Jeho pracovna ve druhém patře pasáže Lucerna je velká místnost se starožitně vyhlížejícím nábytkem a velkým stolem u okna. Václav Marhoul udělá kafe, a než si zapálí cigaretu, zeptá se, jestli to nebude na obtíž. Pak se rozpovídá o filmové adaptaci knihy Nabarvené ptáče, kterou by měl za pár týdnů začít natáčet. Od majitelů práv na světově proslulý román plný krutostí, kterých je obětí nebo svědkem malý židovský chlapec za druhé světové války, dostal právě Václav Marhoul přednost před tuctem amerických producentů.

V Česku často odpovídal na dotazy typu "jak". Jak natočí vydloubnutí očí z důlků. Upálení veverky. Brutální znásilňování žen a zabíjení dětí při útoku na vesničany. Všechny tyto technické otázky řešil Marhoul jako režisér i jako producent filmu. Zatímco v roli scenáristy si musel klást otázky typu "proč". Proč se lidé uchylují k brutalitě? Proč ji dokážou děti přijímat snáze než dospělí? A nepoškodí jejich duši natolik, že už nejsou schopny života bez násilí?

"Jsem přesvědčený, a vidím to i v té knížce, že vždycky existuje cesta zpátky," říká filmař a zároveň člen aktivních bojových záloh se zálibou v historii, která se podle něj může v zemích spadajících do mocenského zájmu Ruska snadno opakovat. Zvlášť je-li prezidentem Spojených států amerických Donald Trump.

Vzpomenete si, kdy jste četl Nabarvené ptáče poprvé? To muselo být ještě před filmem Tobruk.

Ano, protože moje výkonná producentka Kateřina Špůrová mi připomněla, že už dva roky předtím, než se začal Tobruk točit, jsem o Nabarveném ptáčeti mluvil. Prý to bylo v roce 2005 na obhlídkách lokací v Tunisku a zrovna jsme jeli na velbloudech. Skočili jsme na špek místním, kteří nám říkali, že k oáze na obzoru, kam jsme měli namířeno, se jinak dostat nedá. Což samozřejmě nebyla pravda, bylo možné tam dojet normálně autem.

Už tehdy jste chtěl Nabarvené ptáče zfilmovat?

To určitě ne. Ale ta kniha mě neuvěřitelně zasáhla. Po dotočení Tobruku se ke mně vracela jak bumerang, i když jsem ji od sebe neustále odháněl. Věděl jsem, že je to světový bestseller a že vydat se touhle cestou je vlastně nesmysl. Nedokázal jsem si představit, že by neznámý český filmař mohl koupit práva na takhle slavný román. Jenomže ten bumerang mi o tu hlavu neskutečně mlátil dál a dál, až jsem si nakonec řekl, že to musím zkusit, jinak nebudu mít pokoj. Jakmile jsem zjistil, kdo má ke knize práva, napsal jsem tam. Nic jsem nečekal. Ale nakonec to všechno dopadlo jinak.

Václav Marhoul (57)

◼ Rodák z Prahy, v roce 1979 absolvoval obor produkce na Střední průmyslové filmové škole v Čimelicích, v roce 1984 dokončil stejný obor na FAMU. Stal se členem divadla Sklep, jako produkční se podílel na filmech Pražská pětka a Kouř.

◼ Stal se též členem a manažerem výtvarné skupiny Tvrdohlaví. V letech 1990–1997 byl ředitelem Filmového studia Barrandov, potom založil vlastní společnost Silver Screen, v jejímž rámci se věnuje nejrůznějším aktivitám v oblasti filmu, divadla a výtvarného umění.

◼ V roli režiséra debutoval v roce 2003 detektivní parodií Mazaný Filip, o pět let později natočil snímek Tobruk, za jehož režii i scénář získal nominaci na Českého lva. Je ženatý, má čtyři děti.

Práva jste koupil od vydavatelství v Chicagu. Předpokládám, že jste nebyl jediný, kdo měl o zfilmování zájem.

