Je mezinárodně úspěšný, suverénní a ještě si ze sebe dovede vystřelit. Se svými modelkami se rozhodne pracovat jako s "masem" a vzápětí přijde s vtipně hořkou etudou o necitelnosti. Přizná, kterému kolegovi závidí (i kdyby to neměla být pravda), s gustem vyhlásí: "Jsem z ¼ Maďar a jsem na to ze ¾ hrdý." Teď už se prý tolik nevymezuje, ale když ho člověk chvíli poslouchá, tuší, zač může být v uměleckém prostředí popotahován: třeba za to, že výtečně prodává. Kazí mu to náladu? Nezdá se.

Jste prý jedním z mála česko-slovenských umělců, kteří umí pracovat se sběrateli. Na nich hodně závisí, jak v zemi prospívá celá tvůrčí scéna. Kde jste se to naučil?

To je náhoda, chvíli jsem měl komerční galerii, kde jsem přišel na to, jak se to dělá. Ale později jsem zjistil, že se tím nechci zabývat, protože dělat umění a prodávat ho je úplně jiný typ práce. Ale když za mnou klient přijde, umím si s ním poradit. Nabídnu mu servis a podporu.

Galeristé říkají, že autoři málokdy rozumějí tomu, jak funguje prodej jejich děl.

Souhlasím, většina umělců je v téhle věci naprosto zabrzděná.

Také údajně zvládáte prezentaci v mezinárodním prostředí, což je ještě jiná soutěž. Jste extrovertní přirozeně?

Ano, i když v soukromí mám zase introvertní tendence. Spektrum věcí, které musí umělec zvládnout, chce-li se prosadit, je široké. Musí přijít s nápadem a vědět, jak ho realizovat, ale měl by mít taky vymyšlené, kde dílo vystaví a kolik by mohlo stát. To se na školách neučí, na to musí přijít sám.

Jak dlouho vaše galerie fungovala?

Asi čtyři roky.

A dařilo se jí?

Byla velmi úspěšná, v Československu možná jedna z nejúspěšnějších. Ale já to už klasickým galerijním způsobem řešit nechtěl, našli jsme jinou platformu. Jsem umělec a nechci pracovat s jinými umělci, protože většina z nich jsou úplní amatéři. Druhá věc je, že trh na Slovensku je ještě horší než v Česku − a to už je co říct. Za třetí, zákonitě se na vás nalepí očekávání a zklamání, umělci dělají všechno pro to, abyste jim posloužila. Jestliže to neuděláte, mají pocit křivdy a dochází k trapným situacím. Stávalo se mi, že jsem se potkal s kolegy z akademie a oni se mnou mluvili jako s galeristou, ne s kamarádem. Tak jsem toho nechal. Našel jsem si dvě nejlepší možné galerie − jednou je DSC Gallery v Praze, druhou bratislavská SODA Gallery. Ty umějí prodat, mají kvalitativní potenciál a pracují s první ligou.

Myslíte při práci i na to, jestli bude mít nová věc obchodní úspěch?

Už ne. Nemusím. Náhodou se mi to stalo se sochou Pičuse, která se prosadila způsobem, s jakým jsem vůbec nepočítal. Žije si už vlastním životem, já jsem jenom její autor. Všechny věci dělám tak, jak chci já. Prostředky na produkci se vždycky najdou, a když je mír, obchod s uměním funguje. Ale mně je to úplně jedno. Když se mi nebude dařit v umění, budu dělat cokoliv jiného, třeba stolaře.

S Pičusem, jemuž v zahraničí říkají Niemand, už nějaký čas žijete. Baví vás ještě?

Absolutně, jsem jeho fanoušek! I když… Chce ho ode mě strašně moc lidí, musím pořád hledat nové polohy. Teď jsem ho třeba udělal v bronzu, to je posun. Ale je už ode mě tak nějak odsazený.

Slavné rockové kapely mívají hit, který musí pořád hrát, až ho nakonec nenávidí. Myslíte, že jednou budete muset Niemanda zabít?

