V Česku žije už 26 let, s českou partnerkou a se dvěma dětmi bydlí na bývalém loveckém zámečku Bon Repos (Dobrý odpočinek) u Lysé nad Labem. Muž, který pochází z dobré anglické rodiny, vede rozhovor v plynné češtině. Jeho dědeček patřil k nejvyšším britským koloniálním úředníkům v Keni a jeho otec, Michael Butler, byl jedním z klíčových diplomatů, kteří vyjednali vstup Spojeného království do Evropské unie v roce 1973. Poté se stal britským velvyslancem v Bruselu.

Odchod Británie ze "osmadvacítky" jeho syna pořádně nazvedl. "Brexit je šílenství," prohlašuje Charles Butler, jenž s trojicí českých kamarádů založil na začátku 90. let firmu Datart, prodávající původně audio- a videokazety a nyní spotřební elektroniku všeho druhu. Dnes má velký sen: chce, aby Pražané začali masově sdílet elektrokola. "Doufám, že Praha bude první město na světě, kde se to rozjede ve velkém," prohlašuje.

Překvapilo mě, že jste se zeptal, když jsem s vámi po telefonu domlouval rozhovor, jestli budu chtít peníze. Vám už se stalo, že čeští novináři od vás chtěli za interview zaplatit?

Párkrát se to stalo. Naposledy, zhruba před třemi měsíci, jsem s jednou paní dělal rozhovor a ona se za půl hodiny zeptala: A kolik jste ochoten zaplatit?

Jaké to byly noviny?

Ne úplně neznámé, jedny z těch největších. Ale už jsem zapomněl které.

A vyšel pak ten článek?

Ne, protože jsem řekl, že na takové věci nemáme peníze.

Dovedl byste si představit podobné chování novináře v Británii?

Tam jsou také možné různé věci.

Proč jste se v roce 1991 rozhodl žít v České republice?

To byla náhoda. Pracoval jsem v londýnské City, v bance, dělal jsem nákup a prodej společností, ale nebyl jsem tam příliš šťastný. Napadlo mě založit vlastní firmu, tak jsem vyrazil do Portugalska, východního Německa a Česka. Vzal jsem si na to tři týdny dovolenou. A Česká republika se mi líbila nejvíc.

Váš otec, původně diplomat, byl ředitelem jedné londýnské banky. Pracoval jste u něj?

On byl v Hambros Bank, ale já jsem pracoval v UBS. Myslím si, že by to nebyl dobrý nápad, kdybych nastoupil jako synáček ředitele. Před ostatními lidmi v bance by to nevypadalo dobře.

Otec vám tu možnost ani nenabídl?

Ne. Já bych ani nechtěl. Každý otec pomůže svému dítěti, ale je velice důležité, když člověk dokáže něco sám. Fascinovalo mě, jaké probíhají v Československu změny, a rozhodl jsem se tu zůstat. Pro cizince je Česká republika velice příjemná. Nemůžu říct, že Češi je úplně vítají, ale nejsou k nim agresivní, jsou sympatičtí a zdvořilí. Aspoň taková byla moje zkušenost.

Nedávno jste požádal o české občanství. Už jste český občan, nebo je to v procesu?

Je to v procesu. Tím impulzem byl brexit. Ale získat české občanství není vůbec snadné. Člověk musí dělat zkoušku. Tam ho pět hodin zkouší z české historie, života v Česku, jazyka, musíte psát esej, poslouchat a psát odpovědi na otázky. Kdyby člověk neuměl česky, bylo by to úplně nemožné.

A jaká byla nejtěžší otázka?

Asi kdo byl poslední přemyslovský král.

To jste znal?

Než jsem začal studovat na zkoušku, tak jsem to nevěděl.

