Nakoupit dluhopisy států eurozóny za velkou část úspor by doporučil jen málokterý investiční poradce. Česká národní banka to ale v podstatě udělala za nás. Na každého Čecha, miliony občanů v důchodovém věku a nemluvňata nevyjímaje, nyní připadají devizové rezervy v hodnotě přes čtvrt milionu korun (pozn.: článek vyšel v únoru, devizové rezervy se od té doby ještě o něco zvýšily). Z toho je většina v dluhopisech a z této většiny pak rozhodující část v těch eurových. A ty jsou dvojího druhu: buď nic nevynášejí, nebo jsou rizikové.

Je paradox, že tak vysoké, a navíc rychle se zvyšující "sázky" na euro a současně na solventnost jím platících států jsou důsledkem politiky té nejeuroskeptičtější bankovní rady, jakou kdy Česká národní banka měla. Už hodně přes šedesát miliard eur totiž musela nakoupit po spuštění intervencí, kterými za dob guvernéra Miroslava Singera − pro část veřejnosti nepochopitelně − na roky oslabila korunu.

Srovnání rezerv s úsporami je samozřejmě obrazné, nashromážděná aktiva ČNB jsou za současných pravidel zcela mimo veřejné rozpočty, o penězích každého z nás nemluvě. Jde však o eura stejně reálná jako ta, která si měníme na dovolenou. Explozivně narůstající výši rezerv je důležité sledovat už proto, že centrální banku brzy stáhnou do hluboké ztráty. Tak hluboké, že výsledkem bude i vysoce záporný kapitál. Ten bude ČNB, i když má v zemi monopol na "výrobu peněz ze vzduchu", umořovat dlouhé roky, možná desetiletí a ovlivní to též její manévrovací schopnosti.

Vzhledem k míře nezávislosti, jíž se centrální banka v Česku těší, a také k jejímu sklonu k opatrné komunikaci hraničící s tajnůstkářstvím proto neuškodí vyšší tlak na transparentnost při správě rezerv. Vždyť babylonská věž z rezerv už o dvě třetiny přesahuje horu celého státního dluhu.

Vše tak ukazuje na to, že nastal nejvyšší čas rozpoutat debatu na téma, jakou má mít národní banka pozici a co vše může zcela podle vlastního uvážení dělat. Už proto, aby ČNB, jejíž vedení skládá vždy na mnoho let dopředu bez oficiální oponentury jediný člověk, v budoucích krizích nešokovala − z pohledu veřejnosti − ještě extrémnější politikou. A že ještě je čím překvapit.

Když je cílem výhradně cíl

Jestli se nějaký motiv z ČNB ozývá častěji než varování, že koruna je "překoupená", a že tedy po ukončení intervencí může oslabit, jsou to příznaky deziluze, někdy s náznakem ukřivděnosti. Centrální bankéři si v rozhovorech průběžně stěžují, že národ mentálně zastydl v éře, kdy byla rizikem inflace, nikoli deflace. Jindy zase konstatují, že devět z deseti lidí žije v dobách zlatého standardu. Což nemyslí, jak se řada titulkem uhranutých čtenářů domnívá, jako popis dnešní životní úrovně Čechů, ale míří tím na mentalitu střadatelů zrozenou v časech starého Rakouska, kdy ještě bylo možné žádat za libovolnou bankovku pevně dané množství zlata.