Lázně měli rádi staří Řekové i Římané, kteří bohulibý zvyk přenesli i do svých provincií. Středověk si sice na hygienu moc nepotrpěl, i tak dal ale vzniknout lazebnám. V těchto veřejných očistných lázních působili lazebníci, kteří uměli trhat zuby, napravovat zlomeniny, ošetřovat zranění či pouštět žilou. Protože ani tehdejší medicína nezaznamenávala zrovna převratný vývoj, dlouho se předpokládalo, že základem zdraví je rovnováha tělesných šťáv − a k jejich pročištění jsou vhodné léčebné koupele a pitné kúry. Na vědecké úrovni a doplněno o další procedury je tohle nakonec základem lázeňství dodnes. Než se ale stalo tak příjemným, jak ho známe, udělalo řadu kuriózních odboček.

Nechej si od zkušeného lékaře dát klystýr

Tímto pokynem začínala lázeňská pravidla z počátku 16. století ve švýcarském Badenu. Před zahájením léčby bylo třeba vyčistit tělo pocením, projímadly a pouštěním žilou. Koupele měly zahrnovat neuvěřitelných 100−200 hodin. A protože se šetřilo vodou a obsah bazénu se vyměňoval jen několikrát týdně, není těžké si představit, co všechno ve vodě plavalo a žilo. Náplastí na takovou léčbu byly plovoucí stoly plné jídla a pití, z nichž hosté mohli hodovat. Jenomže to už byli na cestě z Ameriky Kolumbovi námořníci a s nimi syfilis. Brzy se zjistilo, že se přenáší také v teplé vodě, a zájem o lázně opadával. Lidé začali minerální vody raději pít.

Zpočátku se to ale přehánělo. Minerálka měla pročistit nemocného, často vyvoláním průjmu. Doporučovalo se pět i více litrů denně! Lidé pak stepovali ve frontách před veřejnými záchodky, jejichž provozování bylo velmi výnosné a město na ně vypisovalo konkurz.

Zlatý věk lázní

Přesuňme se nyní do 19. století. Na oblíbených lázeňských pohlednicích se objevovaly obnažené dámy více či méně pomazané rašelinou, ve vaně či pod sprchou. Anebo pacienti úpící pod rukama masérů či pod proudem skotských střiků. Častým terčem vtípků byli i pánové, kteří se v lázních snažili zhubnout.

jarvis_58a5ac76498ec9090148275d.jpeg

Zleva: Herec Artur Longen se ženou Xenou, spisovatelé Ladislav Hájek, Jaroslav Hašek a malíř Josef Lada v lázních Poděbrady – počátek 20. století
Foto: ČTK

Zlatý věk lázní, jehož začátek je spojen se vznikem trojúhelníku Karlovy Vary­ − Františkovy Lázně − Mariánské Lázně, trval do vypuknutí první světové války. Za tu dobu se lázně staly otázkou společenské prestiže. Dodnes se jednotlivá města předhánějí soupisy svých slavných návštěvníků, kteří se sem sice často a rádi vraceli, ne vždy ale prokazovali přiměřený vděk.

Například Nikolaj Vasiljevič Gogol o Mariánských Lázních napsal: "Shromažďují se zde lidé světa, kteří mne nudí z neodbytných otázek: Kolikátý pohár pijete? Slyším je čtyřicetkrát za den, dělá se mi špatně a prchám před nimi na lesní cesty!"

"Zdraví, které se ztrácívá v barech…

… hledává se pak v Karlových Varech," psaly Humoristické listy v roce 1928. V době mezi světovými válkami bylo v Československu okolo 60 lázní. Mezi nejnavštěvovanější patřily − nikoliv překvapivě − Karlovy Vary. Kromě léčby v nich zábavu a rozptýlení hledala světová smetánka: bankéři, továrníci, šejkové, mahárádžové, filmové hvězdy nebo i hazardní hráči.

jarvis_58a5ac77498ec90901482761.jpeg
TGM s dcerou Alicí před Lesní kavárnou v lázních Jáchymov
Foto: ČTK

Kromě zdravotního poslání se lázně staly motorem cestovního ruchu, hned po Praze byly dokonce nejčastějším cílem domácích i zahraničních turistů.

Každopádně byl v té době zájem o lázeňskou léčbu již obrovský, například v roce 1911 překročil počet pacientů v Karlových Varech hranici 70 tisíc a dosáhl svého historického maxima. Kromě toho, že léčbu už určovaly skutečně vědecké poznatky, a byla tedy mnohem cílenější a účinnější, věhlas lázní tvořili také jejich zakladatelé a lékaři, kteří v nich působili.

V Karlových Varech to byl J. S. Strobelberger, autor tzv. pyramidální pitné kúry, či David Becher. Ten jako první analyzoval chemické složení karlovarských pramenů, zasloužil se o zásadní modernizaci léčby a za to vše se mu dostalo neoficiálního titulu Hippokrates Karlových Varů. Pocházel ze starobylé karlovarské rodiny, jejíž téměř každá generace dala světu lékaře či lékárníka… Až roku 1807 jeden z nich, Josef Becher, vykouzlil slavný bylinný likér.

Také další lázně měly své osobnosti, ať už v podobě zakladatelů z řad šlechty (třeba Lobkovicové v Bílině), nebo architektů vytvářejících genia loci. Lázně Bohdaneč "vytvořil" Jaroslav Gočár, Luhačovice Dušan Jurkovič, pod Karlovými Vary je podepsán Josef Zítek… Až druhá světová válka všechno změnila.

Druhý zlatý věk prožívají lázně možná právě teď.