Myslím, že Pičus je přesně taková záležitost. Nerad to přiznávám, ale až mi bude osmdesát, může se stát, že se o něm bude říkat, že je to to nejlepší, co jsem v životě udělal. Ale co s tím nadělám? A proč bych měl?

Vyvíjí se nějak jeho vlastnosti nebo vaše pojetí toho, kým je? Člověk v různých životních fázích považuje za blbce někoho jiného.

Lidé si do něj vnáší své názory, témata i vlastnosti lidí ze svého okolí. Ale Pičus je můj autoportrét, a vždycky byl. Mám prostě rád lidi s velkou kulatou hlavou. Nedělal jsem ho s tím, abych sledoval hluboké významové roviny. On je takový, jako jsem na nějaké úrovni já sám − má ego, je arogantní…

Nebojíte se ironizovat své vlastnosti, k tomu je třeba vnitřní síla. Takový jste byl vždycky?

Je to výsledek psychologické práce na sobě, díky níž znám svá negativa i přednosti. Když člověk hodně skrývá, je zranitelný. Řekne-li na sebe všechno, společnost ho nemůže polapit. A já chci mít od společnosti pokoj. Bojím se jí. Je hrozně agresivní. Už nechci řešit politické, společenské ani umělecké střety. Proto jsem se rozhodl, že už se nebudu vyjadřovat k politickým tématům ani k art byznysu.

Ale předtím jste to dělal, ne?

Dělal. Byl jsem interaktivní umělec, kritizoval jsem scénu, ale přestal jsem, protože jsem pochopil, že s blbostí se nedá bojovat. Komplikuje vám to život a práci. Nic nezměníte. Nejsem člověk, který by se chtěl obětovat aktivismu.

Za chvíli vás čeká soukromá vernisáž pro sběratele. Pokud jsem se nepřeslechla, mají se zastavit i manželé Lettenmayerovi, sběratelská špička. Býváte ještě nervózní?

Už je mi to jedno. V lednu jsem měl dvě velké výstavy, pro obě jsem udělal maximum. Takže jestli dorazí bohatí chlapíci a něco si ode mě vyberou, to je problém galerie, ne můj. Já se zabývám tvorbou.

V materiálu k výstavě jsem našla vaše prohlášení, že jste autorem bez ústředního životního tématu, protože jste heterose­xuální běloch ze střední Evropy, který nemá handicap a nebankrotuje.

Počkejte, to ani nevím… Kdysi jsem o sobě něco napsal, pořád po mně něco chtěli. Dal jsem to na web a od té doby se to vrací, ať chci, nebo nechci. Jede to dokola už roky!

Takže "mongoloidní pop­-art", kterým svoji práci charakterizujete, neplatí?

Mongoloidní pop-art je aktuální. No jo, je to můj text, i když předělaný: "Tím, že jsem běloch žijící ve střední vrstvě ve střední Evropě, funguji finančně, nemám handicap a nejsem ani homosexuál, nemám žádné existenční téma. Takže čerpám jen z toho, co jsem. Vycházím z toho, že mám obrostlou kulatou hlavu." To je pravda!

Takové ty drobnosti jako láska nebo smrt se do zásadních témat nepočítají?

Myslím to takhle: Mám rád, když je umění pravdivé. Věci, které ze sebe člověk vydává, musí mít odžité. Já dělám autoportrét. Všechny moje sochy vycházejí z předešlých věcí − spojuje je linie, kterou je možné vysledovat. Nevěřím obrazům, na kterých jsou fiktivní bytosti ve vymyšlené situaci. Soudobé umění je kalkul. Já nechci malovat neautentické obrazy − to, co teď říkám, se spíš týká obrazů, protože malba je nejtěžší disciplína. Přirovnávám ji ke stovce mužů na olympiádě. Ale obecně vzato si myslím, že malba je dobrá, když je v ní informace, jaké můžu věřit.

Co je tedy vaším životním tématem?