Charles Butler (50)

Britský rodák pracoval v Londýně v bance UBS. V roce 1991 se přistěhoval do Prahy a s Pavlem Slámou a dalšími dvěma přáteli založil firmu Datart na prodej elektroniky, která dnes patří k největším v Česku. Později spoluzaložil developerskou společnost M2 Real Estate. Dnes nejvíce času tráví v karlínské kanceláři firmy Homeport, která provozuje projekty sdílení kol v několika zemích. V Británii rozjela sdílení elektrokol (v Oxfordu, Lincolnu a South­end-on-Sea) a nyní se uchází o veřejnou "bikesharingovou" zakázku v Praze, které nabízí 500 elektrokol a 500 klasických kol.

Jak jste tušil, že tam budou přemyslovští králové?

Věděl jsem, že tam bude historie, ta mě docela baví, a tak jsem se ji hodně učil. Jak říkám, moje rozhodnutí přišlo s brexitem. Pro mě je totálně nepochopitelné, jak se to mohlo stát. Navíc mám českou partnerku, máme dvě děti, které umí líp česky než anglicky a žil jsem víc tady než v Anglii.

Vy nechápete důvody některých lidí, kteří hlasovali pro brexit? Nedokážete se vcítit do jejich motivace?

Podle mého názoru většina lidí nevěděla, pro co hlasuje. Nehlasovali ani tak proti EU jako proti elitě, která 40 let ignorovala problémy lidí. Důvody výsledku britského referenda byly podobné těm, kvůli kterým se Trump stal americkým prezidentem. Můj tatínek byl britským velvyslancem u Evropské unie a ten by si nedovedl představit situaci, že by Británie mohla z EU odejít, že by nechtěla být součástí jednotného trhu a celní unie. Je to ekonomické šílenství zejména u země jako Británie, která je tak strašně závislá na cizích investicích a na spojení s Evropou. Obávám se, že brexit bude pro Anglii horší než Trump pro Ameriku. Protože Trump bude v úřadě jen čtyři roky.

Váš otec také vyjednával vstup Británie do EU. Je ještě naživu?

Ne, umřel v roce 2013. To bylo pro něj štěstí.

Dá se tedy říct, že vstup Británie do EU byl také dítětem vašeho tatínka. Cítíte teď jako jeho syn smutek, že to, co on pomohl vytvořit, se nyní hroutí?

Částečně ano. Je to jako dát si vlastní gól. Můj tatínek byl už v týmu, který na začátku 60. let vyjednával o vstupu do EU a francouzský prezident de Gaulle to vetoval. Otec vzpomínal, jak náš premiér Macmillan plakal, že jsme se tam nedostali. Nakonec jsme se členy EU stali v 73. roce, ale měli jsme velice špatné podmínky, platili jsme o hodně víc peněz než Francouzi nebo Němci. Můj otec s Thatcherovou pak v 80. letech vyjednali podstatně lepší smlouvu, a tím se nejvíc zasloužil o Británii. Moje předpověď je, že za deset, ale spíš už za šest let budeme prosit na kolenou, aby se Británie mohla znova stát členem EU.

Když jste měli doma třeba o víkendu rodinný oběd, vyprávěl váš tatínek u stolu o přednostech Evropské unie?

Ne, on byl velice skromný člověk. Když jsme byli teenageři, hádali jsme se s ním, že je to k ničemu…

Jak vzpomínáte na dětství v Londýně?

Dnes vypadá jako superbohaté město, na každém rohu je Porsche, Ferrari, ale v mém dětství to tak vůbec nebylo. Pamatuju si, jak se o víkendu pankáči rvali se skinheady. My jsme coby kluci raději utekli z ulice a přelezli plot k někomu na zahrádku, aby se nám nic nestalo, a odtud se koukali, jak spolu bojovali.

Takže to bylo drsné velkoměsto.

Prostě nebyly peníze. Dnes je to jinak, v Londýně i v celé Anglii. Myslím si, že není náhoda, že se to začalo měnit od té doby, kdy je Británie v EU.

Velmi zajímavý byl i váš dědeček, jeden z kolonizátorů africké Keni. Váš otec se tam i narodil.

Dědeček byl ročník 1884. Byl to trochu strašidelný dědeček. Třeba měsíc nemluvil. Byl to typický viktorián. Za něj se dodržovalo třeba pravidlo, že dítě nesmělo u stolu promluvit, dokud ho neosloví dospělý.

