Je mezinárodně úspěšný, suverénní a ještě si ze sebe dovede vystřelit. Se svými modelkami se rozhodne pracovat jako s "masem" a vzápětí přijde s vtipně hořkou etudou o necitelnosti. Přizná, kterému kolegovi závidí (i kdyby to neměla být pravda), s gustem vyhlásí: "Jsem z ¼ Maďar a jsem na to ze ¾ hrdý." Teď už se prý tolik nevymezuje, ale když ho člověk chvíli poslouchá, tuší, zač může být v uměleckém prostředí popotahován: třeba za to, že výtečně prodává. Kazí mu to náladu? Nezdá se.

Jste prý jedním z mála česko-slovenských umělců, kteří umí pracovat se sběrateli. Na nich hodně závisí, jak v zemi prospívá celá tvůrčí scéna. Kde jste se to naučil?

To je náhoda, chvíli jsem měl komerční galerii, kde jsem přišel na to, jak se to dělá. Ale později jsem zjistil, že se tím nechci zabývat, protože dělat umění a prodávat ho je úplně jiný typ práce. Ale když za mnou klient přijde, umím si s ním poradit. Nabídnu mu servis a podporu.

Galeristé říkají, že autoři málokdy rozumějí tomu, jak funguje prodej jejich děl.

Souhlasím, většina umělců je v téhle věci naprosto zabrzděná.

Také údajně zvládáte prezentaci v mezinárodním prostředí, což je ještě jiná soutěž. Jste extrovertní přirozeně?

Ano, i když v soukromí mám zase introvertní tendence. Spektrum věcí, které musí umělec zvládnout, chce-li se prosadit, je široké. Musí přijít s nápadem a vědět, jak ho realizovat, ale měl by mít taky vymyšlené, kde dílo vystaví a kolik by mohlo stát. To se na školách neučí, na to musí přijít sám.

Jak dlouho vaše galerie fungovala?

Asi čtyři roky.

A dařilo se jí?

Byla velmi úspěšná, v Československu možná jedna z nejúspěšnějších. Ale já to už klasickým galerijním způsobem řešit nechtěl, našli jsme jinou platformu. Jsem umělec a nechci pracovat s jinými umělci, protože většina z nich jsou úplní amatéři. Druhá věc je, že trh na Slovensku je ještě horší než v Česku − a to už je co říct. Za třetí, zákonitě se na vás nalepí očekávání a zklamání, umělci dělají všechno pro to, abyste jim posloužila. Jestliže to neuděláte, mají pocit křivdy a dochází k trapným situacím. Stávalo se mi, že jsem se potkal s kolegy z akademie a oni se mnou mluvili jako s galeristou, ne s kamarádem. Tak jsem toho nechal. Našel jsem si dvě nejlepší možné galerie − jednou je DSC Gallery v Praze, druhou bratislavská SODA Gallery. Ty umějí prodat, mají kvalitativní potenciál a pracují s první ligou.

Myslíte při práci i na to, jestli bude mít nová věc obchodní úspěch?