Když jsem byl ve Státech na osobním jednání a ptal se, kdo se o koupi ještě pokoušel, mluvili o jakýchsi 12 amerických producentech. Nevím, co Kosiński napsal v závěti nebo nakolik jsou lidé ve vydavatelství, řekněme, citliví vůči té literární látce, nicméně to předtím neprodali nikomu. Možná nevěřili, že by to Američan udělal správně, a já si to myslím taky, i když vím, že to vypadá strašně neskromně. V Americe by se dalo Ptáče věrně natočit jen velmi obtížně už jenom z praktických důvodů. Kvůli cenzuře násilí a sexu by ten film dostal nejvyšší známku nepřístupnosti, tím pádem by se zkrátily tržby. Producenti by chtěli všechny kontroverzní scény vyškrtnout a z příběhu by pak nic nezbylo. Navíc z pohledu chicagských vydavatelů jsem byl z východní Evropy, a díky tomu pocitově blíž k tomu, co se v knize děje. A nakonec určitě hrálo hlavní roli to, že jsem jim odvyprávěl, jak to chci udělat a hlavně proč to chci udělat.

Co jste jim řekl?

Řekl jsem toho mnoho, protože se mě neustále ptali na spoustu věcí. Obecně lze snad jen říct, že jsem je asi přesvědčil o své upřímnosti, o své empatii, o tom, že s tou látkou neflirtuju, že s ní komerčně nekalkuluju, že ji mám procítěnou a že k ní mám scenáristický a režisérský klíč, který by mohl pasovat.

Říkal jste, že vás ta kniha zasáhla. Mohlo to být i proto, že na střední filmové škole v Čimelicích jste se stal obětí šikany?

To je zkušenost, díky které jsem hlavního hrdinu v knížce chápal víc než jiní, kterým se za celý život možná nestane nic horšího, než že jim upadne plyšový méďa na nohu. Nejde ale jen o to, čemu jsem čelil v 15 letech. Prošel jsem si v životě mnoha peripetiemi, zažil a viděl věci, které lidi spatří třeba jen v televizi. Každý si odnáší něco z toho, čím v životě prošel a co pak formuje jeho citlivost k různým tématům.

jarvis_58a58898498e6405ad0cd0e8.jpeg
Václav Marhoul ve své kanceláři v pasáži Lucerna.
Foto: Tomáš Nosil

Když člověk Nabarvené ptáče přečte, napadá ho, jestli krutosti, kterých jsou tam lidé schopni se dopouštět, jsou specifické pro konkrétní oblast a dobu. Nebo se může kdykoliv kdekoliv zopakovat, že lidé ztratí jakékoliv zábrany?

Četl jsem na tohle téma práce amerického psychologa Philipa Zimbarda. Podle něj každý z nás v sobě nosí jak ve Star Wars temnou a světlou stránku, a čemu otevře dveře, záleží hodně na tom, do jaké situace se dostane. Stačí dát někomu moc a příležitost. A beztrestnost. Nebo ho postavit do opačné situace. Do role oběti. To je na Nabarveném ptáčeti úžasné, že neustále vedle sebe klade otázky na hodnotovou stupnici morálního imperativu. Je jasné, že by se nějaké věci dělat neměly, ale když zápasíte o holý život? Zradíte nějaké svoje morální zásady? Kolik v člověku toho zla je? Já neznám odpovědi. A faktická poznámka: přečetl jsem o tom, co se dělo za války na východní frontě, spoustu knih, a můžu říct, že Nabarvené ptáče je oproti skutečnosti ještě limonáda.

Kosiński v roce 1976 napsal, že někteří jeho starší školní kamarádi mu vyčetli, že ve srovnání s tím, co oni nebo jejich příbuzní vytrpěli, je jeho román selankou. Lidé v tom románu se ale chovají krutě nejen k postavě židovského chlapce, ale i k sobě navzájem nebo ke zvířatům. Jako by měli krutost hluboko v sobě.

Nesmíme zapomenout, v jak drsné době a krajině žili. Prostředí lidi formuje. Podle mě tak platí to, co napsal Timothy Snyder v knize Krvavé země. Celý pás od severu na jih, který začíná u Baltu a jde přes Rusko, Bělorusko, Ukrajinu až k Rumunsku, čím tam obyvatelstvo za války prošlo, nemá vůbec obdoby. To u nás jsme zažili naposled snad za třicetileté války. Lidé na Západě taky trpěli, ale válka na Východě se úplně vykloubila z pantů. My máme Lidice a Ležáky, což jsou události známé po celém světě, ale to hlavně proto, že je Němci sami propagovali ve smyslu "Tohle se stane, když…". Přitom jenom v Bělorusku bylo takových anonymních Lidic 1200, vypálených, vyvražděných. A mohli bychom jít dál do minulosti. Stalinský hladomor na Ukrajině ve 30. letech, při kterém zemřely tři miliony lidí. Právě někde tam prochází ta pomyslná hranice mezi Západem a Východem, o kterou se v historii neustále bojovalo. Nicméně zlo v lidech bylo i tady. Co teď řeknu, nebude plno lidí chtít slyšet, ale když rudí gardisté těsně po válce divoce odsouvali Němce, docházelo také k příšernostem. V Praze v Kobylisích je naskládali na cestu a přejížděli náklaďáky. Jedna vojenská jednotka u Přerova povraždila přes tři stovky lidí, včetně žen a dětí. Jedna věc je bojovat a druhá mučit, vraždit. Náš národ má taky své temné stránky. Myslím ale, že jsme na tom naštěstí líp než třeba Poláci. Dokážeme o tom otevřeně mluvit a přiznat to. V Polsku je to u současné garnitury tabu, tam byl za války pomalu každý hrdina.