Skoro jako v Charlesi Dickensovi.

Dickens to už úplně nebyl, ale dbal na pevný řád.

A váš tatínek toto pravidlo vůči svým dětem také prosazoval?

Ne, on naopak vždycky chtěl, aby všichni diskutovali.

Co přesně váš dědeček v Keni dělal?

Pracoval tam jako správce jedné oblasti, měl na starosti dva tamní kmeny. Vytvořil tam systém, byl vším, soudcem i vládou. Mám takovou fotku, na níž je obrovský slon, kterého dědeček zabil a na něm sedí můj tatínek ještě jako mimino, asi rok a půl staré.

Vy sám jste po škole Afriku procestoval.

Ano, protože jsem měl na ten rok jen 700 liber, jezdil jsem tam stopem.

To bylo dost nebezpečné, ne?

Nevím. Kvůli nedostatku peněz jiná možnost nebyla. Dneska bych se bál asi víc než v té době. Tehdy jsem se cítil úplně nerozbitný.

Využil jste nějak zkušenosti z Afriky třeba v České republice?

V Evropě jsou zkušenosti z Afriky nepoužitelné. Naučil jsem se tam například, jak udělat v noci velký oheň, abych se uchránil před lvy.

Když jste přišel na začátku 90. let do Československa, měl jste nějaký plán, co byste tu chtěl dělat?

Žádný plán. My jsme dělali různé věci. První byznys byl, že jsme prodávali turistickou mapu. Nechali jsme do ní nakreslit domečky, takovou téměř 3D mapu Prahy.

Mluvíte v množném čísle. S kým jste to dělal?

S Pavlem Slámou, kterého jsem potkal v hospodě na Václaváku. První opravdový byznys pak vypadal tak, že jsme koupili u firmy TDK kontejner audio- a videokazet a přivezli ho do Prahy.

Nahrané, nebo prázdné kazety?

Prázdné. Na začátku to byly spíš audio- než videokazety. Po TDK jsme začali prodávat Sony. Byl to obrovský boom. My jsme vyrostli strašně rychle. Do našeho skladu se vešly jenom tři kamiony, ale přijelo jich pět a my jsme museli rovnou z nich prodávat. Ale o to zboží byl takový zájem, že bylo hned pryč.

Vy jste Pavla Slámu, později společníka z Datartu, na začátku finančně založil?

On neměl peníze, takže jsem mu půjčil. Prodal jsem svůj byt v Anglii.

Co tehdy Pavel Sláma dělal?

Dokončil FAMU a potom se živil produkcí. A nebyl to jenom Pavel Sláma, ale ještě další dva lidé, Pavel Bádal, který je dnes ředitelem Datartu, a Petr Soukup, který dělá naše stavební záležitosti. Pavel Sláma s námi už bohužel není. Zemřel v roce 2013. Byl to ohromný šok.

V současnosti jste se dal na nové podnikání: sdílení kol, klasických a v Británii i elektrokol. Rozjeli jste to v Anglii, Francii, Polsku, Rusku, na Gibraltaru, a dokonce v Saúdské Arábii. Jde jen o jistý podnikatelský záměr, nebo je za tím nějaká filozofie?

Je to spíš charitativní činnost.

A proč to děláte?

Protože mě to fascinuje. Když člověk staví domy nebo něco prodává, nemá z toho ten správný pocit, že dělá něco dobrého. Tohle je ekologické a zdravé. Na kole má člověk stejný pocit svobody a nezávislosti jako v autě. Druhá věc je, že dělat něco, co svět trochu zlepší, není jednoduché.

V Anglii působí víc firem, jež sdílí elektrokola?

Ne, my jsme jediná. Jinde v Evropě to mají jen v Madridu, ale myslím, že tam dali elektrokola z Číny a mají problémy s poruchovostí.

A vaše kola se vyrábí kde?

Jsou česká. Český rám, český design, české všechno. Ale v Anglii jsou to malé projekty. V Praze by mohlo být tisíc kol.