Sebepoznávání. Nejsem postižený, nikdy jsem nebyl diskriminovaný ani z chudých poměrů. Nedělám angažované umění, protože nechodím za vojáky do frontových linií. Je to kruté, ale tohle jsou skutečná témata. Ve svých obrazech řeším abstraktní expresionismus, ten je mi vlastní, protože mám rád gesto. Pro mě je v umění mnohem důležitější autorův rukopis než technologie nebo provedení. Potřebuju vědět, kdo za tím je − jestli třeba Kintera, Dokoupil, nebo David Černý. Když to vím, mám kód, díky kterému to rozlousknu.

Jste-li sám sobě hlavním tématem, nemůže se stát, že ze sebe budete časem unavený?

Jsem strašně překvapený, že jsem pořád taková studnice nápadů. Vnímám to jako boží dar. A překvapuje mě, kolik toho jedna lidská bytost dokáže vymyslet a ještě se zlepšovat. Tahle výstava je toho důkazem. Nevím, kde to končí… Asi smrtí.

Nepotřebujete aspoň proměnlivé podmínky? S něčím experimentovat, chodit na večírky, skákat z letadel?

Absolutně ne. Jsem tvrdý abstinent, žiju rodinný život. Mám manželku a dvě děti. Mám silná rodinná pravidla a stereotypy, ve svém domě se snažím minimalizovat návštěvy, protože chci být sám anebo s rodinou. Stereotyp, manýra a pravidelnost, to je má přednost.

Zavést funkční stereotyp také nemusí být jednoduché.

Se mnou je to občas psychicky náročné. Mí asistenti bývají vystaveni silným stresům, protože jsem náladový, chci mít věci hned a dokonale. Ale to je syndrom všech lidí žijících v agresivním kapitalismu. Na druhou stranu, myslím si, že jsou šťastní. Máme spolu dobrý vztah. Beru je na výlety, hodně papáme, těšíme se ze života. Když něco funguje, tak to neměním.

V jednom vašem autorském souboru, což byla taková doporučení psaná fixem na tabuli, která jste adresoval sobě, jsem našla zajímavý bod. Platí ještě, že kdybyste dnes odpoledne zjistil, že s výstavou nejste spokojený, tak ji skrečujete?

V tomhle stadiu už bych to asi neudělal. Zajímavé, tuhle věc z mých textů ještě nikdo nevytáhl. Ale asi to spíš souvisí s okolnostmi. Kdybych se objevil někde, kde jsou sračkoví umělci, a bylo to celé k ničemu, tak se sbalím a půjdu pryč. Ale kdyby mě přepadla tak silná vnitřní nespokojenost, že bych se sebral a šel do háje před samostatnou výstavou, znamenalo by to spíš, že jsem idiot.

Tuhle galerii navíc celkem znáte…

Děláme spolu dlouho. DSC Gallery je produkčně i postprodukčně fantastická.

Co myslíte, že by se muselo stát, aby sběratelství v Česku a na Slovensku nezůstalo disciplínou pro hrstku lidí?

Ale takhle to bylo v umění vždycky. Tenhle nářek − protože to není nic jiného než nářek − vnášejí do světa umělci a galeristé. A to jenom proto, že chtějí víc. Kvůli ničemu jinému to není. Když jsme spokojení s tím, co máme, jsme svobodnější. Já jsem spokojený s tím, co je. Nechci víc. Když toho bude víc, velmi rád to přijmu. Ale nenaříkám. Jestli je v Česku deset sběratelů a na Slovensku tři, je to úplně v pořádku.

Viktor Frešo (42)

◼ Konceptuální fotograf, výtvarník a umělec, který se narodil a žije v Bratislavě. Je absolventem tamní Vysoké školy výtvarných umění, vystudoval také Akademii výtvarných umění v Praze.

◼ Starší charakteristiky jeho prací se zaměřují na metody, jimiž Frešo kritizoval umělecký či politický establishment, případně jeho sebeironická gesta.

◼ Jeho aktuální výstava v pražské DSC Gallery, která potrvá do 7. března, však Freša představuje v hravé, přístupné poloze, v jejímž středu je "Viki" osobně. K vidění je též zmiňovaný Pičus, kterému však co do vtipu zdárně šlape na paty "niemandizovaná" renesanční madona.

