Od našeho zpravodaje v Berlíně – Jelen se pokojně nese zasněženým lesem, pozoruje laň, která postává nedaleko. A na jatkách se zatím tlačí dobytek v kotcích, čeká na svou poslední cestu.

Ve snímku nazvaném On Body and Soul, kterým se k režii po 18 letech vrátila Maďarka Ildikó Enyedi, však i chladné a krvavé prostředí jatek může být místem nečekané romance.

Režisérka se svým prvním snímkem My 20th Century získala v roce 1989 cenu Zlatá kamera za nejlepší debut na festivalu v Cannes. Nyní se svojí novinkou soutěží na přehlídce Berlinale o hlavní cenu, tedy Zlatého medvěda.

Nevlídné jateční prostory ve filmu pozoruje odtažitá kamera. Jde o svět, v němž jsou zvířata jen kusem masa. A snad jen v detailním záběru na hlavu krávy usazovanou do „popravčího“ zařízení lze spatřit záblesk smutku v jejích očích.

Pak následuje mašinerie zpracování a porcování masa, podaná s naturalistickou věrností, kde krev teče proudem a v některých divácích by se krve nedořezal.

„Pokud necítíš lítost ke zvířatům, raději tu práci vzdej,“ říká přesto vedoucí nově nastupujícímu zaměstnanci. Sám žije s pochroumanou rukou a handicap mu brání v navázání blízkých svazků. To se však nečekaně změní, když na jatka na okraji Budapešti nastoupí kontrolorka kvality poráženého skotu Maria, která má pro změnu pochroumanou duši.

Režisérka Enyedi své drama vystavěla na zdánlivě jednoduchých protikladech, které však elegantně pojí dohromady.

Chlad okolního prostředí brzy oživuje a „zahřívá“ skutečnost s parametry zázraku, vedoucí a nová zaměstnankyně zjistí, že sní totožný sen – že jsou laňkou a jelenem uprostřed zasněženého lesa.

Plachá dívka, která má dokonalou paměť a nepřekonatelnou fobii z tělesného kontaktu i citového vzplanutí, si tak začne uvědomovat existenci emocí prostřednictvím snových nočních zážitků, zatímco ve dne v práci pokračuje všednodenní rutina.

Lze si představit mnoho scénářů, kde by podobné téma vedlo k naivní romantice. Zde se však promyšlený koncept potkal s citlivou režií, která pozvolna vnáší jemné city do prostředí, kde vládne spíše cynický humor. Navzdory drobným škobrtnutím je inspirující vidět film, který dokáže být syrový a bezútěšný a přitom do sebe postupně vtahuje nejen drobné dávky vřelých emocí, ale i nečekané komediální chvilky.

Ne všechny vtipy vyjdou – třeba ten, kdy Maria poprvé v obchodě poslouchá metal, aby zjistila, zda a jakou má ráda hudbu, působí lehce násilně. Ale jinak tahle bajka „o jelenech, laních a lidech“ organicky putuje od jatečních zdí plných ozvěn smrti k něčemu mnohem křehčímu.

Zatímco v berlínské soutěži očekávané americké drama The Dinner s Richardem Gerem a dalšími hollywoodskými hvězdami skončilo jako přepálená, roztěkaná, rádoby závažná a komplexní fraška plná hloupých režijních rozhodnutí a nesnesitelných postav, maďarský snímek On Body and Soul staví na jednoduchosti a detailech.

Třeba když se Maria dotýká dobytčí srsti, aby se připravila na dotek mužského těla, kamera se takřka proměňuje v hmatový orgán. A když s podřezaným zápěstím v osudovém telefonátu postava říká milému, že si cestou k němu ještě musí něco zařídit, a spěchá do nemocnice, jde o skvělou ukázku komediálního načasování.

Festivalové filmy jsou často odtažité a nedají divákům nic zadarmo. Zde se podařilo tuto „festivalovou“ vizuálně krásnou, ale emočně chladnou estetiku spojit s romantickou linkou. A sociální fobie se ve filmu rozpouštějí díky působnosti zázračného zvířecího snu. „Potkáme se ve snu,“ říkají si hrdinové a tato klišovitá věta snad nikdy nezněla tak přirozeně, skutečně a doslovně.

Na jatkách se bez emocí porcují kusy masa, ale tato filmová potrava je nakonec určena především srdci a mysli. Obojímu rovnou měrou, byť především ke konci někdy režisérčin koncept převáží nad čistým prožitkem diváků.