Lázně měli rádi staří Řekové i Římané, kteří bohulibý zvyk přenesli i do svých provincií. Středověk si sice na hygienu moc nepotrpěl, i tak dal ale vzniknout lazebnám. V těchto veřejných očistných lázních působili lazebníci, kteří uměli trhat zuby, napravovat zlomeniny, ošetřovat zranění či pouštět žilou. Protože ani tehdejší medicína nezaznamenávala zrovna převratný vývoj, dlouho se předpokládalo, že základem zdraví je rovnováha tělesných šťáv − a k jejich pročištění jsou vhodné léčebné koupele a pitné kúry. Na vědecké úrovni a doplněno o další procedury je tohle nakonec základem lázeňství dodnes. Než se ale stalo tak příjemným, jak ho známe, udělalo řadu kuriózních odboček.