Nabarvené ptáče

◼ Kniha autora polského původu Jerzyho Kosińského (1933–1991) vyšla v roce 1965 ve Spojených státech. Ve východním bloku byla zakázaná a vedla se proti ní kampaň.

◼ Jednoznačného přijetí se jí zpočátku nedostalo ani na Západě. Kosińskému bylo vyčítáno, že líčení osudů malého židovského chlapce, kterému rodiče chtěli zachránit život tím, že ho poslali na venkov kdesi ve východní Evropě, není založené na jeho vlastních vzpomínkách a že Kosiński se na vykreslení ničím neodlehčené brutality až příliš soustřeďuje.

◼ Přesto se kniha později dočkala uznání a časopis Time ji zařadil mezi 100 nejlepších anglických románů, které vyšly mezi lety 1923 a 2005.

◼ Kosiński je autorem několika dalších děl, mezi nejznámější patří Schůzka naslepo nebo román Byl jsem při tom, který byl v roce 1979 zfilmován s Peterem Sellersem v hlavní roli.

◼ Kosiński byl dvakrát ženatý. V roce 1991 spáchal sebevraždu.

V pohledu hlavního hrdiny jsem nějak postrádala, že se víc neupíná k tomu hezkému, co zažil předtím a co by mu podle mě mohlo pomoct, aby všechny ty hrůzy lépe snášel. A také aby zlu a krutosti definitivně nepropadl.

Dopouštíte se jedné chyby, které jsem se ze začátku dopouštěl taky. Příběh vnímáte očima dospělého, který má nějakou hlubokou minulost a umí si představit budoucnost. Ale u dítěte to neplatí. Jeho minulost je neuvěřitelně mělká voda, ve které se nedá plavat. A budoucnost si vůbec neumí představit. Dítě vlastně myslí nejvýš pár dní dopředu. Co bude za měsíc, neví. Francouzský psycholog Boris Cyrulnik, který zkoumal děti, jež prožily válečné konflikty včetně koncentráků, došel k závěru, že děti jsou paradoxně schopné realitu přijímat daleko snáz než dospělí. Berou ji tak, jak je. Platí to i o dětských vojácích v Africe vycvičených k zabíjení, kteří necítí či nevědí, že se dopouštějí zločinů proti lidskosti. Spisovatel Jiří Stránský, který prošel komunistickými lágry, mi jednou říkal, že nejhorší, co může člověk na takovém místě udělat, je být sentimentální a neustále se vracet do minulosti nebo si plánovat, jak a kdy se dostane ven. Že takové myšlenky jsou cestou do záhuby. Že je nutné žít ze dne na den, nebo dokonce z hodiny na hodinu. A dítě to dělá úplně automaticky.

Existuje ale nebezpečí, že strategie, která dětem pomáhá přežít a díky níž berou jako normální, že zažívají násilí a samy se ho dopouštějí, s nimi pak zůstane. Něco takového se děje i hlavnímu hrdinovi.

Ano, takové děti jsou neuvěřitelně poškozené. Ale já jsem přesvědčen, že vždycky existuje cesta zpátky. Pokud se dostanou do prostředí, které dává příležitost být znovu dobrým, je slušná šance, že se jí chytí a budou se chovat správně. Třeba proto, že se to vyplatí. V knížce je hlavní hrdina jenom symbolem, představitelem těch statisíců dětí, které prošly válkou, bloudily otrhané Evropou, ztratily rodiče a už je třeba nikdy nenašly. A nejde jen o válečnou Evropu. Podobné věci se někde ve světě dějí pořád. Jenže dnes je nechceme vidět. Nechceme je slyšet. Nechceme je řešit.

V každém případě natočit film o tématech, kterým se lidé vyhýbají, je výzva. Nebojíte se, že to bude z komerčního hlediska průšvih?

