občas dostal i z restaurace U Tří pštrosů. "Měli ho rádi, čas od času za ním přišel číšník v obleku a přinesl mu oběd. Vzbuzovalo to údiv i závist kolegů, vypadalo to legračně," popisuje Kotrč.

Když se Votavův zdravotní stav výrazně zhoršil, členové Sdružení výtvarníků Karlova mostu uspořádali mezi sebou dokonce finanční sbírku. "Zbytek peněz, které jsme mu už nestačili dát, jsme předali jeho manželce. S ní a dvěma syny žil Toníček nedaleko stanice metra Budějovická, neměli to s ním úplně jednoduché. Vždyť většinu času prožil na Karlově mostě."

Vězeň

V pražských ulicích byl Vlastimil Berka k vidění jen jednou za pár let. Vždy mezi jednotlivými pobyty ve vězení, kde strávil většinu aktivního života. Okolnosti jako by jeho osud předurčily, za mřížemi se totiž už narodil. Na svět ho na Pankráci přivedla vězeňkyně, která krátce po porodu zemřela, otec byl neznámý. Malého chlapce se ujal jeden z dozorců s rodinou, jenž mu dal i své jméno.

Vlastimil se vyučil kuchařem, ovšem po smrti adoptivního otce se dostal na šikmou plochu. Jak uvádí Fero Fenič, který Berkovi věnoval jeden z dílů televizního cyklu Zpovědi o neobyčejných lidských osudech, začal krást a v sedmnácti se poprvé dostal do vězení.

Na služebních výjezdech ho poznal i někdejší pražský komisař Jan Mudroň. "Vlastík chodil po celé Praze, byl to v podstatě bezdomovec, ale dobrosrdečný a čistotný. Využíval návštěvních hodin v nemocnicích, kam se chodil mýt. Neuměl žít ,venku', proto vždycky něco ukradl, aby se dostal zpět do kriminálu," říká bývalý vyšetřovatel, který s Berkou stejně jako s ostatními "postavičkami" navázal zvláštní vztah. Věděli navzájem o svých rodinách, dětech, vyprávěli si příběhy.

"Jednou na Štědrý den jsem měl službu a Vlastík za mnou přišel, že chce zavřít. Já mu říkám: Tady máš chlebíčky, grog a jdi do háje. A on dodržel slovo. Rozbil výlohu u potravin a skončil zpět za mřížemi. Ještě se rozčiloval, že musel vypít lahev vína, než přijela policie," říká Mudroň. Rok nato prý Berka po propuštění ukradl fotoaparát, aby se dostal zpět do vězení.

"Tehdy na mě dokonce podal stížnost, že jsem to špatně vyšetřil, že mu dali málo. Chybělo mu totiž osm měsíců, aby dostal důchod. Vězňům se započítává jen výkon trestu, nikoliv vazba," říká Mudroň, který s ním měl jinak dobré zkušenosti.

S úsměvem vzpomíná třeba na situaci, kdy žebrající Vlastimil Berka vyprávěl policistům, jací jsou cizinci darebáci, že mu nedávají peníze, ale plechovková piva. "Tak jsme od něj ty plechovky koupili, abychom mu trochu pomohli," popisuje emeritní komisař, který občas Berku navštívil i ve vězení. "Vždycky se postavil do pozoru před výslechovou celou a zvolal: Vězeň Berka, dostavil jsem se na váš příkaz. Já mu říkám: Vlasto, co děláš divadlo… A on na to: Jsem ve věznici, pořádek musí být."

V dokumentu Zpověď muže, který se narodil ve vězení, Vlastimil Berka mimo jiné vypráví, že v jedné cele seděl s Václavem Havlem. Vyslovuje i domněnky, kdo mohl být jeho neznámým otcem. "Lidé říkají, že jsem podobný herci Oldřichu Novému. Moje maminka se s ním kamarádila, je proto možné, že on je můj otec."

Vlastimil Berka si ve vězení odseděl 39 let. "Je mým domovem," netajil se nikdy svým vyznáním. Děti neměl, ani se nestihl oženit. Jeho život skončil tam, kde začal − za mřížemi.

Stopař

Ne všechny novopražské postavičky byly tak stylizované a iluzorní jako třeba Policajt či Hraběnka. Přesto se svou jinakostí a zvláštním fluidem stávaly pro kolemjdoucí Pražany i cizince magnetem.

V první polovině 90. let se téměř denně objevoval na spodní straně Václavského náměstí vysoký muž asketické postavy, který prodával svůj pětidílný cestopis Autostopem kolem světa. Na místě si četl nebo meditoval.

"Nevím sice, jestli měl povolení k prodeji, ale začátkem 90. let jsme byli shovívaví. Jakmile se někdo zastavil, hned si s ním začal povídat. Byl to slušný pán a velký nadšenec, lidi postávali a poslouchali," vzpomíná šéf pražských strážníků Miroslav Stejskal.

Stopař se jmenoval Jiří Svoboda, pocházel z Kladna a v roce 1968, ve svých 20 letech, utekl z Československa. Usadil se v kanadském Torontu, kde později získal občanství. Většinu života strávil na cestách, které zachytil ve svých knihách psaných unikátním fonetickým přepisem hovorové češtiny. Procestoval všechny kouty světa kromě arktického pásu. První část díla vydával vlastním nákladem v Kanadě, s distribucí mu pomáhalo exilové vydavatelství manželů Škvoreckých 68 Publishers. Po sametové revoluci se vrátil do Prahy.

O tom, že Jiří Svoboda inspiroval řadu lidí k autostopu a nezávislému cestování, svědčí i komunita, která dosud funguje. Facebookovou stránku legendárnímu Stopaři založil historik Michal Pupcsik. "Pro mě je jeho práce nadčasová. Svobodovy cestopisy jsou dobře zamaskované filozofické dílo, ze kterého lze mezi řádky leccos vyčíst. Vždycky jsem ho vnímal jako velmi inteligentního člověka. Fonetická čeština tehdy předběhla dobu, do módy se dostává až dnes."

Na dlouhé debaty se Stopařem vzpomíná také jeho přítel a majitel cestovní kanceláře Pavel Zíka. "Setkali jsme se hned po revoluci na místě, kde Jirka obvykle stával. Povídali jsme si dlouhé hodiny, protože sám jsem toho taky dost procestoval. Na to, co Jirka projel a zažil, působil plaše, skromně, mluvil velmi pomalu."

Jiří Svoboda se celý život věnoval studiu různých duchovních směrů, blízké mu bylo třeba hnutí Hare Krišna, mezi jehož stoupenci si našel přátele. Právě na jejich silvestrovský festival se podle překladatele Viktora Horáka vydal v prosinci 2007 do šumavských lesů, což se mu stalo osudným. Naposledy byl údajně spatřen na Štědrý den, jeho zmrzlé tělo se objevilo až začátkem nového roku na česko­-německém pomezí.

"Paradoxní je, že ve své knize o stopování po Indii popisuje situaci, kdy na ulici překračoval mrtvolu. Píše, že takhle by dopadnout nechtěl. A nakonec se mu něco podobného stalo," uvažuje Pavel Zíka, který na Svobodovu počest pořádá Mistrovství České republiky v autostopu.