Jezdíte po Praze na kole?

Ano, skoro každý den.

A na obyčejném, nebo na elektrokole?

Na elektrokole. Když na něm člověk začne jezdit, je složité vrátit se zpátky na normální kolo.

A není to vlastně jen lenost nebo snobismus?

Možná jenom nechcete být zpocený.

Nebojíte se, že vám elektrokola v Praze rozkradou?

Naše kola mají GPS a GSM, takže v reálném čase můžeme sledovat, kde se nachází. A elektrokola lidi moc nekradou, nejsou to horská kola. Spíš je poškozují.

Mluvíte o sdílení kol jako o charitativní činnosti, ale jako úspěšný podnikatel jste už vydělal dost peněz. Jak jste si je užívali třeba v 90. letech, kdy náhlý úspěch musel být opojný?

My jsme byli vždycky pyšní na to, co děláme. Ale všechny naše peníze jsme dávali do firmy. Já měl tu filozofii − a Pavel Sláma asi taky −, že čím míň věcí člověk má, tím je svobodnější. Takže my jsme neměli byty, auta jen firemní. Nenosili jsme značkové oblečení. Člověk s tím tak neměl žádné starosti. Já se snažím i dnes mít v životě nízké náklady. Oblečení, které mám, je deset let staré, moje auto taky.

Ale koupil jste si třeba zámek Bon Repos u Lysé nad Labem, kde bydlíte.

Může za to pes, který změnil můj život.

Jak to souviselo se psem?

Pořídil jsem si velkého psa, anglického mastifa, a rozhodl jsem se, že koupím chatu na víkend, aby se měl kde proběhnout. Takže jsme začali shánět chatu. A všiml jsem si, že ten zámek, který byl úplně zchátralý, nebyl až tak superdrahý, tak jsem ho koupil. A stal se pro mě posedlostí. Už deset let opravujeme různé jeho části. Moc mě to baví. A taky je to zodpovědnost.

Asi jste těch zámků viděl víc. Čím vás zaujal zrovna Bon Repos?

Že to bylo na samotě. Skoro všechny zámky v Česku jsou přímo v obci a v Anglii stojí velké domy často na samotě, člověk je tak na čerstvém vzduchu a pes tam může štěkat, jak chce.

Takže vám to i připomnělo Anglii?

Možná, ale v Anglii nemáme fresky. A těch je na Bon Repos spousta, objevili jsme je pod malbou. Pracuje na nich pan restaurátor Kadlec, supernadšenec. Chce, aby to bylo restaurováno přesně tak, jak to bylo předtím. Objevujeme tam spoustu zajímavých věcí. Třeba něco, co by se dalo nazvat billboardem z 18. století. Hrabě Špork tehdy prohrál nějaký soud a nechal vyhotovit nápis, že císař je podvodník, je uplacený a tak dále. Za to seděl Špork týden v base. Přikázali mu, ať ten "billboard" zničí. Ale on to neudělal, jen ho zakryl tenkou vrstvou omítky. A pan Kadlec to našel. Jak jsem říkal, člověk koupí psa a úplně mu to změní život. Občas si říkám, že člověk musí věci víc rozmýšlet. Já někdy něco začnu dělat a nekoukám moc na důsledky.

Lásku ke starým věcem jste možná zdědil po svém otci, který patřil k největším sběratelům čínského porcelánu v Anglii.

Ano, on měl největší světovou sbírku čínského porcelánu ze 17. století.

Je ta sbírka dnes někde k vidění?

V muzeu.

Takže v Anglii existuje muzeum, kde ta sbírka je?

Moje starší sestra a můj starší bratr bohužel půlku z té sbírky odvezli. Nabízel jsem jim, že ji odkoupím, aby se sbírka udržela pohromadě, ale byly tam nějaké divné emoce. Měli jsme kolem toho velmi nepříjemný soud. Tři roky po otcově smrti jsou na tom dva jeho velké projekty − sbírka čínského porcelánu a britská účast v Evropské unii − dost špatně.