Tohle samozřejmě nebude film určený primárně pro český trh. Kosiński je americký autor a jeho kniha je světovým bestsellerem. V Česku zas tolik známá není, ale ve světě pořád vychází a má odhadem sto milionů čtenářů. Všichni na film asi nepřijdou, ale i kdyby to byla půlka, třeba jen ze zvědavosti, bude to výborné. Komerční potenciál filmu na mezinárodním trhu je obrovský. Na druhou stranu, filmový byznys je velmi nevypočitatelně fungující soukolí s mnoha proměnnými. Nabarvené ptáče bude hotové až za dva a půl roku, a co já vím, jak bude trh v té době vypadat. Ale bude na něj vstupovat jako opravdový film. Ne jako nějaké video. Proto ho budeme točit v širokoúhlém formátu na 35mm negativ. Proto bude mít 12 zvukových kanálů. Bohužel doba je dnes taková, že lidem stačí podívat se na to na mobilu. Mladá generace úplně vzdala kvalitu projekce, zvuku i obrazu. Nebo… vzdala… To asi není ten správný výraz. Někteří to asi už ani neznají.

jarvis_58a58898498e6405ad0cd0e3.jpeg

Vzhledem k tomu, že jazyk i území, kde se děj odehrává, nejsou v románu specifikovány, rozhodl jste se natáčet v novoslovanštině, uměle vytvořeném jazyce. S filmem ale máte mezinárodní ambice. Proč jste nevsadil na angličtinu?

Od začátku od lidí z filmové branže slýchám, že bych měl točit v angličtině, což mě po pravdě neuvěřitelně irituje. Všichni mají pocit, že když máte anglicky mluvený film, chytili jste snad samotného boha za ocas. Já si myslím, že angličtina by tomuhle filmu nesmírně uškodila. Vzala by mu pravdivost. A pak… Špatnému filmu nepomůže a dobrý ji nepotřebuje. Jako ji nepotřeboval černobílý polský snímek Ida, který vyhrál Oscara. Ten byl dokonce natočený v klasickém formátu, to znamená, že pokud to promítáte, jste na plátně pomalu na čtverci. Ida byla v polštině, s titulky, a přesto měla fenomenální úspěch. Prostě proto, že je to úžasný film.

Představitele hlavního dětského hrdiny jste nehledal přes casting, ale náhodou ho potkal. Jak k tomu došlo?

Narazil jsem na něj v Českém Krumlově, kam často jezdím. Napsal jsem tam všechny své scénáře. Jsem tam po těch letech taková pražská náplava a znám spoustu místních, které chodím navštěvovat. Tak se stalo, že jsem tam toho kluka potkal. Nejdřív vlastně jeho staršího bráchu. Vyzkoušeli jsme ho herecky a nevyšlo to, protože je sice milý, ale neuvěřitelně stydlivý a introvertní. S tím před kamerou nejde nic dělat. Když v sobě dítě nemá trochu exhibicionismu a šaškovství, nefunguje to. Jeho mladšímu bratrovi byly tenkrát jenom čtyři roky, proto jsem o něm nejdřív vůbec neuvažoval. To je naopak strašně živý a extrovertní kluk. Zrovna jsme před podepsáním smlouvy.

Říkal jste, že dětského herce se zobrazované krutosti dotknou co nejméně, protože při řadě z nich fyzicky být nemusí. Nicméně hlavní hrdina násilí nejen přihlíží, ale často je i jeho obětí. Takže úplně bez "ran" se to asi neobejde.

Úplně všemu se samozřejmě vyhnout nemůže. Shodou okolností před pár dny prošel psychologickými testy, které zkoumaly, jestli to všechno vydrží. Ani nevěděl, že je absolvuje. Dopadly dobře. Opravdu nenechávám nic náhodě. Na place o něj bude výborně postaráno, bude s námi cestovat psycholog, dětská koučka a také jeho babička, protože rodiče chodí do práce. Zázemí pro něj se připravuje už půl roku. On je alfou a omegou všeho a my ho musíme všichni chránit. Včetně mě.

Budete točit na několika místech, ale nikoliv na východě Polska, kde se děj románu pravděpodobně odehrává. Nenašli jste tam vhodné exteriéry, naopak na Ukrajině ano. Je to tam opravdu o tolik horší?