Pokud všech třináct sbírá vás, pak chápu, že je to v pořádku.

Tak jsem to nemyslel. Ale já jsem opravdu spokojený. Nepotřebuju víc peněz. Všechno, co vydělám, vrátím do umění. Kdyby to byly miliony, znovu je vrazím do umění, protože jsem ten typ. Nemyslím si, že se máme špatně.

Tak jinak − přejděme komerční hledisko a zkusme to solidární. Máte třeba talentované kamarády, na které se nedostane, protože nemají prostor se předvést.

To je další nářek. Že nejsou galerie, kde se dá vystavovat, že nejsou možnosti ukázat, co člověk umí… Ne. Umění, které je dobré, si cestu ke kupci vždycky najde. Nevěřím, že když se objeví něco prudce geniálního, nikdo si to nekoupí. A vystavovat se dá kdekoliv. Galerii můžete mít v kuchyni na ledničce, na nástěnce, ve vestibulu, v tramvaji − to je úplně jedno! Pokud nejde o mentálně nebo sociálně narušeného jedince se slabou vyjadřovací schopností, ale o standardního, zdravého českého umělce, pak to, že se neprosadí, je z více než 50 procent otázkou jeho neschopnosti, lenosti, zablokovanosti, strachu nebo mindráku. Sociální stát, v jakém žijeme, nás staví do fantastické situace. V západní Evropě neexistuje větší množství darmožroutů, houmlesáků a pobudů, kteří přežijí, aniž by pracovali. Nikde žádný problém nevidím.

Nezvou si vás vysoké školy, abyste to vysvětloval začínajícím umělcům?

Na diskuse o art byznysu bývám zvaný, ale všechny odmítám. To, že dělám rozhovor s vámi, je výjimečná situace, poprosili mě o to v galerii.

Jen si říkám, že v prvním semestru by lekce ze samostatnosti mohla některé studenty osvěžit. Tyhle nářky se zdají dědičné.

To je typický východoevropský nářek. Ale já nechci nikomu pomáhat. Mně taky nikdo nepomáhal. Mohl bych dělat osvětu, ale kvůli čemu? Mnoha lidem tenhle stav vyhovuje. Být nepochopený umělec je taky výtvarná strategie. Na tom je založený celý slovenský konceptualismus − že jeho autoři byli za socíku nepochopení. Tehdy na ně všichni kašlali, teď jsou to největší hvězdy. Nedokážu dát nikomu návod, jak být úspěšný, ani ho nemám. Ale myslím, že umění funguje na podobném principu jako život obecně. Jaký jsem člověk, takový jsem umělec.

Ve vašem portfoliu jsem vedle Pičuse narazila na několik vyloženě něžných kusů…

To bylo asi něco ze série Art is Nice. Někdy je to nejsilnější, co můžete udělat, pěkný květinkový obraz. Úplně nejobyčejnější věc. Ale jinak ano, já jsem velmi citlivý a něžný člověk. Možná to není vidět, ale jsem!

Chtěl byste svůj autoportrét ještě někam posouvat?

Nevím, jestli se chci posouvat. Začínám přijímat novou životní strategii a tou je spokojenost s tím, co je. Dokonce bych chtěl mít manýru. Nevím, proč se manýrismu všichni tak hrozně brání. Namaluješ jednu věc a tu pak děláš celý život. Úžasné, ne? Kam bych se se svým ksichtem posouval? Bude leda tak starší a kulatější. Ale jednu věc bych k tomu, o čem jsme si povídali, dodal.

Prosím, je to vaše.

Myslím si, že současné umění je prostředek k tomu, aby lidé přemýšleli nad stavem společnosti, ale taky o investicích, jaké jsou standardem v západních zemích. U nás už si umíme koupit drahou sedačku, ale pořád si nad ni věšíme ty samé laciné obrázky. Podpora umění vytváří intelektuální background celého národa − a lidé v Česku mají na to, aby o tom uvažovali. A podobně jako u knih platí: Řekni mi, co ti visí na stěně, a já ti řeknu, jaký jsi.

To bylo státnické.

Viďte.