Po šesti letech jsou opět všechny okolní kopce bílé, zase je tu zima, jak má být. Do vesnice Chotouň se z pražského Jižního Města dostanete autem za 35 minut a můžete si tu připadat skoro jako v Krkonoších. Po svahu zdejšího nejvyššího vrchu (400 metrů nad mořem) se prohánějí lyžaři, parkoviště u vleku se plní. Na "nejbližší opravdové sjezdovce u Prahy" (obvyklé hodnocení z internetových fór) leží úctyhodných 135 centimetrů sněhu a málokomu vadí, že jen pět čísel je přírodních.

První únorovou středu je kolem druhé odpolední 290 metrů dlouhá sjezdovka jen málo zaplněná. Na jeden ze dvou zdejších talířových vleků čeká Lenka Strnadová z Prahy nanejvýš dvě minuty. "Vzala jsem si dnes dovolenou, abych tu mohla strávit celý den. Je to pro mě kousek, jezdím městským autobusem. O víkendu tu bývá ale mnohem víc lidí," říká 59letá programátorka z Prahy. Za pár týdnů pojede lyžovat do Alp. "Snažím se tu udržovat v kondici. Je tu dobře upravený svah a každý rok tady něco vylepšují," prohodí ještě, než se opatrnými oblouky vydá směrem dolů.

Je třeba dávat pozor. Na svahu, který těžko uspokojí profíky, ale vyhovuje nenáročným lyžařům a začátečníkům, začala kroužit hejna capartů. Patří k frekventantům zdejší lyžařské školky.

Malý Akéla Meliš neohroženě skáče z nízkého můstku. Ten už školku nepotřebuje. "Včera jsme se vrátili z Krkonoš a neměli jsme ještě sněhu dost. Jsme tu spokojení, personál je vstřícný," říká Akélův otec Josef Meliš, povoláním zahradník, který sem se dvěma dětmi přijel z nedaleké Zvole. "I mně to tu vyhovuje. V Krkonoších si sjedete dvanáctkrát velkou sjezdovku, tady třicetkrát malou. Škoda jen, že to někdy bývá hodně narvané," podotýká.

Jeho partnerka, čerstvá třicátnice Kateřina, pocházející z kilometr vzdáleného Jílového, se na chotouňském kopci učila před čtvrtstoletím lyžovat. "Byla tu taková ta kotva, co si uvážete kolem pasu, a rozoraná louka," vypráví.

Už mi to tu nepřipadá malé

Někdy v té době, na začátku 90. let, se vystudovaný tělocvikář z Prahy Jan Němeček rozhodl, že se odstěhuje do hor. "Učit na gymnáziu se mi už nechtělo. Rodiče mi dali nějaké peníze, a tak jsem si v Dolním Dvoře u Vrchlabí pronajal dva obecní vleky a pořídil si jeden vlastní," vzpomíná 50letý pan Němeček v pokladně chotouňské sjezdovky v krátkých pauzách, kdy zrovna neprodává jízdenky na vlek. Po pěti letech ale na přelomu tisíciletí Krkonoše opustil. "Tamní obec asi usoudila, že jsem špatný Pražák, a vyštípali mě. A taky manželka už v pohraničí dál žít nechtěla," prohlašuje podnikatel.

Získal finanční odstupné, prodal část zařízení a peníze se rozhodl investovat do vleku poblíž metropole. "Lidé z Prahy jezdí na hory, ale já dostal nápad, že přivezu sníh blíž k nim."

Začal objíždět svahy ve středních Čechách. "Byl jsem i tady v Chotouni, ale tehdy mi to tu připadalo příliš malé," směje se. "Teď mi to tady občas přijde zase příliš velké − vzhledem k množství práce, která tu je." Chotouňský vlek provozoval nejdříve Svazarm, potom Sokol.

Zhruba ve stejném čase, kdy se pan Němeček stěhoval z Krkonoš, se začal o místní sjezdovku zajímat o 12 let mladší obyvatel Jílového Jiří Vorel. "Skončil jsem elektroprůmyslovku, byl jsem na civilce, a protože jsem odmalička miloval lyžování a trávil jsem i jako instruktor v zimě třeba šest týdnů na horách, uvažoval jsem o tom, jak by se chotouňská sjezdovka dala vylepšit," vrací se ke zrodu celého projektu pan Vorel.

Jeden jeho známý, který se živil projektováním vleků, mu řekl o zájmu Jana Němečka. Ti dva se tedy setkali, vysvětlili si své představy, nakonec se domluvili a před zimní sezonou 2005/2006 místní miniaturní lyžařský areál coby společníci převzali. Prastarý vlek s kotvami vyměnili za modernější, začali s jedním starým zasněžovacím dělem, dnes jich mají sedm plus tři zasněžovací tyče. Zprávy o oživení areálu se rychle rozšířily do okolí. "Vlastně jsme nikdy, ani na začátku, neměli nouzi o zákazníky," říká Jan Němeček.

