Zeptal se mě, co říkám webu.

"Jo, dobrý," odpověděl jsem neurčitě.

Pátravě se na mě zadíval. "A víš, co to je?"

Potkají se dva psi…

◼ Slavný kreslený vtip vyšel v časopise New Yorker 5. července 1993. Dva psi stojí u osobního počítače a jeden říká druhému: "Na internetu nikdo neví, že jsi pes." Vtip představoval internet jako nový virtuální prostor nabízející anonymitu a svobodu.

◼ O téměř pětadvacet let později je to skoro naopak, digitální svět je pro mnohé "Velkým bratrem", který naši svobodu omezuje a všechno o nás ví. Nejčastěji to, co například na sociálních sítích o sobě říkáme sami. Verze vtipu pro rok 2017 by proto mohla znít: "Na internetu každý ví, že jsi pitomec".

"Jasně. Četl jsem o tom."

"Už jsi web vyzkoušel?"

Rozhodl jsem se tanec na tenkém ledě ukončit. Ano, něco málo o webu vím. Ne, není toho moc, koneckonců se už čtyři roky živím jako reportér a vystudovaný obor nesleduju. Na rozdíl od něj. Martin byl můj spolužák z Fakulty elektrotechniky ČVUT a pracoval v české pobočce IBM.

Psal se rok 1995. "Jestli chceš, já ti web ukážu."

Pozval mě do práce. Na pécéčku s Windows 3.2 otevřel prohlížeč. Ukázal mi domovskou webovou stránku IBM. "Dobré," řekl jsem bez většího nadšení. Potom webovou stránku Bílého domu. Pokrčil jsem rameny. A pak web londýnského deníku Daily Telegraph.

"To je co?" zeptal jsem se.

"Články z Daily Telegraphu. Můžeš si je přečíst."

"Z dnešního Daily Telegraphu?"

"Jasně."

Miloval jsem noviny, zejména anglické. Zamiloval jsem se do nich v Británii a v Česku jsem si je čas od času kupoval v trafice na Václavském náměstí. Stály sto korun nebo podobně nesmyslnou sumu a byly dva nebo tři dny staré.

"Takže tady na té stránce si můžu přečíst dnešní Telegraph? Zadarmo?" ujistil jsem se ještě jednou, pro jistotu.

Martin přikývl.

A to byl ten moment, kdy mi došlo, že na čtrnáctipalcovém monitoru vidím něco, co změní svět. I ten můj. Nejsem moc dobrý vizionář a většina mých předpovědí budoucnosti, o kterých jsem v oboru technologií v minulých pětadvaceti letech psal, se nevyplnila. Ale tohle byla jedna z těch vzácných chvil, kdy jsem měl pravdu a nepochyboval o ní.

Sputnik moment

Web dal obsah a smysl jinému "vynálezu", který se někdy s webem zaměňuje. Totiž internetu. Web je jednou z internetových služeb, kterou na přelomu osmdesátých a devadesátých let vymyslel ve švýcarském CERN anglický fyzik Tim Berners-Lee. Internet naproti tomu vznikl už v šedesátých letech a není spojený s jedním jménem.

Spíš s jednou událostí, kdybychom už chtěli popsat příběh internetu barvitě. Psal se 4. říjen 1957 a Rusové vypustili první umělou družici Sputnik. Druhý den vyšly New York Times s dlouhým, třířádkovým titulkem znění: "Sověti vystřelili umělou družici do vesmíru; obíhá kolem Země rychlostí 18 000 mil za hodinu; zaznamenány čtyři přelety nad USA."

Jak to souvisí s počítačovou sítí? Vlastně zásadně. Američany první prohra v závodě o vesmír zaskočila, ba vystrašila. Nebyla signálem, že západní svět s komunistickým impériem začíná prohrávat? A tak se administrativa Dwighta D. Eisenhowera rozhodla jednat. Okamžitě, vlastně v řádu dnů.

Vznikl nový úřad, později nazvaný agentura ARPA, koordinující a především financující výzkum a vývoj v klíčových oblastech. Rozuměj: v oblastech, kde se s Rusy soupeřilo a které mohly mít vojenský význam. Od té doby se ostatně překvapivým událostem přinášejícím vystřízlivění a nový pohled na nějaký problém říká "Sputnik moment".

ARPA byla formálně založena v únoru 1958 a jedním ze směrů rozvoje byly počítačové technologie. Projekt propojování počítačů dostal název ARPANET, což je přímý předchůdce internetu. Díky tomu, že projekt financovala, dnes vypadá internet tak, jak vypadá. Tou základní vlastností je decentralizovanost, jinak řečeno globální počítačová síť nemá žádný "mozek" ani "centrálu".

To není přirozený způsob, lidé, ale také příroda vnášejí řád do složitých struktur. Živé organismy, rovněž však i instituce jsou obvykle organizovány centrálně, lidově řečeno "odshora dolů". Kdyby první síť nebyla vyprojektovaná za vojenské peníze, určitě by dříve nebo později vznikla za soukromé prostředky, financovaná firmami jako třeba IBM nebo HP. Ale byla by to jiná síť.