Je pravda, že předešlé polské vlády do východního regionu hodně investovaly. Byl jsem v šoku, jak dobře to tam vypadá. Myslel jsem si, že vjedu do Mordoru, ale místní mi říkali: "Jo, panáčku, to platilo tak před deseti lety." Teď je tam všechno s pomocí EU opravené a všude jezdí traktory John Deere. Zatímco Ukrajina je na tom pořád o hodně hůř. Tamních lidí je mi neuvěřitelně líto. Pro ně pomalu není cesty ven. Dokážou být přívětiví a nedůvěřiví zároveň. Vzhledem ke své pohnuté historii, která vlastně pořád pokračuje, se naučili, že za týden nemusí být na živu. A kvůli tomu je tam těžké cokoliv plánovat. Domlouvat byznys s ročním předstihem je pomalu science fiction. Navíc v rámci pracovních postupů tam pořád přežívá spousta nesmyslů z doby bolševika. Samozřejmě nelze zobecňovat. Mladá generace z velkých měst, Kyjeva nebo ze Lvova, to už jsou lidé, kteří ovládají angličtinu, cestují ven, přemýšlejí jinak.

V roce 2014 jste podepsal otevřený dopis státníkům NATO, který kritizoval, že západní mocnosti ustupují Rusku a jeho impe­riálním snahám. Jak si myslíte, že se situace na geografické mapě světa a role NATO změní za prezidentování Donalda Trumpa?

Rusko považuji za velké nebezpečí. Putin vsadil na jednu ruskou vlastnost, a tou je hrdost, která je pro Rusy důležitější než plný žaludek. Křísí velmocenské postavení Ruska, posiluje u lidí přesvědčení, že je správné vzít si silou zpět to, co po rozpadu Sovětského svazu ztratili. Mám obavy hlavně o pobaltské státy. U Trumpa mě děsí, že prezidentem se stal člověk, který trpí ješitností, mstivostí a rozhoduje se impulzivně. To jsou pro státníka devastující vlastnosti. Nepřekvapilo by mě, kdyby do dvou let přivedl svět do ještě většího chaosu.

Myslíte si, že se role NATO za prezidentství Trumpa oslabí?

Obávám se, že ano.

Nicméně s jeho kritikou, že členské státy NATO nedávají dvě procenta HDP na obranyschopnost, asi souhlasíte.

Souhlasím, není rozumné spoléhat se jen na to, že Američané přijdou na pomoc.

Myslíte si, že se může stát, že nepřijdou?

Může, hlavně v případě zmíněných pobaltských republik. Jistě by to nebylo o tom, že by se ruská armáda převalila přes hranice. Stejně jako na Ukrajině by to proběhlo plíživě. Pod rouškou ochrany ruské menšiny by se začala vytvářet nestabilita, budovala by se nedůvěra k tamní politické reprezentaci, znásobila by se propaganda, vyvolaly by se nepokoje, aby nakonec na scénu vpadli − jako na Krymu − neoznačení ozbrojenci. V tom případě by bylo namístě, aby se k tomu NATO postavilo a zasáhlo. To by se ale podle mě nestalo. Jednak proto, že by Rusko znovu vše popřelo s tím, že se jedná o vnitropolitickou krizi, se kterou nemá nic společného, jednak proto, že NATO by nedokázalo na politické úrovni rychle reagovat, a nakonec proto, že by se asi − soudě podle některých výroků prezidenta Trumpa, kterými relativizuje článek o kolektivní bezpečnosti − Amerika v takovém případě vůbec neangažovala a ony státy by obětovala.

Jste dlouholetým členem aktivních bojových záloh a mohl jste se účastnit zahraničních misí. Byl jste na některé?

Asi by vzbuzovalo respekt, kdybych mohl říkat, že jsem bojoval v Afghánistánu a v Iráku. Tak to ale není. Byl jsem tam několikrát a měl jsem na sobě v tu chvíli třeba i uniformu. Ale zůstaňme u toho, že jsem tam byl, řekněme, na návštěvě.

Spíš než na vojenskou misi zamíříte tedy brzy na natáčení. Kam přesně a jak dlouho tam budete?

Natáčení bude trvat dohromady rok a půl. Začínat budeme na Ukrajině, konkrétně ve Volyňské oblasti. Tam bychom měli strávit měsíc a zrealizovat 18 natáčecích dnů. Řekněme, že tam za tu dobu vznikne prvních 15 minut filmu. Což je svým způsobem úlet, protože dneska se za 20 dní natočí celý film. Je nutné si ale uvědomit, že točíme s dítětem v hlavní roli. Celý film to samozřejmě strašně prodražuje. Jako režisér jsem si toho vědom. Ale mám štěstí v tom, že to můj producent jménem Václav Marhoul chápe a že pro mě udělá maximum.