Plážový volejbal pod vlekem

Ve Středočeském kraji je sice ještě lyžařský areál Monínec se čtyřnásobně delší sjezdovkou (1200 metrů), od hlavního města je však vzdálen 70 kilometrů a to už je trochu z ruky. Možná o pět minut blíž autem z okraje Prahy je vlek na Šibeničním vrchu v Mnichovicích. Sjezdovka tam ale má jen něco málo přes 200 metrů a to už moc na lyžování není. Proto je Chotouň ideální volba. Tedy pokud tam nedorazíte ve špičce − hlavně o víkendu −, kdy se čeká 20 i více minut.

Provozovatelé upozorňují, že jejich vlek je v provozu až do 21 hodin, po setmění samozřejmě za umělého osvětlení, ale o večerní lyžování tu zdaleka takový zájem není. Celkem prázdno je tu třeba i v pondělí. "Všiml jsem si zajímavého psychologického jevu: lidé k nám začínají masově jezdit zejména tehdy, když začne sněžit, přestože díky intenzivnímu zasněžování tu máme dostatek sněhu od začátku prosince do konce března," podotýká Jan Němeček. Rekordní sezona jim jednou trvala až do 21. dubna. To tu obsluhovali vleky v kraťasech a vedle sjezdovky se hrál plážový volejbal.

"Asi před třemi lety, kdy byla zima slabá, k nám přijeli trénovat dorostenci z Králického Sněžníku, kde neměli žádný sníh. Prý aby si ho před závody v Rakousku aspoň ochutnali," usmívá se Němeček. Podnikatel tvrdí, že s kolegou mají nyní nejvýkonnější zasněžovací systém v republice. "Na horách se spoléhají na počasí, na přírodní sníh, a tak jen dosněžují. My musíme pořád a intenzivně zasněžovat, protože u Prahy obvykle moc sněhu nepadá. Jen elektřina nás stojí za zasněžovací noc třeba 15 tisíc, ale máme dost lidí, takže se to vyplatí," vysvětluje Jiří Vorel.

Kořaly jsme nechtěli

Když vydělali po otevření první peníze, postavili bufet, otevřeli půjčovnu, rozrůstala se lyžařská školka (prostor pro výcvik dětí s malým lanovým a pásovým vlekem je oddělen od hlavní sjezdovky). Jeden z dvojice Němeček­−Vorel téměř vždy prodává lístky (o víkendu občas vypomůže někdo z příbuzných).

Vlek obsluhují dva mladíci v bundách s logem areálu. "Najali jsme místní kluky, aby to nějak vypadalo. Nechtěli jsme nějaké kořaly, jak to někdy u vleků na horách bývá," podotýká Němeček. Už několik let na svahu probíhá také výcvik lyžařských instruktorů. "Cvičíme tu učitele, kteří nemají možnost jet na náš pobytový kurz do Pece pod Sněžkou," říká "instruktor instruktorů" Vladimír Kříček z českobudějovického školicího střediska.

Němeček s Vorlem si před dvěma týdny pořídili novou rolbu (tedy použitou za dva miliony, zcela nová by stála milionů sedm), po sezoně se chystají rozšířit bufet. "Ale areál už zvětšovat nechceme, ani nemůžeme. Není kam. Lidé tu občas stejně nemají kde zaparkovat a místní jsou naštvaní, že se nemohou dostat domů, protože před Chotouní stojí v koloně," upozorňuje Němeček. Sám do práce na rozdíl od Jílovana Vorla dojíždí už 12 let z Prahy. "Do Vysočan to mám 42 kilometrů. Pokud v noci zasněžujeme, někdy přespím tady u kamaráda."

Když se po sezoně na chotouňském kopci začínají pást krávy, berou si majitelé měsíční volno. Někdy si jedou ještě zalyžovat do Alp, protože na jaře už v Česku sníh není. Jiří Vorel loni vyrazil za sněhem až na Kavkaz. Pak začíná příprava na další sezonu: sekání trávy, opravy, plánování.

Do té doby je ale teď ještě daleko. Středeční odpoledne pokročilo, lidí přibývá. Přijíždějí lyžaři, kteří si chtějí zajezdit po práci. Na hodinu či na dvě (nejvíc se tu prodává dvouhodinová permanentka za 180 korun). "Líbí se mi tu," říká asi 30letá Tereza Jirsová z Prahy, která se po svahu před chvílí proháněla na snowboardu. "Jsem tu poprvé, ale zítra se sem vrátím a konečně se začnu učit lyžovat."