Architektura vzniklá v agentuře ARPA dává dnes internetu mnohé jeho silné vlastnosti. Jsou to zejména robustnost a stabilita. Vojáci potřebovali, aby síť fungovala také v případě, že bude jakákoliv její část zničena. To platí i dnes. A druhým důsledkem je škálovatelnost. Dnes jsou k internetu připojeny miliardy počítačů a miliardy dalších zařízení. Přesto to nemá žádný vliv na rychlost a funkčnost.

Za klíčové se považuje propojení prvních pouhých čtyř počítačů na čtyřech univerzitních pracovištích v Kalifornii a Utahu. To bylo v roce 1969. V sedmdesátých letech se zrodila první významná a pro běžné lidi srozumitelná služba, totiž e-mail. A také vznikl způsob adresování připojených počítačů a posílání dat, takzvaný protokol TCP/IP. "Vojenský" a akademický ARPANET ho přijal v roce 1983, čímž se otevřel veřejnosti a světu. Internet coby celosvětová "síť sítí" tak vznikl nejen formálně, ale také fakticky.

Linka k lince

Ve čtvrtek 13. února 1992 se v posluchárně FEL ČVUT konala sešlost anoncovaná jako "připojení Československa k Internetu". Bylo to na mé alma mater, v posluchárně, kde jsem strávil desítky hodin, ne vždy příjemných. Ale to nebyl jediný důvod, proč jsem se nezúčastnil.

Navedl jsem svou kariéru jiným směrem, než předurčilo mé studium kybernetiky, završené necelý rok předtím. Původní plán pracovat v kosmickém výzkumu, kterému odpovídala i má diplomová práce, byl zapomenut. Chtěl jsem být novinář. Téhož roku jsem nastoupil jako reportér do časopisu Reflex.

K internetu jsem se dostal ještě jako student. Pokud mi paměť dobře slouží, někdy od podzimu 1990 byla k lince do Linze (to zní skoro jako báseň!) připojena jedna z počítačových poslucháren v budově v Dejvicích. Ale rychlost 9,6 kb/s mnoho zážitků neskýtala.

V poznávání výhod mě předběhla moje žena, tehdy budoucí, jejíž vedoucí diplomové práce zmizel hned po roce 1989 na jakési zahraniční pracoviště a komunikoval s ní pomocí e-mailů. Tím se může pochlubit málokdo, že používal e-mail v tak dávné době! I Bill Clinton, pozdější americký prezident, poslal svůj první e-mail až v roce 1994.

Také proto se mi zdálo oficiální připojení Československa k internetu jako formální, nedůležitá věc. A to jsme ani nevěděli, že se tahle země po volbách rozpadne na dvě a doména cs bude nahrazena doménami cz a sk. Ale také oficiální události mají svůj smysl, přinejmenším ten, že pak můžeme slavit jejich výročí. Tak jako příští týden, kdy oslavíme 25 let internetu v Česku.

Mapa zakopaných pokladů

Tahle technologie se do povědomí dostávala pomalu a nejistě. Můžeme-li se spolehnout na databázi českých médií Newton, která je v těchto dávných letech dost děravá, nebylo zmínek o internetu v českém tisku mnoho.

Ani o webu. Říká se, že nic důležitého na světě doopravdy neexistuje, dokud o tom nenapíší New York Times. To se stalo 8. prosince 1993, kdy na první straně byznysové přílohy v sešitě B1 vyšel článek známého novináře Johna Markoffa. První věta zněla: "Představte si to jako mapu zakopaných pokladů informačního věku" a následoval text o tom, jak bezplatný program jménem Mosaic umožňuje zájemcům číst texty uložené na různých počítačích po celém světě.

Markoff celkem přesně odhadl, že webový prohlížeč bude onou "killer app" internetu, tedy "programem tak odlišným a přitom zjevně užitečným, že doslova z ničeho vytvoří nový obor". To se přesně vyplnilo.

Jak s oblibou říkám, v roce 1990 se potkaly dvě revoluce, které spolu nesouvisely, ale došlo u nich k synergii. Revoluce politická, nebo společenská, chcete-li, a revoluce technologická. Pro mě či obecně pro mou generaci v Česku či bývalém Československu se tak navíc stalo v ten nejlepší životní moment.

Končil jsem školu a přemýšlel o své budoucnosti. Nečekaný příchod demokracie a pak nástup webu to přemýšlení učinily snadným. Najednou se otevřela možnost zabývat se vzrušujícím a fascinujícím oborem. Fukuyama zrovna publikoval svůj Konec historie a Bill Gates přemýšlel, k čemu ten internet vlastně je.

"Je to největší událost od vzniku osobních počítačů," napsal konečně v roce 1995. Monika Lewinská ještě ani nepodala žádost o místo stážistky v Bílém domě a Česká republika se chtěla stát členskou zemí NATO. Měli jsme pocit, že nás čeká jen růžová budoucnost.

Mýlili jsme se, samozřejmě. Ale když mi tento týden volali ze Seznamu, že pro jakousi výroční konferenci k 25. výročí připojení Česka k internetu natáčejí anketu a chtěli by vědět, co pro mě internet znamená a jak změnil můj život, došlo mi, že to přesahuje možnosti několikaminutové ankety.

Že to přesně a jasně lze říct snad jen pěti slovy.

Díky a byla to jízda.

jarvis_589c90e3498ebedee22c7eb3.jpeg
Když přišel web: Úsměvná anonce mého prvního velkého článku o webu v Reflexu. Vyšel roku 1995.
Repro: HN